(11.30 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Vycházím tedy z toho, že neexistence úpravy tohoto typu v některém právním řádu některého evropského státu je pro pana poslance Výborného dostatečně kvalitním argumentem k tomu, aby nebyla zaváděna ani do našeho právního řádu. Já bych opět vaším prostřednictvím v tomto případě chtěl, pane předsedající, požádat nejen poslance Výborného, ale celou jeho stranu, aby nepředkládali takové návrhy zákona, které nemají oporu v žádném právním řádu žádného státu na světě. Mám tím na mysli ten návrh zákona, který tady budeme probírat za chvíli, to je návrh zákona o financování politických stran, o kterém velmi dobře víme - a pan poslanec Svoboda to přiznal - že neexistuje v žádném právním řádu žádného státu na světě. Pan poslanec Svoboda, když jsem se ho na to zeptal minulý rok v televizi, mi řekl, že to je sice pravda, ale "proč bychom si na něj koneckonců nesáhli" - cituji doslova pana poslance Svobodu. Jednou ten argument je validní, jednou validní není. Zřejmě se to hodí podle toho, k jakému účelu má být použit. (Potlesk zprava.)
Já bych se s vaším dovolením teď chvíli věnoval třetímu principu, který je předmětem navrhované ústavní změny, a to je posílení významu voleb a mechanismu sestavování vlády po volbách. Mám bohužel pocit, že archetyp nebo model politického chování, který jsem tady uvedl na začátku a který se zde začíná v devadesátých letech stále více rozmáhat, je čímsi, co bychom mohli označit za útok na svobodné volby, za útok na základní prvek demokratického systému, kterým tyto volby bezesporu jsou, a za cestu k nivelizaci volebních výsledků, za cestu ke karikatuře voleb jako výrazu vůle voličů. Tento model nebo tento archetyp chování předpokládá, že každé straně v podstatě stačí se nějakým způsobem protlačit do parlamentu, překonat hranici, která je k tomu nutná, tam uzavřít nějaký politický obchod a hlavně být zadobře se stávajícím prezidentem. Ten si pak vybere svého či své oblíbence bez ohledu na počet parlamentních křesel, která za nimi stojí, a pověří je sestavením vlády.
Já myslím, že je nutné této tendenci čelit, já myslím, že je zcela nezbytné respektovat volby jako výraz vůle voličů, a já myslím, že právě proto je zcela oprávněný požadavek, aby byl po volbách pověřen představitel nejsilnější politické strany pokusem o sestavení vlády. Já tady opakuji slova pana poslance Langra "pokusem o sestavení vlády", protože pokud se mu to nepodaří, následují varianty jiné.
Mám pocit, že nemůžeme přistoupit na takové modely, ke kterým málem došlo po volbách v roce 1998, kdy - jak velmi dobře víte - byla v jednu chvíli ve hře varianta vlády s předsedou nejslabší parlamentní strany jako premiérem. To, že se tato varianta nakonec neuskutečnila, bylo pouze souhrou politických okolností a politického názoru uvnitř jiné parlamentní politické strany. Ale pokud já považuji něco za naprosto nepřijatelný postup a za něco, co zcela odporuje parlamentní demokracii, pak by to byl takovýto vývoj, a já bych si v takovém případě skutečně kladl velmi vážné otázky o osudu demokracie v České republice.
Tento model a tyto archetypy politického chování bych tady mohl rozvádět dále, mohl bych hovořit o tom, že tento model politického chování preferuje strany, které nikomu nevadí, které jsou nejméně vyhraněné, které mají nejméně jasný program, které patří mezi strany takzvaně pivotující, protože mohou být součástí každé vládní koalice. Mohl bych hovořit o tom, že tento model bohužel vede k politické erozi celého spektra, protože charakter takových stran se samozřejmě postupně rozmělňuje. Jejich hlavním cílem totiž není ve volbách vyhrát, ale pouze si udržet stabilní - byť nevelkou - voličskou podporu, která je nutná pro vstup do parlamentu, a politické spektrum se nám potom samozřejmě dělí do malých stran, které se chovají spíše jako stavovské organizace, ve vládě obsazují křesla, která jsou jim blízká, vytvářejí politické kartely a tyto kartely mají zájem na zachování statu quo a na vzájemném dlouhodobém udržení se ve vládě. To, že výsledkem je politický marasmus a něco, co bychom mohli označit jako partokracie, je jasné.
