(14.20 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Je vlastně jenom formálním zakončením řízení, ve kterém základní zásah do lidských práv a rozhodnutí o příštím osudu obviněného a později obžalovaného padne ve skutečnosti jinde než před soudem.
Pan kolega Výborný zde hovořil o třech procentech zprošťujících rozsudků. Zamyslete se nad tím, co to znamená. Čemu to nasvědčuje, že jenom tři procenta ze sta procent, jenom tři z každé stovky lidí postavených před trestní soud jsou zproštěni? Znamená to, že o vině bylo ve skutečnosti rozhodnuto dávno předtím, než věc byla před soud předložena. To je základní charakteristický rys našeho trestního procesu v České republice dnes.
Soudce dostává, někdy po mnohaletém vyšetřování, na stůl kompletní spis, ve kterém již byly v rámci přípravné fáze trestního řízení všechny důkazy provedeny. Ale někým jiným než tím soudcem.
Zamyslete se nad další otázkou. Myslíte si, že takový soudce může být nepodjatý, když první, co uvidí, bude spis - předpokládám, že se s ním svědomitě a podrobně seznámí - za čas, až mu vyjde čas, si nechá obžalovaného předvést a nařídí hlavní líčení, myslíte si, že přistupuje ve svém rozhodování k obžalovanému nepodjatě? Ne. Samozřejmě i kdyby to byl sebeušlechtilejší jedinec, prostě nemůže nebýt ovlivněn prací orgánů trestního řízení předtím. A teď mluvím v pozitivní roli. Skutečnost, že je to pro něj navíc pohodlné, že tu práci odvedl někdo jiný a že on vlastně jenom již na základě výsledku této práce rozhodne, je druhá dimenze.
Tato podoba trestního procesu v delším časovém horizontu opravdu není pro kulturní zemi přijatelná. Je to proces, který prostě v sobě nese výrazné prvky inkvizičního procesu.
Zdá se to tedy být jednoduché, a přesto se vede v odborné veřejnosti, a to jak v oblasti právní teorie, tak praxe, již několik let diskuse nad tím, zda Česká republika má nebo nemá tento krok učinit, protože tato novela - a netajíme se tím- není výsledkem posledních 18 měsíců práce této vlády. To je novela, na které se zahájily ve skutečnosti práce hned na počátku 90. let v rámci připravované rekodifikace, protože každému je jasné, že jednou se ten krok musí učinit. Jak je tedy možné, že se přesto vedou tak dlouhé diskuse?
Musím říci, že svým způsobem trefně to vyjádřil ve své otázce pan poslanec Cyril Svoboda, když se ptal, zda pan ministr je schopen odpovědět, zda jsou na to soudci a soudy připraveni.
Odpověď je jednoduchá: Nejsou a nikdy nebudou. Dokavaď tento zákon nebude přijat, tak prostě nebudou ochotni změnit svůj styl práce a své návyky. Samozřejmě že ne. Proto předpokládáme desetiměsíční legisvakanci. Soudy připraveny budou. I v tom potřetí tvrdě zredukovaném návrhu státního rozpočtu České republiky na letošní rok došlo k nebývalému jevu, že kapitola Ministerstva spravedlnosti se navyšuje o 1,5 mld. Kč právě na to, aby reforma soudnictví mohla být provedena.
Problém - a vy jste mu byli vystaveni stejně jako já ve svých volebních obvodech - je prostě v tom, že přirozeně ani "policajti", když to mám tak říci, ani prokurátoři, dnes tedy státní zástupci, ani soudci nejsou připraveni na tak zásadní změnu, aby najednou měli být oni hlavními aktéry kontradiktorního trestního procesu, který je moderní nejenom v anglosaském světě, ale který je moderní samozřejmě i v Evropě. Jednou ten krok udělat musíme. A mohu vás ubezpečit, že nikdy na něj nebudeme připraveni. Obavy, které zde zazněly, sdílím ve stejné míře. Skutečně to nikdo neumí. Ale dokavaď nezačne dělat tuto práci, dokavaď se nezačne realizovat tento proces, tak to také nikdo nikdy v této zemi umět nebude a nenaučí se to.
