(12.20 hodin)
(pokračuje Langer)
Myslím, že takovou formou mohla být založena tradice projednávání závažných norem, jako jsou pilíře našeho právního systému, kterým je nepochybně trestní zákon, trestní řád.
Před námi leží vládní návrh, který je podle mého názoru, ač nazýván novelou, svým rozsahem a obsahem ve skutečnosti rekodifikací trestního procesu. Pokud dovolíte, budu o něm i nadále jako o rekodifikaci hovořit. Jsem stoprocentně přesvědčen, že se všichni shodneme na tom, že je nutné činit takové legislativní kroky, které přispějí k efektivní činnosti trestní justice. A stejně tak jsem stoprocentně přesvědčen, že předkladatel - vláda, pan ministr spravedlnosti byli takovouto snahou zcela nepochybně vedeni. Z tohoto místa proto říkám, a myslím to skutečně vážně, že si vláda i Ministerstvo spravedlnosti zaslouží za svoje legislativní úsilí ocenění.
Současně ale musím také dodat, že při našem rozhodování o tak podstatné věci nesmíme zapomínat na jednu velmi důležitou věc, která zde byla zmíněna ve vystoupení paní předsedkyně ústavně právního výboru. Činnost nás zákonodárců by měla vycházet především také s přihlédnutím ke stanovisku odborné veřejnosti. A jak zde již bylo zmiňováno, ta je v tomto případě rozdělena na dvě strany. A řekl bych, že na dvě strany téměř znepřátelené.
Pan ministr ve svém úvodním vystoupení v této části prvého čtení logicky uváděl všechna pozitiva tohoto návrhu. Dovolil bych si zaměřit se na ty body, které jsou obsaženy v návrhu, které jsou zmiňovány tou druhou stranou jako problematické. A činím tak ne proto, že bych se s nimi stoprocentně ztotožňoval, že bych si chtěl hrát na soudce, co je dobré a co je špatné, ale proto, že myslím, že by měly objektivně na tomto místě zaznít.
Nejzávažnější výhrady k rekodifikaci trestního procesu zaznívají především, pokud jde o úvodní záměr. Myslím si, že na jedné straně je sice oceňováno, že cílem tohoto záměru je zrychlit trestní řízení, na druhé straně je vytýkáno, že urychluje řízení, ale za každou cenu, a že je třeba - a upozorňuji, že je třeba - mezi rychlostí a spravedlností najít přínosný a přijatelný kompromis. Víme, že současné dokazování je třístupňové, že probíhá před orgány policie, před vyšetřovatelem a potřetí před soudcem. Otázka zní, zda vůbec dojde ke zrychlení trestního řízení tak, jak je to očekáváno při zrušení Úřadu vyšetřování. Odpovídám: Ano, dojde ke zrychlení té jedné části trestního řízení, tedy přípravného řízení trestního. Problém ale nastává ve druhé části řízení před soudem, a tam myslím, že za cenu zásadního zkrácení přípravného řízení dosáhneme možná stejně tak zásadního prodloužení řízení před soudem.
Tudíž přinejmenším v rámci celého trestního řízení se já osobně domnívám, a teď prezentuji názor, který zde zazníval, že vcelku ke zkrácení trestního řízení nedojde, možná také - a teď zde nechci příliš strašit vás, kolegyně a kolegové - že dojde nyní k prodloužení celého řízení.
O tom, jaké důsledky to může mít pro člověka, který se takto ocitne před soudem, hovořil už kolega Zuna. Myslím, že všichni známe situaci, zda v této zemi existuje platnost principu presumpce neviny, zda skutečně na člověka, který již je obviněn, je nahlíženo jako na člověka nevinného, zda jeho sousedé a jeho okolí na něho jako na takového nahlížejí. Obávám se, že tomu tak není.