Myslím, že pokud tady byla citována ústava z roku 1920 a pokud já sám jsem se tady vrátil až do dvacátých let, je dobré si připomenout, že tady máme příklad z české historie, kterým jsou právě prvorepublikové vlády, kdy jejich součástí až na výjimky byly téměř všechny parlamentní strany, rozdělení křesel bylo téměř konstantní a některá ministerstva byla určitým stranám doslova propachtována.
Já jsem tady hovořil o tom, že některé politické strany, které přežily na české politické scéně v různých konstelacích od dvacátých let až do let devadesátých, zřejmě v tomto modelu hledají svoji novodobou inspiraci, a proto se jim také ten třetí princip, to je posílení významu voleb a změny v sestavování vády po volbách, velmi nelíbí. Já ho naopak považuji za velmi důležitý a ze čtyř principů, které jsem tady vyjmenoval, za zcela nejdůležitější. O ostatních se zmiňovat nebudu. Myslím, že je to zcela zřetelné, a o reakcích jednotlivých kritiků jsem se již vyjádřil.
Domnívám se, že to by mohlo z mé strany v tuto chvíli stačit. Pokud bude třeba, vystoupím případně ještě v rozpravě podrobné. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Zahradilovi. Jako další se přihlásil pan poslanec Mlynář. Nejprve však pan poslanec Výborný s technickou poznámkou.
Poslanec Miloslav Výborný: Pane předsedo, ne s technickou, ale faktickou poznámkou. Ta může trvat dvě minuty. Reaguji na poslance Zahradila. Jsem rád, že pan poslanec Zahradil otevřeně uvedl, že ten čtvrtý princip je jádrem této novely. Já jsem se to také domníval.
Chtěl bych sdělit, že já jsem uváděl argument neexistence takovéto úpravy v Evropě ne proto, že by to byl zásadní argument, ale že předkladatelé ve sněmovním tisku tvrdí, že zakotvují postupy, které jsou běžné a samozřejmé v parlamentních republikách. Jako zpravodaj jsem považoval za správné upozornit na to, že takovéto postupy v žádné parlamentní republice nejsou. (Potlesk zprava.)
Poslanec Vladimír Mlynář: Pane předsedající, vážení kolegové, kolega Zahradil zde předvedl jiný archetyp chování, jakýsi Pavlovův reflex nenávisti k jiným názorům a menším stranám. Pokusím se vrátit na racionální úroveň.
Většina kritických poznámek tu zazněla, já řeknu jenom dvě, které považuji za důležité a které zazněly zatím málo. První se týká úpravy omezení práva prezidenta udělovat milost. Předkladatel pan dr. Langer tady mluvil o tom, že cílem navrhované úpravy je pevně stát na principu rovnosti před zákonem, tedy na principu padni komu padni. Je to hezká teze, nicméně institut prezidentských milostí vznikl a vyvinul se tradičně právě proto, že toto pravidlo v některých případech vede k neodůvodněné tvrdosti zákona.
My jsme v petičním výboru před časem vyslechli ředitelku odboru milostí prezidentské kanceláře paní Chalupovou, která nám uváděla dva příklady takovéto situace. První je případ krajského policejního prezidenta pana Bindíka, jehož kauzu jistě všichni znáte, který je trestně stíhán na podnět představitele skinů, neboť se odvážil rozpustit skinheadské shromáždění. Díky tomu, že je trestně stíhán, nemůže být pověřen v patřičné lhůtě Národním bezpečnostním úřadem, a tento jinak velmi kvalitní policista by přišel o své místo. Prezident využil svého práva a udělil mu milost. Domníváte se, kolegové, že je to zneužití prezidentské milosti, že je to zneužití situace, kdy si nejsme před zákonem všichni rovni?
***