(17.10 hodin.)
(pokračuje Kavan)
Evropská komise analyzuje, jakým nejvhodnějším a nejschůdnějším způsobem sankce zrušit. Proto si myslím, že je nadále účelné, aby byl tento zákon postoupen k dalšímu projednání.
Návrh je postaven na principu zmocnění vlády parlamentem sankce operativně zavádět, měnit, pozastavovat a rušit. Důvod, proč byla zvolena právě tato koncepce, není snaha vlády přebírat neodůvodněně pravomoci zákonodárného sboru, ale nutnost operativně reagovat na změny sankčního režimu. Podotýkám v této souvislosti, že jen za dobu projednávání touto sněmovnou se obsah sankcí proti Jugoslávii několikrát měnil.
Česká republika usiluje o členství v Evropské unii a měla by tudíž i v této otázce projevit jistou vstřícnost k postoji jejích členů. Naše připojení se k nabídnutým společným postojům Evropské unie je důkazem solidarity se státy Evropské unie. Tím prokazujeme svou připravenost na vstup do Evropské unie i v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Při nedůsledném dodržování společných postojů, k nimž jsme se již připojili, existuje riziko, že budeme vnímáni jako nespolehliví partneři.
Můžete namítnout, že sněmovně již byl předložen jako sněmovní tisk č. 282 návrh zákona o provádění mezinárodních sankcí k udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, tzv. obecný sankční zákon, a že tudíž zákon o sankcích proti Jugoslávii se tím stává zbytečným. Bylo by tomu tak, kdyby obecný zákon mohl být schválen ještě na této schůzi. Jde však teprve do prvého čtení a schválen může být nejdříve na příští schůzi. A protože by tento zákon neměl být přijat ve spěchu a zaslouží si pečlivé projednání a posouzení ve výborech, předpokládám, že bude přijat ještě později. A to je důvod, proč jugoslávský zákon zůstává aktuální a nebyl stažen.
Vážené poslankyně a vážení poslanci, z uvedených důvodů považuji za nezbytné, abyste návrh zákona o opatřeních ve vztahu ke Svazové republice Jugoslávii nechali projít do třetího čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře.
Návrh zákona jsme v prvém čtení přikázali k projednání zahraničnímu výboru, jehož usnesení bylo rozdáno jako sněmovní tisk 211/2. Vyžádaný návrh vládního nařízení jsme obdrželi jako tisk 211/1.
Prosím nyní, aby se slova ujal zpravodaj zahraničního výboru poslanec Jan Zahradil.
Poslanec Jan Zahradil: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, nezbývá mi v tuto chvíli nic jiného, než vás seznámit s usnesením zahraničního výboru ze dne 10. června 1999 s tím, že svůj vlastní osobní názor budu prezentovat v rozpravě.
Zahraniční výbor skutečně, jak tady zmínil pan ministr Kavan, doporučil Poslanecké sněmovně Parlamentu neschválit tento vládní návrh zákona - atd. -, a pověřil předsedu výboru, aby toto usnesení předložil předsedovi Poslanecké sněmovny, a mne zmocnil, abych tuto zprávu podal.
Já jsem rád, že pan ministr Kavan tu vysvětlil pozadí tohoto návrhu, a domnívám se, že by bylo velmi záhodno, aby toto pozadí vysvětlil především poslancům své vlastní strany, protože to byli především poslanci sociální demokracie - členové zahraničního výboru, jejichž hlasy onen návrh na neschválení tohoto vládního návrhu v zahraničním výboru prošel.
Já bych tímto svoji zpravodajskou zprávu uzavřel a - jak jsem již avizoval - přihlásím se o slovo v obecné rozpravě.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Omlouvám se, pane kolego, rozumím tomu tak, že informujete o usnesení zahraničního výboru, který navrhuje usnesení na zamítnutí návrhu zákona, a nikoli neschválení.
Poslanec Jan Zahradil: V tisku, který mám před sebou, je doslovně uveden návrh na neschválení, a domnívám se, že je to ekvivalentní slovo slovu zamítnutí. Pokud je to tak, že si zahraniční výbor ještě navíc ani nepovšiml toho, že termín "neschválení" v oficiálních parlamentních dokumentech se nevyskytuje, pak je mi to samozřejmě dvojnásobně líto a domnívám se, že lze tento způsob vyjádření považovat za návrh na zamítnutí.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Já jsem se chtěl jenom ujistit, neboť vy diplomati někdy hovoříte těžko srozumitelným jazykem normálnímu smrtelníkovi. Tedy neschválením se míní zamítnutí.
V tuto chvíli, kolegyně a kolegové, otevírám obecnou rozpravu. Dostal jsem přihlášku od pana poslance Miloslava Ransdorfa - není specifikováno, zda do obecné rozpravy, či do podrobné. Z jeho vyjádření vidím, že do obecné, tedy prosím, pane poslanče, uděluji vám slovo.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, z vystoupení ministra zahraničních věcí i zpravodaje byly patrny rozpaky, se kterými česká politická reprezentace přistupuje k tomuto problému. Ty rozpaky koneckonců byly příznačné pro český postoj k válce, která se odehrávala na Balkáně.
Myslím si, že není možné se odvolávat na stanovisko Evropské unie a brát to jako podmínku toho, abychom respektovali jejich postoj, abychom změnili jejich názor na Českou republiku. Myslím si, že Česká republika má své zájmy, tyto zájmy musí definovat, musí také hledat cesty, jak je prosazovat v mezinárodním dialogu.
A pokud jde o balkánskou politiku, kterou prezentovala Evropská unie, ona byla od devadesátých let v podstatě jedním obrovským sledem omylů, omylů, ne-li zločinů, které vedly k nesmírnému utrpení balkánských národů - ať se podíváme na situaci, která se odehrála v Bosně, na kosovskou krizi, ale také na další národy, které nebyly předmětem válečných operací.
Skoro by se chtělo citovat na tomto místě bibli, protože v knize Přísloví se říká, že šílenství je nakažlivé. A šílenství několika politiků, kteří forsírovali rozpad Jugoslávie na začátku devadesátých let a kteří nedali šanci politikům, jako byl například Ante Markovič, který chtěl Jugoslávii přebudovat do podoby, která by byla přijatelnější jednotlivým národům celé Svazové republiky Jugoslávie, tedy tito lidé, kteří přehlíželi šance na jiné řešení v rámci tohoto většího celku, uvolnili prostor pro bujení a vzestup lokálních nacionalismů a tyto lokální nacionalismy uvrhly celý Balkán do naprosto nezvládnutelné situace.
Myslím si, že to, jak postupuje Evropské společenství i Evropská unie v této otázce, bude jenom prohlubovat další růst těchto lokálních nacionalismů. V samotném Srbsku je těžko možné předpokládat, že národní ponížení povede k vykrystalizování toho typu diskurzu, na který v politické scéně Evropská unie sází. Domnívám se, že realitou bude naopak vzestup nacionalistů typu Šešelje, a myslím si, že sankce nepovedou k ničemu dobrému.
Vzpomeňte si na to, jak britská demokracie ve dvacátých letech varovala před kroky Francouzů v Porúří. Jak upozorňovali někteří ekonomové, jako například Keynes, že tato cesta povede k růstu nacionalismu, že povede k sociální nestabilitě, ze které se budou rodit pokusy o jednoduchá řešení, která budou opřena právě o populistické a nacionalistické slogany.
***