(16.40 hodin)
Předseda vlády ČR Miloš Zeman: Pane poslanče, k první části vašeho vystoupení bych chtěl konstatovat pouze to, že vaše jméno bylo v tisku uvedeno, ale to samozřejmě neznamená, že jste to řekl, protože já mám také své zkušenosti s tiskem.
Nicméně v každém případě vláda prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví, které to navrhovalo, schválila naprosto konkrétní tři usnesení vlády ve vztahu k firmě SEVAC, která jsem vám ocitoval. Pokud si přejete, mohu vám nyní ocitovat i čísla jednací a datum těchto usnesení. Kromě toho Ministerstvo zdravotnictví schválilo naprosto konkrétní postupový program ve věci řešení otázky nadbytku krevních derivátů a řešení plazmy a navrhlo privatizaci firmy SEVAC se zachováním výroby očkovacích látek. Mimochodem, mám zde i usnesení Ministerstva financí, která se týkají prodeje dceřiné společnosti Sevafarma. Mám zde i konkrétní ekonomické analýzy, takže v každém případě všechny tyto věci, které bych mohl podrobně uvádět, ale nechci zdržovat kolegy, jsou k dispozici.
Chtěl bych jen závěrem upozornit, že společnost má vysoké úvěrové zatížení. Investiční úvěr ve výši 600 mil. Kč poskytla Česká spořitelna. Má státní garance. Úroky jsou 140 mil. Kč. Uvažuje se - abychom této společnosti aspoň trochu pomohli - o převedení zmíněných, dnes patrně nedobytných úvěrů na Konsolidační banku v rámci čištění úvěrového portfolia České spořitelny.
Vše ostatní už zasahuje do takových podrobností, že bych rád využil šanci ještě k jedné interpelaci, a proto vám přátelsky nabízím, že vám všechny tyto podklady, budete-li si to přát, teď okamžitě předám, když si pro ně dojdete.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu předsedovi vlády, i když si myslím, že doplňovací otázka zněla trochu jinak, než kudy mířila odpověď, ale to už je osudem interpelací.
Nyní dávám slovo panu poslanci Recmanovi, aby přednesl svou ústní interpelaci na předsedu vlády.
Poslanec Svatomír Recman: Pane předsedo, vážená sněmovno, ve středu 24. listopadu podepsali předsedové vlád ČR a SR v Bratislavě smlouvu, ve které se definitivně uzavřel sedm let trvající spor o dělení majetku po bývalém Československu. Informace, které veřejnost a poslanci mají k dispozici, pocházejí v drtivé většině ze sdělovacích prostředků. Je možno je zařadit do třech okruhů.
První hodnotí tuto smlouvu kladně, např: dělení majetku se nyní považuje za uzavřenou kapitolu, nikdo už nikomu nic nedluží. Otázka dělení majetku ČSFR se stává minulostí. Uzavřením minulosti se Slovenskou republikou se nyní otevírá prostor pro nadstandardní a rozvíjející se budoucí spolupráci.
Pak je to kategorie negativních hodnocení, méně příznivá, např.: dohoda je jednostranný ústupek Prahy, který zaplatí daňoví poplatníci buď z peněz centrální banky, nebo ze státního rozpočtu. Podpis smlouvy umožnil výrazný ústupek české strany, která odpustila Slovensku 26miliardový dluh. Ztráta 26 mld. je pro naši republiku dosti bolestná a těžko přijatelná.
Do třetí skupiny patří věcná řešení, např. že Praha vydá do Bratislavy 4,1 tuny slovenského zlata nebo že fondy národního majetku obou zemí si vymění akcie Komerční banky a Všeobecné úvěrové banky.
Jsem si vědom, že smlouva podléhá ratifikaci v českém a slovenském parlamentu a že s ní budeme podrobně seznámeni. Chtěl bych, pane předsedo, využít práva interpelace a obracím se přímo na vás, protože jste smlouvu za českou vládu podepsal a jste dobře seznámen jak s obsahem smlouvy, tak s obsahem protokolu. Chci vás proto požádat o stanovisko k této smlouvě, popř. o stanovisko vlády.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Slovo má nyní předseda vlády.
