(9.10 hodin)
(pokračuje Filip)
Jedinou takovou zábranou je, že toto právo bude komparováno s tím, že tu bude ještě druhý člověk, představitel jiného ústavního orgánu, který bude takový akt spolupodepisovat. Tento postup je v české ústavě zakotven, je pro ni běžný, má svou historickou tradici a je i dobře pochopitelný. Toto právo totiž vychází z toho, že prezident republiky jako součást výkonné moci, když takový akt udělá, nakonec musí provést sama vláda a za provedení takového aktu např. individuální abolice je vláda i odpovědná, aby její orgány tento akt realizovaly do skutečného života.
Proto je potřeba říci, že mezi téměř 1 400 případů milosti v uplynulých letech se vyskytly mnohé případy, které, žel, v nezaujaté veřejnosti vyvolaly nejen rozhořčení, nejen souhlas, ale také odpor. Nepřesvědčivá rozhodnutí prezidenta republiky o udělení milosti vedla k nespokojenosti veřejnosti, vyvolávala pochybnosti o rovnosti občanů před zákonem a nakonec tak oslabovala právní vědomí občanů. V podstatě u některých občanů to vedlo k tomu, že uvažovali o tom, jestli tady ještě principy právního státu existují. Současná ústavní úprava takovému zneužití pravomoci prezidenta republiky nijak nemohla zabránit.
Jsem přesvědčen, že dostatečnou zárukou, že se v budoucnu nebudou opakovat pochybení stejného druhu, je to, že současné pravomoci, které byly svěřeny pouze prezidentu republiky, přejdou ze současného článku 62 do článku 63.
Návrh, který vám skupina poslanců předložila, není složitý, ale přesto si zasloužil nesouhlas vlády České republiky. Nesouhlas je odůvodněn jedinou věcí: že vláda připravila komplexní novelu Ústavy České republiky. Jsem přesvědčen, že to nijak nebrání tomu, aby tento návrh prošel do druhého čtení. Jsem přesvědčen o tom, že tak jak budeme projednávat tři návrhy na novelu ústavy, bude zřejmě nutné, abychom zvážili potřebnou ústavní většinu v Poslanecké sněmovně a potřebnou ústavní většinu v Senátu, která bude potřeba k tomu, aby taková ústavní změna vůbec nastala.
Jsem přesvědčen, že i ze současného vládního návrhu se budou jevit některé věci některým poslancům, ať už vládní sociální demokracie, nebo jiných opozičních stran, jako přehnané nebo příliš široké a že nakonec musí dojít k diskusi, která povede buď k nejužšímu možnému postupu, který přijme naše Poslanecká sněmovna i Senát, a stejně tak může dojít k jejímu širšímu rozhodnutí, které bude akceptováno oběma komorami Parlamentu.
Žádám vás tedy proto, abyste nezavrhli v prvním čtení tuto možnost změny ústavy, uvažovali nad ní a propustili ji do druhého čtení. Jsem přesvědčen, že nemá smyslu déle o tom hovořit. Mám připraveny dokumenty o vývoji žádostí o milost za posledních sedm let, ať už jde o došlé žádosti, které se zvýšily o 100 %, nebo o to, že i o 100 % nebo i o více než 100 % se zvedly počty vyřízených žádostí. Jde spíše o to, jestli dále stojíme o postup, který znevažuje ústavní instituce, nebo jestli tomu chceme zabránit. Protože vím, že většina z vás takové tabulky o počtu vyřízených žádostí o milost zná, nehodlám tady komentovat a zdržovat tím projednávání tohoto bodu.
Děkuji vám za pozornost a očekávám vaše vyjádření. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Filipovi. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro první čtení poslanec Zdeněk Koudelka.
Než začne, sdělil bych, že pan poslanec Tollner má náhradní kartu číslo 8.
Poslanec Zdeněk Koudelka: Vážený pane předsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, navrhovaný ústavní zákon je skutečně malou novelou ústavy, kdy prezidentské právo udílet individuální milost je přesunuto z nekontrasignovaných pravomocí do oblasti kontrasignovaných pravomocí, a to na základě podle mne určité politické nespokojenosti s tím, jak současný prezident Václav Havel s udílením tohoto právo nakládá.
Chtěl bych ovšem upozornit na to, že v případě nekontrasignovaných pravomocí to znamená, že i za udělení současné milosti prezident Havel právně odpovídá, nese sankci před Ústavním soudem, kde by případně mohl být odvolán pro velezradu, pokud by se tímto aktem tohoto činu dopustil. V okamžiku, kdy toto právo bude přeneseno do kontrasignovaných, odpovědnost ztrácí, odpovídá vláda, i když kontrasignace je výlučným právem premiéra, nikoliv kolektivním právem vlády. Vláda však odpovídá pouze politicky, nikoli právně, nese svou odpovědnost před Poslaneckou sněmovnou, která jí může vyslovit nedůvěru kdykoli, a to ne pouze jako projev sankce za nesouhlas s určitým kontrasignovaným aktem prezidenta.
Je tedy otázkou, zda je správné oslabovat právní odpovědnost, kde je možná konkrétní sankce, ve prospěch odpovědnosti politické, která nemá žádnou právní sankci. Je pravda, že vláda dala k tomuto návrhu svůj nesouhlas, nicméně spíše než věcným řešením svůj nesouhlas podpořila tím, že bude projednáván za chvíli na této schůzi jiný, větší návrh novely ústavy, kde je tato otázka také trochu řešena, i když jiným způsobem.
***