(17.20 hodin)
(pokračuje Langer)
A myslím, že zde je potřeba se pozastavit.
Tedy zastavení první. Myslím, že u závažné trestné činnosti se stále jeví formální zachycení důkazů již na samém počátku trestního řízení jako nezastupitelné. Jsem přesvědčen o tom, že váhu důkazu zajištěného a provedeného bezprostředně nebo s co nejkratší prodlevou po činu nelze v dalším průběhu řízení ničím nahradit. A soud, byť se zpožděním několika dnů - a jsem přesvědčen, že spíše při zpoždění několika týdnů nebo až měsíců - už zdaleka takové síly důkazu nedosáhne.
Zastavení druhé. Dokazování v procesním slova smyslu by se tedy podle tohoto návrhu přesunulo na soudy, a to zejména na soudy okresní, na které mají přijít větší pravomoci, větší objem kompetencí. A já jsem přesvědčen, že na tento přesun nejsou okresní soudy připraveny ani personálně, ani ekonomicky, ani materiálně. Větší rozsah dokazování, jiná agenda, soudci s mladší praxí, abych shrnul podstatu problému, prostě podle mého názoru nebudou schopni tuto agendu zvládnout a i při optimálním souběhu okolností bude řízení před soudem trvat delší dobu, než je tomu dosud.
Zastavení třetí v tomto smyslu. Kromě takovéhoto zpomalení lze reálně očekávat i zvýšení počtu zprošťujících rozsudků, a to v důsledku nedostatku důkazů pro časový odstup od činu. Sami autoři předpokládají až 30 % zprošťujících rozsudků, někteří uvažují dokonce až o 50 %. Jen pro srovnání: dnešní procentuální stav je zhruba 2,5 až 3,5 %
A myslím, že v tuto chvíli je potřeba si v této souvislosti položit zásadní otázku, zda veřejnost pochopí příčiny, proč tomu tak je, zda bude takovýto objem zprošťujících rozsudků vnímat skutečně jako zlepšení trestního procesu, nebo ne. Jsem přesvědčen o opaku a jsem přesvědčen, že takovéto nepochopení ze strany veřejnosti naopak povede k efektu, který bude znamenat obrácení se proti této reformě, který bude muset být řešen následně legislativně se všemi důsledky takovéhoto následného doopravování skutkového stavu věcí.
Druhá výhrada, o které jsem hovořil, je ono prodražení trestního procesu. Myslím si, že přijetí tohoto návrhu by vyvolalo závažné ekonomické dopady. Zrušení úřadů vyšetřování, kromě onoho závažného efektu na délku řízení, o kterém jsem již hovořil, nepřinese žádné úspory a je krokem krátkodobě nevratným. Tito pracovníci - jsou to povětšinou vysokoškoláci, myslím, že stojí za to objektivně připomenout, že procento právníků mezi nimi není vysoké a že toto je jedna ze stávajících slabin přípravného řízení, jedna ze slabin, kterou je možno odstranit, ovšem jiným způsobem, než je předkládán navrhovatelem - se nezmění a budou působit v resortu.
To je jedna poznámka.
Zásah do věcné příslušnosti soudů, tak jak jej novela předpokládá, by si podle mne vyžádal významné ekonomické nároky - zvýšení počtu státních zástupců, soudců, zvýšené investice do soudů jako takových. A v této souvislosti musím považovat vyčíslení takovýchto ekonomických nároků, jak jsou uvedeny v důvodové zprávě, za naprosto nevěrohodné. Prostě dnešních téměř 2 500 vyšetřovatelů nemůže nahradit 37 soudců okresních soudů, a myslím, že ekonomické nároky, tak jak o nich hovoří důvodová zpráva spojená s tímto návrhem, budou podstatně, a to v řádech, vyšší, než je zde uvedeno.
Mohl bych dále samozřejmě rozebírat i další problematické instituty, které jsou obsaženy v této novele, pochybnou roli soudce v přípravném řízení, posílení postavení státního zástupce, úpravu zkráceného řízení a např. i nové opravné prostředky, resp. nový mimořádný opravný prostředek, o kterém hovořila již zpravodajka, a to je dovolání.
