(16.10 hodin)
(pokračuje Kühnl)
Za třetí je to zmocnění pro vládu vydávat vládní nařízení z moci zákona, zjednodušeně řečeno, za účelem sbližování českého práva s právem Evropské unie před vstupem České republiky do Evropské unie, přičemž samozřejmě vstup České republiky do Evropské unie nevysloveně tento návrh automaticky předpokládá. To je nové znění čl. 78.
První část je, podle mého názoru, nezbytná a myslím, že na tom se shoduje velká většina této sněmovny.
Druhá část je nutná od okamžiku vstupu České republiky do Evropské unie a byla by také efektivní až od okamžiku tohoto vstupu. Zavedení této části nebo tohoto pasu do naší ústavy je samozřejmě možné již nyní, ale mohlo by samozřejmě také rok dva tři, nevím jak dlouho, počkat. Musí být každopádně platné v okamžiku našeho vstupu.
Nejproblematičtější je ale třetí část, čili zmocnění k vydávání vládních nařízení z moci zákona. A já akceptuji, že vláda je při tomto návrhu vedena dobrým úmyslem. Tím dobrým úmyslem je splnění úkolu, který jsme si vlastně všichni dali, jednak podpisem a ratifikací Evropské dohody, ale také celkem široce sdíleným konsensem v naší zemi, včetně pilířů naší zahraniční politiky, úkolem dokončit naši celkovou transformaci, včetně a především právní transformaci tak, aby se Česká republika mohla stát členskou zemí Evropské unie. Tento cíl, dámy a pánové, jednoznačně sdílím a myslím si, že je potřeba se podívat i na to, proč je v zájmu České republiky, proč je v českém národním zájmu stát se členskou zemí EU.
Na druhou stranu, a já se k tomu vrátím, musím říci, že cesty a instrumenty, které vláda v nově navrhovaném znění čl. 78 navrhuje, jsou takovým zásahem do ústavního procesu, takovým zásahem do kompetencí jednotlivých státních mocí, v tomto případě zejména moci zákonodárné, že si myslím, že země, která není schopna postupovat standardní metodou a musí se uchylovat k takovýmto postupům, je země, která vyhlašuje vlastně svou neschopnost dostát tomu, co si sama předložila jako úkol. Já se obávám, že instrumenty a tyto cesty jsou zcela nepřijatelné.
Ale vraťme se k tomu, proč je potřeba se zamýšlet nad cestami aproximace práva, nad cestami, jak přizpůsobit právní řád Evropské unii a jak připravit Českou republiku pro členství v EU.
V minulých vystoupeních se dost hovořilo o ústavně legislativně technické problematice, kterou já považuji za velmi významnou, ale nikoli prvořadou. Důležité je říci si opravdu, zda je správná námi jednou zvolená strategie vstupu České republiky do Evropské unie. Samozřejmě, odpověď na tuto otázku znamená zvážit, velmi zjednodušeně řečeno, předpokládané výnosy a náklady, a to pokud možno ve srovnání s alternativou nevstoupení České republiky do EU.
Problém je v tom, že takové výnosy a náklady lze předem jen velmi složitě a vůbec velmi těžko kvantifikovat a to srovnání s alternativou nevstupu je možné samozřejmě pouze modelovat. Ale určitá vodítka tady máme, i když jsou to vodítka nepřímá. Je např. zcela zjevné a nepopiratelné, že dnešní ekonomický průměr patnáctky EU zaznamenal za posledních 40 let historicky naprosto ojedinělý vzestup. Patnáctka členských zemí je také dnes ekonomicky mnohem vyrovnanější, než byly tyto země kdykoli v minulosti. Mnohem vyváženější je i struktura ekonomik těchto zemí jako celku.
Samozřejmě, že to všechno nepřinesla jen integrace, jen Evropská unie, ale myslím si, že jako důkaz, alespoň nepřímý důkaz - pozitiva integrace vysoko převažují její případná negativa - mohou tyto skutečnosti určitě sloužit. A já si myslím, že není nejmenšího důvodu se domnívat, že to, co tak dlouho prospívalo a prospívá nynějším členským zemím EU, bude škodit České republice.
