(12.30 hodin)
(pokračuje Rychetský)
To, že tato pasáž zákona nebyla kritizována, svědčí podle mého soudu o vysokém stupni uvědomění si naléhavosti tohoto zákazu. Jen paní poslankyně Němcová zde prohlásila, že ji skutečně pobuřuje to, jak zejména jedna televizní stanice porušuje právě tento zákaz, ale prohlásila, že stačí postupná profesionalizace této televizní stanice, event. jiných masmédií, že není třeba ji zákony podpořit.
Mnoho diskutujících prohlásilo, že přece postačuje trestní zákon. Chtěl bych vám vysvětlit, proč trestní zákon je nepoužitelný a vůbec nepostačuje. Je to z jednoho prostého důvodu. Trestní právo v této zemi je právem, které se vztahuje pouze na fyzické osoby. Trestní zákon nelze - a vy to jistě dobře víte - aplikovat na osoby právnické, přičemž - jak jistě víte - vydavateli periodického tisku a provozovateli rozhlasových a televizních vysílání jsou z 99 % osoby právnické. Já dokonce kromě pana Froňka se Špíglem neznám jinou fyzickou osobu jako vydavatele periodického tisku. Trestní zákon tedy nelze aplikovat na vydavatele periodického tisku, který se svým obsahem dopouští trestného činu. Pan poslanec Křeček zde zmínil, že jej nelze v řadě případů aplikovat ani na fyzickou osobu, která je autorem takového materiálu, protože zde je to, co kritizoval pan poslanec Mlynář - je to právo, které on nazývá imunitou -, že zde není povinnost sdělit jméno autora, není zde oznamovací povinnost jako u závažného trestného činu.
Hlavním důvodem, proč se vláda rozhodla zakázat šíření rasové xenofobie, nesnášenlivosti a násilí tímto zákonem, je skutečnost, že my jsme - já jsem na to hrdý - jediná země, o které já alespoň vím, která do své ústavy, konkrétně do ústavní listiny práv a svobod, explicitně zakotvila slavnou větu pana von Hayeka "co není zakázáno, je dovoleno", pokud se týče sféry nestátní. Jiná země v Evropě tuto větu v ústavě nemá. Protože ji máme, kdybychom tento zákaz nevložili do tiskového zákona, tak by to, vážení, bylo pro právnické osoby povoleno. V tom je ten problém. Trestní zákon je prostě v tomto případě nepoužitelný na vydavatele působící jako právnické osoby.
V této souvislosti se nám často vytýká - zmínila to paní poslankyně Parkanová - že zavádíme vlastně poprvé do právního řádu actio popularis , to je případ, kdy porušení zákazu, které samozřejmě může sankcionovat výlučně nezávislý soud, lze postihnout jenom tak, že iniciaci takového soudního řízení může podat každý. Tady bych chtěl skutečně říci, že to je naprostá exkluzivita. Já znám celou řadu evropských zemí, která má actio popularis ve svém právním řádu, ale ani jedna jej nemá v případě tiskových žalob. Ve většině evropských zemí platí model, ve kterém tuto žalobu podává státní orgán, orgán státní správy. Většinou to je ministerstvo kultury nebo osvěty nebo jak se jmenuje, v řadě zemí to je prokuratura nebo státní zastupitelství. Vláda České republiky vědomě nechtěla založit takovouto kompetenci pro žádný orgán státní moci, zejména výkonné moci, a proto se rozhodla použít prostředek actio popularis, to znamená tak, aby každý, kdo bude mít pocit, že je zde porušován zákon na tento ústavou chráněný zájem, takové řízení před soudem mohl vyvolat. Považuji to za jeden z nejpozitivnějších momentů předložené osnovy. Přitom vím, protože je to nákladné řízení, zpoplatněné řízení - k návrhu je přiložen i návrh novely OSŘ a návrh novely zákona o soudních poplatcích - že takové řízení budou vyvolávat nepochybně jenom dotčené iniciativy, ať půjde o představitele romské komunity, Helsinský výbor, Hnutí za občanskou svobodu a toleranci apod.
Druhá oblast, která se dnes stala největším předmětem polemik, je zakotvení práva na odpověď. Především bych chtěl paní poslankyni Parkanové, ale i jiným, kteří se k této věci vyslovovali, sdělit, že neexistuje jediná členská země Evropské unie, která by neměla právo na odpověď jako součást svého systému, a to včetně Velké Británie. Skutečnost, že Velká Británie nemá tiskový zákon, by neměla být pro nikoho novinkou, stejně jako by pro nikoho nemělo být novinkou, že pramenem práva ve Velké Británii jsou psané zákony až v poslední řadě. Jedním z určujících pramenů práva jsou tzv. soudní precedenty a soudních precedentů o právu na odpověď ve Velké Británii jsou desítky. Ty tvoří platné právo Anglie.
Právo na odpověď zde většina diskutujících charakterizovala z pohledu přelomu minulého a tohoto století, a to včetně diskutujících, kteří se přimlouvali za tuto osnovu. Většina diskutujících zde hovořila o tom, že jde o dvě ústavou chráněná práva, na jedné straně o svobodu projevu, na druhé straně o právo na ochranu osobnosti, osobní důstojnosti a osobní cti. Musím vám říci, že to je pohled velmi zastaralý, a judikatura Evropského soudního dvora pro lidská práva stejně jako řada ústavních soudů západní Evropy dospěla k závěru, že právo na odpověď je především naplněním práva na svobodu projevu, práva na svobodu projevu každého. To je to základní, na čem stojí námi předložená osnova.
Pan poslanec Mlynář označil to, jak zde konstituujeme právo na odpověď, za omezení svobody tisku. Řekl, že náš návrh zákona je odlišný od německého zákona, a jako jedinou odlišnost uvedl, že u nás podle textu zákona odpověď nemusí být podepsána. Předpokládám, že to nemyslel vážně, protože odpověď uveřejňuje redakce, a samozřejmě když přijde anonymní nepodepsaná odpověď, tak ji neuveřejní. Takovou věc není třeba do zákona psát.
Pan poslanec Zahradil se vyslovil pro to, že právo na odpověď je plně na místě v našem právním řádu, ale že je zbytečné, když soudní řízení trvá tak dlouho, a že bude lepší změnit občanský soudní řád a zkrátit lhůty pro soudní řízení. Měl by pravdu, kdyby právo na odpověď u nás bylo. Nebude-li právo na odpověď a budeme-li mít krátké lhůty pro soudní řízení, bude to k ničemu.
Jak jsem se zmínil, pan poslanec Mlynář hovořil o tom, že předložená osnova představuje omezení svobody tisku. Co je to svoboda tisku? Pan poslanec Mlynář asi ví, že neexistuje u nás ani v ústavní listině, ani v evropské úmluvě lidských práv termín "svoboda tisku". To, co u nás existuje, je svoboda projevu, právo svobodně získávat a šířit informace. Svoboda tisku je jenom jednou z forem projevu, jednou z modalit svobody projevu. Kdo má svobodu projevu? Komu ji chceme zaručit? Každému. Moderní evropská teorie toho, co to je právo na odpověď, říká, že právo na odpověď je součástí svobody projevu, protože tu nemůže mít jenom jedna část populace. Právo na svobodu projevu musí mít každý.
Mimochodem, je naprosto zavádějící diskuse o tom, jestli právo na odpověď má být jenom o pravdivých, nebo i nepravdivých, nebo jiných skutkových údajích. Tím se žádná evropská právní norma nezabývá, protože to opravdu nejde.
***