(20.20 hodin)
(pokračuje Drda)
Ve zprávě jsou sumarizována postupná data s relativně objektivním hodnocením, dělená do devíti kapitol, které popisují cíle, vývoj stavu životního prostředí, očekávané trendy, popisují stav harmonizace české legislativy s legislativou Evropské unie. Ze zprávy vyplývá, že v roce 1998 došlo k dalšímu zlepšení životního prostředí. Toto zlepšení je pokračováním trendu od počátku 90. let. Z naznačeného předpokládaného vývoje lze učinit závěry, že jsou vytvořeny v České republice všechny předpoklady pro pokračování procesu zlepšování životních podmínek a životního prostředí v České republice.
Obdobné stanovisko zaujala ve své zprávě i komise OECD, která hodnotila životní prostředí a politiku České republiky v této oblasti koncem roku 1997 a zprávu o tom uveřejnila v dubnu 1999. Z předkládané zprávy jednoznačně vyplývá, že největší změny v kvalitě životního prostředí nastaly v čistotě ovzduší, kde výrazně klesly emise znečisťujících látek a tím i související snížení emisního zatížení. Ve zprávě a zvláště v komentáři se uváděly velmi přehledně hodnoty jak v absolutních číslech, tak v relativních hodnoceních meziročního poklesu od roku 1998. Nechci a nebudu tady dělat výčet všech hodnot, jen pro příklad lze uvést, že zatížení oxidem siřičitým kleslo zhruba na 23 % hodnoty roku 1990.
Podobně se výrazně zlepšuje i kvalita vody, především vod povrchových, a to zejména řešením bodových zdrojů znečištění. Uspokojivě však dosud není řešeno především odkanalizování obcí s počtem do tisíce obyvatel. K jistým pozitivním změnám došlo dle zprávy v nakládání s odpady. Silnou nedůvěru však vzbuzuje zpráva svým tvrzením, že podíl odpadů ukládaných na skládky činí jednu třetinu celkové produkce odpadů, zvlášť když ta samá zpráva konstatuje, že skládkování je i nadále dominantním způsobem zneškodňování odpadu. Tyto údaje jsou obzvláště zarážející v souvislosti s konstatováním, že přetrvává nedostatečné řešení problému využití tuzemského separovaného odpadu.
Ze zprávy mimo jiné vyplývá, že celková investice do ochrany životního prostředí představuje již po několik let okolo 2,5 % HDP, a patří tedy k největším v Evropě. Otázkou zůstává a zpráva na ni podle mého mínění nedává jednoznačnou odpověď, zda vynaložené prostředky, zvláště z veřejných prostředků, jsou vynakládány vždy s nejvyšší možnou efektivitou. Velmi pozitivní a motivující je pozitivní přesun financování a celkového řešení životního prostředí na soukromý, popř. komunální sektor, kdy v roce 1996 bylo tímto způsobem financováno již 86 % realizovaných opatření. Tím se velmi výrazně začíná měnit i přístup řešení tohoto problému a nastává požadovaný posun od řešení koncových zařízení k novým technologiím.
Velmi významnou roli hraje snaha podniků zavádět v souladu s Evropskou unií normy ISO 14 000, environmentální způsoby řízení apod. Pozoruhodné je, jakým způsobem přispělo k řešení životního prostředí opatření vlády, tedy státní politiky životního prostředí, které stanovilo pro roky 1995 až 1998 28 termínovaných opatření, která se i přes problémy politické nestability po roce 1996 podařilo z velké části naplnit. O to více nepochopitelné je, že tato politika byla 14. 4. 1999 usnesením vlády 323/1999 zrušena, ale nová politika životního prostředí byla vládou pouze vzata na vědomí, z čehož vyplývá, že vláda jako taková nemá v současnosti přijatu vládní politiku životního prostředí.
Obdobně byla vzata na vědomí i zemědělská politika. Tím ponechala vláda ve vzduchu rozpory obou materiálů a prohloubila kompetenční spory. K udržení trendu a přiblížení se k Evropské unii by bylo žádoucí, aby vládní politika vytvořila podmínky aktivní podpory efektivního zavádění environmentálního způsobu řízení tak, aby byl naplněn předpoklad, že firmy budou mít o tento způsob zájem. Tyto aktivity firem jsou známé z Evropské unie, ale u nás jsou jen těžko dobrovolně realizovatelné, neboť existuje velmi zásadní rozdíl mezi přístupem příslušných ministerstev v zemích Evropské unie a naším Ministerstvem životního prostředí. Zatímco tam jde o velmi rovnoprávný dialog s výrobní sférou v zájmu všech skupin společnosti, je u nás tendence téměř opačná a z výrobních podniků jsou děláni zločinci, kteří jsou předhazováni soudní stolici nevládních ekologických organizací za pasivního přihlížení ministerstva.