Ale pojďme se podívat trochu hlouběji na vlastní, nejvlastnější ekonomické zájmy České republiky. Česká republika je zemí relativně malou, s relativně malou ekonomikou, s výrazným nedostatkem surovin na straně jedné, na druhé straně s poměrně rozvinutými zpracovatelskými odvětvími ekonomiky. Česká republika je tedy automaticky mimořádně závislá na volnosti, na hladkosti fungování obchodních toků v obou směrech - vývozu i dovozu. Dá se dokonce zjednodušeně říci, zase velmi zjednodušeně, samozřejmě, že dovoz surovin na straně jedné, jejich zpracování a vývoz hotových výrobků, včetně služeb, které k tomu patří, je živnou půdou, bez níž by se potenciál české ekonomiky nemohl v žádném případě rozvíjet. A když si uvědomíme tuto skutečnost a zároveň k tomu přidáme skutečnost, že podíl dnešních členských zemí EU na našem tak životodárném zahraničním obchodě se blíží 70 %, a připočteme-li k tomu ještě podíly zemí, které zatím jsou s námi v první linii, abych vzal ty nejdůležitější z našeho pohledu - zejména Polsko a Maďarsko - tak se už pomalu tento podíl blíží k 80 %. Když to k tomu přidáme, tak je podle mého názoru zcela zjevné, že členství České republiky v EU je v nejvlastnějším českém národním zájmu. Bez tohoto členství by totiž životodárné obchodní toky zůstaly z velké části natrvalo podvázány.
Ale jsou i jiné důvody, proč si myslím, že Česká republika má usilovat a musí usilovat o členství v Evropské unii. V EU např. menší země nalézají poprvé v celých pohnutých dějinách Evropy skutečnou ochranu před diktátem zemí velkých a navíc jim členství v EU umožňuje účastnit se rozhodování o budoucnosti Evropy v daleko větší míře, než by to bylo možné jinak.
Ale vraťme se ještě k ekonomickým otázkám. Z důvodů, které jsem před chvílí uvedl, je zřejmé, že Česká republika bude muset nebo by musela ve střednědobém horizontu, přinejmenším, tak jako tak ve svém nejvlastnějším zájmu přejímat prakticky všechna pravidla Evropské unie, a to prostě proto, aby mohla účinně uplatňovat své komparativní výhody v obchodě s členskými zeměmi tohoto integračního seskupení. Proto myslím, že je logicky mnohem lépe být členskou zemí EU, hájit své zájmy přímo v rámci institucí a rozhodovacích procedur Unie a samozřejmě účastnit se tvorby, mít vliv na rozhodování o evropských normách a také mít včasnou a detailní informaci, které se připravují. To je mimochodem mnohdy důležitější než vliv na vlastní výsledek normativního rozhodování.
Abychom mohli tento svůj cíl - vstup do EU - splnit, musíme samozřejmě splnit především svůj domácí úkol, úkol připravit Českou republiku, její právní řád a českou ekonomiku na to, aby mohla vůbec úspěšně svůj potenciál v Evropské unii rozvíjet. My jsme, a to si přiznejme, v minulých letech velmi často postupovali dvojace. My jsme na jednu stranu na základě našeho skutečného nebo domnělého premiantství automaticky předpokládali zával pochval pocházejících z Bruselu, a zároveň jsme se Bruselu za zády trochu posmívali. Není divu, že za této situace jak státní správa a legislativní odbory a orgány uvnitř státní správy, tak i legislativa jako celek přípravu na vstup do EU v praxi zanedbávaly. Ony totiž jednaly podle toho, jak přečetly - nebo věřily, že správně čtou - takové to ne zcela nahlas vyslovené politické zadání. Zadání, které se zdálo, že zní: "Ano, chceme vstoupit do Evropské unie, ale mezi námi pro to raději nijak zvlášť moc nedělejme."
***