Novela z roku 1993 jasně prokázala, že cestou postupných kroků nelze změnit trestní proces, neboť přes tuto novelu dál pracují orgány trestního řízení stejným způsobem, jakým pracovaly před novelou.
Není, bohužel, žádným tajemstvím, že se stává, že v odvolacím řízení se ruší trestní rozsudek a vrací se věc orgánům přípravného řízení, tj. vyšetřovateli, k doplnění vyšetřování o další výslech svědka, jako kdyby soud neuměl svědka vyslechnout.
Ústavní zásadou našeho ústavního pořádku je, že o vině a trestu rozhoduje soud. Troufám si tvrdit, že v dnešním trestním procesu rozhoduje o vině a trestu soud pouze formálně. Fakticky o nich rozhodly orgány přípravného řízení, které provedly veškeré dokazování.
Druhou ústavní zásadou našeho trestního procesu je, že soud může rozhodovat pouze na základě důkazů, které osobně provedl, zásada ústnosti. Výsledek je ten, že se prostě opakují znovu a znovu důkazy, které byly dávno provedeny orgány přípravného řízení, mimochodem většinou se žalostným výsledkem, protože právě při tomto trestním procesu dochází k tomu, že si přirozeně svědek počtvrté slyšený nepamatuje to, co měl v živé paměti při prvním výslechu.
Chce-li tedy ministr spravedlnosti předloženou novelou zkrátit fázi přípravného řízení, než se dostane kauza před soud, na minimum - v případech, že bude někdo dopaden přímo při trestném činu, třeba když krade v samoobsluze, na 24 hodin, není důvod, proč by neměl být okamžitě před soudem, a v případech závažnějších na týdny nebo měsíce -, chce tím právě naopak zachovat kvalitu důkazů, které po letech přípravného řízení na své kvalitě ztrácejí.
Chci tedy zdůraznit, že vím, že to je krok do neznáma. Vím - a tady možná nepřípadně odpovídám za pana ministra spravedlnosti - že ve skutečnosti na to nemohou nikdy být připraveni ti, kteří se podílejí na dnešním trestním procesu, protože pracují prostě podle jiné normy. Ale vím, že jednou se tento krok bude muset udělat.
A chtěl bych zdůraznit, že zřejmě není pochyb o tom, že situace, kdybychom tuto novelu projednávali za rok, za dva nebo za tři, bude stejná, jako je dnes. Poběží prostě dnešní model trestního procesu, a až jednou budou postaveny příslušné orgány - vyšetřovatelé, státní zástupci, soudci - před tuto základní změnu, budou argumentovat stejně, jako argumentují dnes. K žádné změně totiž dojít nemůže. Po tu dobu, pokud budeme mít tento stále ještě kvaziinkviziční proces, po tu dobu nebudeme způsobilí přejít na moderní trestní proces.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu místopředsedovi vlády Pavlu Rychetskému. Slovo má pan poslanec Milan Zuna, připraví se pan místopředseda Ivan Langer.
Poslanec Milan Zuna: Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové. Sdílím obavy, které tady vyslovila zpravodajka, kolega Langer, kolega Cyril Svoboda. Považoval bych za nešťastné, aby tento zákon, který se bezprostředně dotýká každého občana, jeho svobody, procházel sněmovnou nějakým těsným poměrem hlasů. Domnívám se, že tento trestní řád by měl projít sněmovnou s větším konsensem.
Navrhoval jsem usnesení - vrátit návrh k přepracování. Abych nebyl já nebo kolega Langer obviňován z toho, že chceme tuto novelu zamést pod stůl, protože oba máme zájem na tom, aby se trestní řízení urychlilo, tak chci navrhnout doprovodné usnesení, že v případě, že sněmovna odsouhlasí návrh na vrácení k přepracování, současně by uložila předkladateli, aby trestní řád předložil sněmovně nejpozději do šesti měsíců, resp. do 30. 6. 2000.
***