Jen pro ilustraci by mě zajímal názor pana ministra jako bývalého předsedy Nejvyššího soudu na jednoduchý propočet, k čemu by mohl onen institut dovolání v trestním řízení vést. Při úvaze, že v loňském roce bylo pravomocně odsouzeno, pokud se nepletu, zhruba 15 tisíc osob, a při předpokladu, že každý třetí z nich by použil mimořádného opravného prostředku, což by znamenalo zhruba 5 tisíc dovolání, která by se přesunula na Nejvyšší soud, jak by byl Nejvyšší soud schopen takovýto nával agendy zvládat?
Myslím si, že tato rozprava je rozpravou obecnou a v tuto chvíli asi není možné zacházet do detailů k jednotlivým nově navrhovaným institutům. Proto mi dovolte závěrem mého vystoupení ještě poslední poznámku.
Ze všech uvedených důvodů jsem přesvědčen o tom, že tento návrh nemá kvalitu zaručující zrychlení a zkvalitnění trestního procesu. Neobsahuje kvalitní analýzu současného stavu ani reálný odhad náročnosti novely po stránce ekonomické. Z těchto důvodů a pro úsporu času musím konstatovat, že ponechání stávající úpravy trestního řádu, tak jak ji známe nyní, je podle mne a podle mého hlubokého přesvědčení podstatně menším rizikem, pokud jde o trestní řízení soudní, než přijetí navrhovaného návrhu novely trestního řádu. A vzhledem k tomu, že jsem přesvědčen o tom, že Poslanecká sněmovna by neměla být normotvůrcem takovéto zásadní normy, jako je trestní řád, že by se mohli podílet alespoň experti z jednotlivých poslaneckých klubů při přípravě takovéto zásadní normy, navrhuji tento návrh zamítnout s tím, že vyslovuji zcela jednoznačnou připravenost podílet se na přípravě novely, která bude mít podstatně méně problematických bodů, než má novela, která je nám v tuto chvíli předložena.
Děkuji vám za pozornost a omlouvám se za možná poněkud obsáhlejší vystoupení.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Hovořil místopředseda sněmovny pan Ivan Langer.
V tuto chvíli může vystoupit pan kolega Václav Frank, připraví se pan kolega Jiří Maštálka. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Václav Frank: Děkuji, pane místopředsedo. Členové vlády, kolegyně a kolegové, chci upozornit na to, že ve svém vystoupení vycházím z některých poznatků, názorů a zkušeností, kde se možná potkám i s místopředsedou sněmovny a možná někde i s panem ministrem.
Myslím si, že polemizovat o zákonu č. 141/1961 Sb. a o jeho charakteru, kde dle mého názoru v oblasti trestního řízení jsou tyto otázky touto normou celkem slušně upraveny, přesto si myslím, že je možno říci, že onen současně uplatňovaný systém v ČR lze pojmout jako čtyřstupňový, jinými slovy počínaje policejním orgánem, vyšetřovatelem, státním zástupcem a soudem. Jinak si jej lze představit svým způsobem jako pyramidu, jejíž základ tvoří výsledky práce jednak policejních orgánů zařazených v jednotlivých službách Policie ČR - mám na mysli pořádkovou službu, kriminální službu - a některé další.
Ono v tomto momentě není známo přesné číslo neboli počet podnětů k jednotlivým osobám, které byly předány policejními orgány útvarům vyšetřování. Další statistické údaje však k dispozici jsou a ukazují, že v souladu se zásadou legality bylo útvary vyšetřování v minulém roce stíháno přes sto tisíc osob. Tomuto číslu odpovídá i daleko větší počet podnětů, které byly útvary policie předány útvarům vyšetřování a které byly vyšetřovateli profiltrovány, to znamená, že policejními orgány shromážděné podklady nebyly v takové kvalitě, aby umožnily vyšetřovateli obvinit konkrétní osobu z konkrétního trestného činu.
Podle již zmiňované statistiky podal státní zástupce na více než 70 tisíc osob stíhaných vyšetřovateli obžalobu. Rozdíl, tedy úbytek, je zřejmě způsoben filtrací na úřadech vyšetřování, neboť procesně samostatný vyšetřovatel má podle stávajícího trestního řádu oprávnění sám rozhodnout o zastavení trestního stíhání či právo učinit jiná opatření. Toto oprávnění vyšetřovatelé využívají již v těch případech, které nejsou způsobilé k tomu, aby postoupily do další fáze řízení, a sami o nich rozhodují, aniž by zatěžovali další složky systému.
***