(20.00 hodin)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu kolegovi Kalouskovi jednak za jeho vystoupení a jednak za to, že zaujal místo u stolku zpravodajů. Další písemné přihlášky, které mám k dispozici, jsou přihlášky pana kolegy Miroslava Grebeníčka, Miloslava Ransdorfa a Vlastimila Tlustého. Chci se zeptat kolegy Tlustého, jestli dá přednost kolegům, kteří se řádně přihlásili písemně do rozpravy. Je tomu tak. Slovo má pan poslanec Miroslav Grebeníček.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážená vládo, dámy a pánové, už podruhé vláda oslovuje sněmovnu dokumentem, který považuje za zásadní. První z nich, přednedávnem předložená zpráva vlády o stavu České republiky, měla ukázat rozsah ekonomické a společenské krize českého státu. Proklamovala názor, že ji nezpůsobili současní premiér a jeho ministři, ale pravicové vlády uplynulých let. Jistou logiku měla snaha nového kabinetu sdělit svým předchůdcům a především veřejnosti, že zde zůstala spálená, vytunelovaná země. Žijeme ale už rok v nové realitě opoziční smlouvy ČSSD a ODS o vzájemné pomoci a spolupráci. Právem odborná veřejnost vyčítala už zprávě vlády o stavu země, že nemá analytickou hloubku. Bez ní, bez pojmenování konkrétní odpovědnosti, bez uvedení východisek z krize jsou takové dokumenty možná i zbytečné. Diskuse k nim může být bezbřehá a řešení dnešních problémů nepomůže.
Proto klub KSČM tehdy takovým způsobem zpracovanou zprávu odmítl. Dnes přichází vláda, po roce od voleb, s vlastním účtem. Úmysl skládat meziúčet a předstoupit s ním před parlament je alespoň podle mého názoru chvályhodný. Je to něco, co lze jen uvítat včetně úvodního vystoupení premiéra Zemana. Ale - a v tom je podstata - sněmovna zcela jistě a i veřejnost očekávají více než jen prostou inventuru, pokud mám podržet určitou rétoriku, vládních usnesení a legislativních aktivit. Pokud ministři soutěží pod tlakem předsedy vlády - mám pocit, že vím, o čem mluvím - kdo z nich podá více legislativních návrhů, není to zrovna onen způsob, jak překonat důsledky zničující politiky předchozích vlád. I ty se chlubily legislativní smrští.
V předkládané zprávě jednoznačně absentuje pojmenování účinnosti vládnutí a jasné vymezení programových přístupů a návrhů. Z většiny vládních ambicí zůstal jen velmi sporný výčet realit bez rozboru jejich efektivnosti. Je to smutný obraz.
Naše KSČM vždy pozorně posuzovala vládní materiály, hledali jsme v nich racionální jádro řešení vážných problémů společenského vývoje. Východiska jiných jsme pochopitelně konfrontovali se svými programovými přístupy, poměřovali jsme je potřebou ochrany zájmů sociálně slabých, neprivilegovaných vrstev české společnosti, uvítali jsme předčasné volby v červnu 1998 jako možnost obratu, jako šanci k zastavení destruktivní politiky pravicových vlád.
Při rozboru volebního programu a předvolebních slibů ČSSD bylo možné čekat po vytvoření sociálně demokratického kabinetu změnu způsobu vládnutí. Už k vládnímu programu jsme však vznesli podstatné výhrady. Obavy, že menšinová vláda, svázaná dohodou s ODS, nepůjde cestou zásadních změn, se bohužel potvrdily. Ekonomický propad, jak ukázala oficiální statistická čísla, pokračuje. Nezaměstnanost roste, kvalita fungování státní správy a výkonu vlastnických funkcí státu nedoznala hmatatelného posunu k lepšímu. Kabinet se utěšuje tím, že se odrážíme ode dna. Před několika lety to tvrdili i jiní, např. Karel Dyba, ale i Václav Klaus.
Je naprosto lhostejné, zda k prosazení žádoucích změn vláda přijala pět, deset nebo sto usnesení. O tom výkon exekutivy přece není. Současný kabinet se netěší na rozdíl od předchozích mimořádné přízni sdělovacích prostředků, ale popravdě řečeno jeho mediální politika je stěží pochopitelná. Nicméně sotva se dá přenést na média to, že podrobují kritice účelovou a mnohdy odborným měřítkům odporující personální politiku ministerstev, která opakuje metody známé z praxe předchozích koaličních vlád.
Opodstatněné jsou vážné výhrady k chybnému řízení a neprozíravému nakládání s majetkem státu pod záminkou privatizace. V mnoha případech se pokračuje tak, jako by vláda ČSSD převzala volební závazky ODS. Dále dochází k faktickému dělení občanů na plnoprávné a často nad právem stojící elity a na většinu, která se jen stěží domáhá svých základních, ústavní listinou zaručených, práv a svobod. Daňové úlevy pro nejbohatší, příjmově nejsilnější skupinu občanů a zvyšování plošné daňové zátěže jsou věci v zásadním rozporu s tím, co ještě před rokem premiér a jiní prohlašovali a k čemu se zavazovali voličům.
Říká se mně to těžko, ale to slovo asi musí padnout. Podvod na voličích, který se projevuje v poklesu důvěry ve vládu, sotva napraví nový volební zákon. Asi nemusím dodávat, že nespokojenost občanů v tomto případě zásadní legislativní úpravou nezaniká. Skutečná roční bilance sociálně demokratické vlády svědčí o tom, že nezabránila dalšímu prohlubování sociální nerovnosti, podceňování ekonomických práv méně majetných a opomíjení závazků a odpovědnosti velkých vlastníků za způsob a výsledky nakládání s ekonomickou mocí.
Poslanecký klub KSČM, ale proč to neříci, i senátoři poskytli současnému kabinetu v minulém období jistou podporu a projevili i určité pochopení pro věcné návrhy vždy, když šlo o plnění předvolebních slibů a vládního programu, který by vyvedl zemi z krize.
***