(11.50 hodin)
(pokračuje M. Zeman)
Já považuji za naprosto oprávněný požadavek, který zde tuším vyslovil pan poslanec Tlustý, aby vláda definovala jakousi limitní částku, kterou hodlá na tyto fondy věnovat, i když bych chtěl upozornit, že samozřejmě konkrétní částka závisí na očekávaném výnosu z privatizace.
Panu poslanci Pilipovi, který si stěžoval na to, jak pomalu tato vláda privatizuje, bych chtěl v této souvislosti - samozřejmě prostřednictvím předsedajícího - sdělit, že očekávaný výnos z privatizace v příštím roce má rozhodně přesáhnout částku 100 miliard korun, aniž bych se nyní snažil tuto částku přesněji kvantifikovat.
Za další, a to byl poměrně malý krok, snížili jsme výdaje na vědu a výzkum o 100 milionů korun, a to z toho prostého důvodu, že některé výzkumné projekty nebyly dostatečně připravené. Říkám to zcela upřímně, není to oběť z naší strany, kvantitativně je to ostatně malá částka, ale je poctivé i tuto částku uvést.
A konečně jako poslední poměrně sporný bod, abychom vyhověli přání sněmovny po minimalizaci rozpočtového schodku, rozhodli jsme se prodat přebytečnou část státních hmotných rezerv v hodnotě přibližně jedné miliardy korun. Chtěl bych ovšem upozornit na riziko, které je s tím spojeno, protože se jedná především o přebytečné zásoby uranu - světová cena uranu je nyní na minimální hodnotě. Je předpoklad jejího mírného vzrůstu a nelze vyloučit, že tento prodej by proto nemusel být výhodný. Ale zde se vláda snažila respektovat přání sněmovny nezvyšovat neúměrně objem rozpočtového deficitu, a to i proto, že by se to promítlo do zvýšení dluhové služby, a tedy o další výdajové položky státního rozpočtu.
V podstatě nebyl splněn jeden jediný základní požadavek sněmovny, který nyní opakoval i pan poslanec Kalousek v návrhu doprovodného usnesení, a to na zahrnutí ztráty Konsolidační banky ve výši 20 miliard korun, případně v jiné částce velmi podobného řádu.
Proč jsme tento požadavek nesplnili? Došlo by tím k naprosté změně metodiky i samotné definice státního rozpočtu a já bych položil velmi jednoduché dvě otázky. Když zástupci politických stran, které v minulosti byly ve vládě, sami nezahrnovali schodek Konsolidační banky nebo ztrátu Konsolidační banky do svých návrhů státních rozpočtů, proč to nyní chtějí od nás?
A za druhé, drazí kolegové, když tam chcete zahrnovat ztrátu Konsolidační banky, proč do rozpočtu nezahrnete také ztráty dalších transformačních institucí, jako je nejen Fond národního majetku, ale také Česká inkasní, Česká finanční - byť patří České národní bance - a vše do toho neprůhledného balíku, který jste právě vy, drahá opozice, za dobu svého vládnutí vytvořili, který představuje kostlivce za skříní, kteří na nás nyní vypadávají a které my při kvalifikaci státního dluhu ve spolupráci se Světovou bankou musíme rozplétat.
A když už bychom šli tak daleko, proč tam nezahrnujeme i Českou národní banku, vždyť by to mělo stejnou logiku, a Česká národní banka, jak jistě dobře víte, skončila minulý rok se ztrátou 50 miliard korun. Zvyšme tedy i o těchto 50 miliard rozpočtový deficit a nafoukněme úměrně tomu dluhové služby. Právě proto si myslím, že požadavek na zahrnutí ztráty Konsolidační banky, který by byl pouhou účetní operací, nebyl jako jediný podstatný požadavek sněmovny přijat právě proto, abychom mohli vyhovět všem požadavkům dalším. Nicméně to nezbavuje vládu odpovědnosti vyrovnat se s tímto tíživým dědictvím, které sama zajisté nevytvořila, a já bych vám rád jenom dvěma větami řekl, o co tady ve skutečnosti jde.
Ztráta Konsolidační kanky má fondový charakter, nikoliv rozpočtový charakter. To konkrétně znamená, že tato ztráta přechází z roku na rok a nemůže být dost dobře vypořádávána v rámci jediného rozpočtového roku, protože se většinou jedná o pohledávky s různou mírou dobytnosti, které mohou být splaceny teprve v delším časovém intervalu, a to právě v závislosti na tempu privatizace.
Dovolte mi, abych pro stručnost uvedl jeden jediný příklad. Právě včera byl podepsán kontrakt s firmou Eastman Kodak, v jehož rámci je Konsolidační bance zaplaceno za její pohledávku 1,12 miliardy korun, to znamená, že buď tímto způsobem, nebo kapitalizací pohledávek Konsolidační banky a následným prodejem většinového balíku akcií zahraničnímu strategickému investorovi lze v horizontu několika let, nikoliv však v horizontu rozpočtového roku, postupně umazávat ztrátu Konsolidační banky. To je řešení, které této sněmovně vláda navrhuje.
Dovolte mi dále, abych se nevyjadřoval k některým projevům, které v této sněmovně zazněly, a to zejména k projevům obsahujícím byť diskusní a byť sporné myšlenky. Proto například nebudu reagovat na projev pana poslance Kühnla. Chtěl bych ale se vší vážností reagovat na projev pana poslance Pilipa, který zde prohlásil, že tato vláda nedává záruku ani svými konkrétními hospodářskými výsledky, ani šancí hospodářského vývoje do budoucnosti, že by mohla vládnout jakkoliv dobře.
Abych poněkud odlehčil atmosféru nabitou až dosud čísly - a já se domnívám, že já sám k této atmosféře přispívám - dovolte mi, abych panu poslanci Pilipovi citoval krásnou knihu Chevalliera, která se jmenuje Zvonokosy. Tam vystupuje dáma, která se jmenuji Eulálie Čubíková. A vystupuje tam další dáma, která se jmenuje Judita Čuprová. Myslím, drazí kolegové, že většina z nás alespoň ve svých mladších letech tuto knihu četla. Vystoupení pana poslance Pilipa mi připomnělo prohlášení Eulálie Čubíkové adresované Juditě Čuprové, že Eulálie Čubíková je sexbomba. Dovoluji si pochybovat o tomto tvrzení, protože v době, když pan Ivan Pilip byl ve dvou vládách ministrem financí - a já milosrdně zapomenu na jeho předchozí působení na Ministerstvu školství - hrubý domácí produkt v této zemi klesal. Nyní roste. A uvidíme, jaká čísla nám ukáže statistický úřad 15. prosince. V době, kdy pan ministr Pilip se snažil zvládat naše finance docházelo k tomu, že reálná mzda klesala.
***