To, že se Ministerstvo životního prostředí nechová k výrobním podnikům konzistentně, dokazuje na jedné straně podepsanými dohodami s Ministerstvem průmyslu a dopravy, na druhé straně svým netečným přihlížením k osočování dobrých a zdravých firem ze strany zájmových uskupení a ekologických iniciativ při veřejných jednáních. Tento stav nepřispívá k efektivnímu řešení ve zprávě uvedených problémů.
Přes některé dílčí nedostatky a jen letmo nahozené problémy, např. se zahazováním skládek odpadů apod., lze zprávu a zvláště její komentář považovat za velmi přínosný a je možné sněmovně doporučit, aby zprávu vzala na vědomí.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Drdovi. Otevírám rozpravu, ve které vystoupí pan ministr Kužvart. Prosím.
Ministr životního prostředí ČR Miloš Kužvart: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, chtěl bych jen velmi stručně reagovat na několik skutečností, které zde byly konstatovány. Jestliže v dubnu t. r. tato vláda vzala na vědomí státní politiku životního prostředí a zároveň v rámci tohoto usnesení vlády zrušila politiku ze srpna 1995, šlo o naprosto logický krok, protože nemůžeme mít v jedné oblasti dva strategické dokumenty, které by se křížily z hlediska svých priorit apod. Ale proč jsem se přihlásil o slovo právě v této souvislosti?
Považuji za svou povinnost, abych svým způsobem objasnil, proč jsme usoudili, že politiku životního prostředí ze srpna roku 1995 je nutno velmi výrazným způsobem upravit a novelizovat a přijmout tedy tu, která byla nyní vzata na vědomí. Pokud považujeme systémový přístup za jediný možný v oblasti životního prostředí, je logické, že kromě stanovení cílů, nástrojů, jak se dostaneme k těm cílům, formulace programů, jak budeme realizovat jednotlivé nástroje, a definování zdrojů, zdrojů finančních, zdrojů institucionálních, např. nástrojů legislativních, musíme to mít v tomto celku, který je vyhodnotitelný. Vyhodnotitelný konkrétně u státní politiky životního prostředí jednou za rok. A vyhodnocení je možné jedině tehdy, jestliže máme jasné termínované kvantifikované adresné cíle. A cíle můžeme mít jedině tehdy, když sektorové politiky zmíněné panem zpravodajem, např. politika zemědělská, budou schváleny v rámci projednání podle procedury zákona 244/1992 Sb., podle procedur zákona o posuzování vlivu na životní prostředí. Teprve tehdy z politik sektorových budeme mít konkrétní cíle definované, termínované a ty můžeme zahrnout do státní politiky životního prostředí. Není to možné dříve učinit, proto byl tento dokument, tak jako dokumenty zemědělská politika, energetická, pouze vzaty na vědomí. Jinak bychom se dostali do rozporu s platnou právní úpravou.
Druhá moje připomínka je o onom rovnoprávném dialogu s výrobní sférou. Jestliže již na podzim minulého roku jedním z oceněných cenou ministra životního prostředí byly Chemické závody Sokolov, jestliže Svaz chemického průmyslu, Svaz průmyslu a dopravy jsou naprosto legitimními mými partnery pro komunikaci, pro dialog, pro přípravu ať už zákonných, nebo podzákonných norem, je to o tom, že dialog zde je a musí být. Jestliže 1. dubna t. r. jsem uzavřel dobrovolnou dohodu s celkem osmi hospodářskými subjekty, jako byly Tetrapak, Coca-cola a další, o tom, že budou dobrovolně dříve než za tři roky plnit nařízení vlády o zpětném odběru obalů a výrobků č. 31/1999 Sb., které tato vláda přijala v lednu, pak je to o tom, že vedeme naprosto rovnoprávný dialog s hospodářskou sférou.
***