Předseda vlády ČR Miloš Zeman: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, vážený pane poslanče Recmane, plně chápu vaše znepokojení a důvod vaší interpelace, neboť kdybych si přečetl např. články v MF Dnes, případně v sounoviní Zemské noviny a Slovo… (V sále zvoní mobil.) Ach jo. Tedy Zemské noviny a Slovo, tak bych dospěl k názoru, že jsem zločinec, který v době, kdy nemáme na solení silnic, věnuje 26 mld. Kč Slovensku. Ale myslím, že tyto články pouze potvrzují mé mínění o inteligenci určité části novinářské obce, a proto využívám rád možnosti odpovědět na vaši interpelaci s tím, že samozřejmě daleko podrobnější diskuse se v této sněmovně uskuteční právě při příležitosti ratifikace nebo neratifikace této smlouvy parlamenty obou zemí. Rád bych jen úvodem konstatoval, že právě česká strana trvala na ratifikační proceduře, to je na tom, aby smlouva neměla pouze charakter mezivládní, ale mezistátní dohody.
Dovolte mi, abych smlouvu, tak jak byla uzavřena - mám ji zde před sebou, je veřejná a všichni poslanci ji v rámci ratifikace budou mít - rozdělil na několik komponent. Začnu tou komponentou, která je nejčastěji našimi vždy erudovanými novináři přemílána, a to je pohledávka České národní banky za Národní bankou Slovenska ve věci přibližně 26 mld. Kč. Chtěl bych konstatovat, že tato pohledávka - a já bych dodal, bohužel - nikdy nebyla Slovenskou republikou uznána, a není tedy v bilanci Národní banky Slovenska, že při konzultaci s právníky ČNB o možnostech odkupu této pohledávky na trhu pohledávek s příslušným disážiem či diskontem, případně o právním sporu před mezinárodním soudem či arbitráží, nám bylo opakovaně několikrát sděleno, že tato pohledávka je nedobytná, že žádný mezinárodní soud by nerozhodl v náš prospěch, že bychom pouze vyplýtvali desítky a při ceně zahraničních advokátů, možná jako s Lauderem, stovky milionů korun za právní zastupování s nulovým efektem.
Chtěl bych tedy konstatovat, že před nominálně impozantní hodnotu této pohledávky je její tržní hodnota měřená její bonitou prakticky nulová. Ostatně lze to argumentovat jednoduchým způsobem. Kdyby nulová nebyla, pak po dobu pěti let, co tato pohledávka trvá, by patrně formy, o nichž jsem teď mluvil, byly uplatněny, a ony za pět let uplatněny nebyly.
Nicméně chtěl bych konstatovat, že to je pouze jedna komponenta tohoto vztahu, a i když informovaní novináři psali o tom, jak Slovenská republika za tuto pohledávku zaplatí České republice 1 Kč, pravda je taková, že bylo dosaženo dohody mezi vládou a Českou národní bankou o tom, že nám tato pohledávka bude vykoupena za její tržní hodnotu zvýšenou o jednu korunu, tj. za jednu korunu českou, a teprve po dosažení této dohody bylo možné tuto smlouvu podepsat, protože v opačném případě by samozřejmě ČNB okamžitě přišla za českou vládou a žádala, aby jí ať už celá pohledávka, nebo minimálně její neoprávkovaná část byla uhrazena ze státního rozpočtu.
Na druhé straně bych rád konstatoval, že na straně pomyslných aktiv pro Českou republiku není jen onen často uváděný objem 2 mld. Kč, což jsou velmi reálné peníze představující rozdíl mezi tržní hodnotou akcí Komerční banky a VÚB, které se převádějí a které mimochodem usnadňují i privatizaci Komerční banky, ale i některé další konkrétní položky, které vzhledem k tomu, že se k nim předchozí vlády České republiky zavázaly, by byly Slovenskou republikou dobytné.
***