Myslím, že stejně tak za stejně problematickou je možno považovat navrhovanou změnu věcné příslušnosti soudu, která usiluje - a v tom je pozitivum toho návrhu - o přechod složitých věcí z krajských soudů na okresní soudy. Opět říkám, že záměr v tomto smyslu je nepochybně dobrý, otázka ale zní, jaké jsou záruky výsledné efektivity při nám všem dobře známém počtu soudců, při nám všem dobře známém materiálním vybavení, respektive nevybavení soudů, při nám všem dobře známé zkušenosti resp. nezkušenosti soudců, kteří působí na okresních soudech v prvním stupni. Mám dokonce v tomto smyslu i svoji osobní rodinnou zkušenost.
Přenesením těžiště dokazování před soud se podle mého názoru prodlouží doba mezi spácháním skutku a provedením důkazů. Již zde bylo uvedeno, že tento fakt povede ke snížení vypovídací hodnoty důkazů. Tato skutečnost bude zcela nepochybně ovlivňovat soudní verdikty a rozhodování soudu. Jsem si jist, že nárůst zprošťujících rozsudků, který připouštějí i sami navrhovatelé, může velmi vážnou měrou ovlivnit důvěru veřejnosti v justici, v autoritu justice. Obávám se, že by šlo o ovlivnění spíše v negativním než v pozitivním směru.
Myslím, že není možné v této věci srovnávat trestní řízení a řízení civilní. V řízení civilním je fakt, že končí téměř třetina věcí zamítnutím žaloby, ale řízení trestní je věc nepoměrně složitější s poměrně vážnějšími dopady pro člověka. Myslím, že takový názor, který připouští, že buď dojde k velkému nárůstu zprošťovacích rozhodnutí soudu, nerespektuje smysl spravedlnosti a obávám se, že možná i nabádá k poněkud lehkomyslnému nahlížení na trestní stíhání - "vždyť ono to před tím soudem nějak dopadne".
Upozornil bych ještě na jedno, z mého pohledu velké nebezpečí. A teď k tomu, co teď říkám, se hlásím já sám osobně, jakkoliv předtím jsem spíše přejímal názory odborníků. Tím velkým nebezpečím je zavedení institutu trestního stíhání formou záznamu o zahájení trestního stíhání. Ve své podstatě jde o jednání policejního orgánu, které je svou povahou před obviněným skryto. Namísto stávajícího průhledného usnesení, průhledného přípravného řízení ve své podstatě takováto změna znamená vbourávání se do soukromí občanů, prolamování bankovního, obchodního tajemství, provádění znaleckých posudků a expertiz. Jistě můžeme namítnout, že takového věci nebudou mít povahu důkazu, pokud nebudou "zprocesněny". Ale již samotný fakt, že takovéto kroky jsou ze strany policejních orgánů činěny, by nás všechny měl vést k velké pozornosti a velké ostražitosti.
Nesmíme současně zapomenout, že s rekodifikací trestního řádu přichází i významná novela trestního zákona, která s touto právní normou bezprostředně souvisí. Tato změna trestního zákona s sebou přináší nové rozvedení nebo hlubší zavedení tzv. nedbalostních hospodářských trestných činů. Myslím, že tímto krokem, jakkoli existují opět názory kladné, podporující, názory záporné, odmítající, dochází ve své podstatě k vytváření nových skutkových podstat, k suplování sankcí, které primárně náležejí do oblasti práva soukromého, konkrétně práva občanského a obchodního.
Současně si také můžeme položit otázku, jestli vykročení ke kazuistice trestního zákona je vykročením správným. Návrh přichází se zhruba dvaceti novými kazuistickými skutkovými podstatami a ve své podstatě by znamenal další možný nárůst postihovaného jednání. Jsem přesvědčen, že hranice mezi rizikem podnikání a protiprávním jednáním jedince je obtížně vyjádřitelná. Proto si myslím, že krok směrem k nedbalostním hospodářským trestným činům by měl být velmi opatrný, aby nepodvázal obchodní a podnikatelské aktivity české veřejnosti právě s vědomím rizika možného postihu způsobem, o kterém jsem hovořil, tedy způsobem zahájení trestního stíhání formou záznamu o zahájení trestního stíhání a konání ve věci, aniž by dotyčný podnikatel, osoba podnikatelsky činná, vůbec měl tušení.
***