(19.10 hodin)
(pokračuje Zeman M.)
V této sněmovně například při projednávání státního rozpočtu, ale i při jiných záležitostech se zuřivě přeme o částky nepřesahující několik desítek milionů korun. Ale jak jste se mohli dočíst, vláda nedávno schválila a úspěšně realizovala privatizaci Československé obchodní banky v částce 40 miliard korun, aniž by jakékoliv jednání na toto téma prošlo sněmovnou. Já opět nechci hodnotit, zda je to dobře, nebo špatně. Pouze konstatuji, že v rozsahu exekutivních pravomocí vlády jsou i taková opatření, která sněmovnou běžně neprocházející, a toto je tedy jediná příležitost, kdy ti poslanci, kteří dávají přednost poslechu v této sněmovně před bezesporu příjemnějším zasednutím u baru, mohou slyšet, a my jsme plně připraveni tuto informaci poskytnout. Tolik ony úvodní poznámky.
A nyní již k části jedna, tzn. k obecnému shrnutí. Každá vláda si vytyčuje své programové priority a tyto priority si nesporně vytyčila i tato vláda ve svém programovém prohlášení. A já toto programové prohlášení nechci opakovat. Stejně tak pro úsporu času nechci opakovat ani informaci o legislativním programu, který vláda s optimismem sobě vlastním vypracovala do roku 2002 a který pravidelně půlročně aktualizuje tak, aby lépe odpovídal vyvíjejícím se podmínkám. Nebudu dokonce mluvit i o tom, co jsme projednávali poměrně nedávno, tzn. o zprávě o stavu české společnosti.
Dosti chápu, že ti, kteří v této zemi přispěli k vyvolání hluboké hospodářské krize, tuto zprávu neslyšeli příliš rádi. Ale tuto analytickou etapu vláda považuje za uzavřenou a za daleko důležitější pokládá to, co bude dál, jaká konkrétní opatření před námi stojí a v jakém kontextu je nutné tato opatření uskutečňovat. A zde již vláda doufá, že u těch opatření, která jsou v nesporném zájmu celé této země, najde pochopení i u racionálněji uvažujících členů opozičních stran, pokud jim ideologické klapky zcela nezatemnily jejich pohled a pokud budou ochotni posuzovat vládní návrhy zákonů nikoliv podle toho, od koho pocházejí, ale podle toho, co obsahují.
Oněch priorit je bezesporu několik a já je za chvíli vyjmenuji. Ale v každém seznamu priorit je nutné definovat prioritu hlavní, prioritu nejaktuálnější, tedy ten nejožehavější úkol, který před námi stojí. Kdysi jsem se naučil, že ten, který chce oslnit své posluchače tzv. komplexním systémem priorit a vyjmenuje v podstatě všechno, nevyjmenoval v podstatě nic, protože konstitutivním znakem priority je selekce, schopnost radikálního řezu, který odděluje podstatné od nepodstatného.
Co je tedy v této chvíli podle názoru vlády nejdůležitější prioritou České republiky? Při vší úctě k institucionálním změnám, ke zdokonalování právního řádu a k dalším opatřením kontinuitní povahy je to oživení hospodářského růstu. Kolegové, zajisté jste si povšimli, že jsme nejhůře se transformující země z hlediska dynamických charakteristik, tzn. především z hlediska tempa růstu nebo spíše poklesu hrubého domácího produktu. Nechci se teď pouštět, jak už jsem řekl do komentářů, jaké příčiny to způsobily. Přičemž sdílím názor, že šlo o komplex příčin, nikoliv o jedinou příčinu, a že vedle chyb minulých vlád, včetně balíčkové restrikce, zde výrazně zapůsobila i obdobná restriktivní opatření centrální banky.
Nicméně situace je taková, že zrychlujícím se tempem již od roku 1996 klesá dynamika hrubého domácího produktu a v posledních čtvrtletích minulého, ale i tohoto roku již dokonce dosáhla záporných hodnot. Je dobré si uvědomit, že žádná země s klesajícím domácím produktem nemůže být úspěšná, nemůže zvyšovat životní úroveň svých obyvatel, pokud se nechce dlouhodobě zadlužit v zahraničí. Její výrobky budou stále méně a méně konkurenceschopné, její sociální konflikty se budou stále obtížněji tlumit a její mezinárodní pozice bude slábnout, protože na neúspěšného chudáka se i ve zdvořilém mezinárodním společenství hledí ve skutečnosti dosti opovržlivě.
Toto vše je tedy důvodem, proč vláda považovala obrat v ekonomickém růstu, onu pověstnou U-křivku za svoji základní prioritu. Snad jste viděli britské letadlo padající na bratislavské letecké přehlídce. I ono se pohybovalo po U-křivce, ale lokální extrém této U-křivky ležel několik desítek metrů pod ranvejí. Učiňme vše pro to, abychom naše padající letadlo dokázali vybrat nad plochou a abychom dosáhli opětovného ekonomického oživení. Podaří-li se nám to, bude to přičteno nejenom této vládě, ale bude to přičteno všem, kdo se o to v této sněmovně zasloužili.
Jaká konkrétní opatření tato vláda použila k oživení hospodářského růstu? Ve světě, jak víte, existují pouze dvě validní ekonomické teorie, jedna z nich keynesiánská, druhá z nich monetaristická. Úspěchy monetaristické teorie se nám předváděly zhruba od roku 1990 a byly mimo jiné založeny i na zásadě vyrovnaného státního rozpočtu, třebaže fakticky tento státní
rozpočet na konci roku vždy skončil nepřiznávaným a narůstajícím deficitem. Keynesiánská terapie vychází z explicitního přiznání deficitního státního rozpočtu v obdobích hospodářské recese za předpokladu, že takto vytvořený deficit není věnován na spotřebu, ale na investice, a to na investice do odvětví s nejvyšším multiplikačním efektem, v daném případě na investice do dopravní a jiné infrastruktury a na investice do bydlení. Právě proto tyto položky, ale i například podpora malých a středních podnikatelů, která se v rozpočtu zhruba zdvojnásobila, byly základními cíli deficitního financování prorůstových opatření. A chtěl bych poděkovat všem poslancům, kteří v této sněmovně vládní návrh zákona o státním rozpočtu podpořili.
Vedle toho základního, tedy rozpočtového opatření tato vláda paradoxně usilovala o snížení daňové zátěže, ale selektivním způsobem, tzn. opět tak, aby podnítila více investice a méně spotřebu a aby dala příležitost spíše úspěšným než neúspěšným firmám.
***