(10.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček
Dokument, který by uceleněji postihl příčiny ekonomického propadu a sociální katastrofy, v níž se Česká republika ocitla. Domnívám se, že kritický pohled obsažený ve zprávě neproniká do kauzální podstaty problému. Kladu si otázka, zda jde o kvalitativní nedostatek, nebo o daň za tzv. opoziční smlouvu.
Zvětšující se hospodářské zaostávání České republiky za vyspělými zeměmi Evropy, špatná legislativa a neúnosné sociální poměry, to vše je podrobně popsáno, ale reálný efekt, který z toho plyne, je problematický. Za nejcennější považuji snahu rozbít falešný optimismus. Konečně se poměrně otevřeně omluví o tom, že z hlediska tvorby hrubého domácího produktu jsme v roce 1998 došli přibližně tam, kde jsme byli v roce 1990. Kriticky se hodnotí životní úroveň, kupní síla reálných mezd i starobních důchodů. Přiznává se slabost právního rámce transformace, nízká efektivnost fungování soukromovlastnických vztahů, kriminalita, korupce a podvody jako zdroj majetku určitých vrstev. U pouhé deskripce zpráva začíná a bohužel také končí. Víceméně dospívá k závěru, že je třeba pokračovat v transformaci, dokonce v klausovské transformaci, jenom lépe a poctivěji, jen trochu jinak, než ji tady předváděla koalice pravicových stran. Problém kontinuity a diskontinuity prostě řeší po svém. S tímto pojetím se nemohu ztotožnit.
Skutečně objektivní analýza minulosti se nemůže vyhýbat odpovědnosti pravice za řízení společnosti, za způsob nakládání s majetkem této republiky, za problematické restituce, za neopodstatněné rozdíly mezi příjmovými kategoriemi. Hluboké propady v jednotlivých odvětvích, ekonomicky nezdůvodnitelné urychlování bankrotů klíčových továren, tunelování a krádeže ve velkém, podvodné privatizace se dnes sotva dají zcela napravit potrestáním některých viníků v tzv. akci čisté ruce, a to tím spíše, že vláda namísto zpracování ucelené ekonomické koncepce značnou část svého potenciálu rozmělňuje v dohadování se o jednotlivostech a nešťastné mediální prezentaci svých kroků. K veřejnosti vysílá opakované signály o nejednotném pohledu na řešení klíčových otázek. Platí to i o ekonomických a zejména zahraničně politických aktivitách kabinetu v posledních týdnech, které jsou zklamáním i pro většinu občanů.
Chci se však vrátit ke zprávě. Připomínám, že se sociálně demokratickou vládou se klub KSČM shoduje v tom, že pokles ekonomiky není důsledkem standardního cyklického vývoje, ale projevem hluboké strukturální systémové krize. Podle našeho mínění, a chci to znovu opakovat, byl rozpor mezi růstem a vnější nerovnováhou založen chybnou strategií transformace. Radikálnější oproti sociálně demokratickému hodnocení jsme především v požadavcích, aby byl odstraněn monopol soukromého vlastnictví a umožněna pluralita vlastnických forem. Dosavadní zkušenosti tento názor jenom umocňují. Přimlouváme se za větší a účinnější účast státu při řešení exportu a požadujeme jeho odpolitizování. Zvláštní důraz by přitom měl být položen na investiční strojírenství a strojní výrobu. Žádáme, aby další privatizace, zejména bank, dopravy, energetiky a dalších rozhodujících podniků, probíhala tak, aby byla zachována majoritní účast státu. Jsme pro razantnější posilování výrobních sil cestou restrukturalizace, posilování předvýrobních etap k použití nových technik a technologií, zlepšení řízení firem a zvyšovat produktivitu a efektivitu výroby. I z tohoto pohledu je nepřípustné, aby se dál pokračovalo v improvizacích při zvyšování organizační, technické a vědecké vzdělanosti. K tomu by měl být využit zbytek prostředků získaných z privatizace.
Struktura české ekonomiky prodělala značně a často svévolně založené otřesy. Ve strojírenství, ale mohl bych jmenovat i další odvětví, došlo k nebývalé atomizaci výroby. Soudíme, že je nevyhnutelné, zejména tam, kde to prospěje tvorbě hrubého domácího produktu, prosazovat účelnou integraci. Revitalizace pro mne hlavně znamená promyšlené a perspektivně vynakládané vydávání prostředků s garancí jejich návratnosti. Vláda už po rozvleklých diskusích k jisté shodě došla, ale její rozhodnutí přišlo pozdě a vývoj v nejbližších letech prakticky neovlivní. Upozorňuji na to se značným znepokojením, protože oživení výroby není pro mne prázdným heslem, ale zdůvodněným předpokladem nápravy alespoň některých škod, které zanechala tzv. šoková terapie. Z toho musí zákonitě vycházet i vládou slibovaný plán řešení nezaměstnanosti. Určitý dokument už sice vznikl, a to včetně příslibů státních garancí a bankovních záruk, ale přesto tvrdím, že doposud převládá bezradnost a opodstatněné obavy z počtu nezaměstnaných na konci letošního roku.
To ostatně souvisí s nefunkčností hospodářského a z toho odvozeného sociálního systému v České republice. Celá sociální oblast je poznamenána nepřiměřenou administrativní zátěží, finanční nákladnou obslužností a nedostatečnou účinností systému státní sociální podpory. Životní minimum neodráží stav regionální a věkové diferenciace životních nákladů populace. Mechanismus valorizace životního minima je zapotřebí urychleně přinejmenším zpřesnit. Stručně řečeno, zpráva vlády neodráží reálný stav. Ani problematika sociální ochrany starobních důchodců a rodin s dětmi a rodin neúplných nezaujímá v předkládaném dokumentu to místo, které odpovídá reálné situaci. Opět chybí postižení základních příčin problémů. Není jasně řečeno, že cesta k sociální krizi začala politickým rozhodnutím pravice nastolit trh bez přívlastků a nezatěžovat se legislativou.
Překonání důsledků takových nepromyšlených, ale tvrdě ideologicky zdůvodňovaných opatření předchozích vlád nebude možné bez zásadního přehodnocení chybné strategie. Přinesla nejen sociálně nepřijatelná opatření, ale i sociálně ekonomické ztráty vydávané za úspory.
Jde-li o politickou stabilitu státu, pak mohu jen souhlasit s názorem, že systém, který formálně garantuje osobní svobodu, ale nechce řešit sociální rozpory, nemůže být stabilní. Nelze zamlčovat výrazný vzestup vražd, desítky sebevražd vyvolaných zoufalou sociální situací, početná úmrtí drogově závislých. Pokud tomu někteří říkají daň za demokracii, je to podle mého názoru cynismus.
Chci dodat, že v této souvislosti jsou některé pasáže trapné. Pokud se vláda domnívá, že příčinou růstu kriminality je nahromadění sociálních, ekonomických a morálních problémů bývalého režimu, tak pochybuji o její schopnosti reálně vnímat kořeny současného stavu. Desetiletá zkušenost vládnutí od roku 1989 je spojena s konkrétními politiky a určitou politikou. Nejhorší projevy současnosti, nájemné vraždy, organizovaný zločin, obchod s drogami, kriminalita dětí nejsou důvodem k hledání alibistických výmluv. Vládní zpráva má být podnětem k tvůrčí diskusi a hovoří o odvaze společně se zamyslet nad uplynulým vývojem. Je ovšem otázkou, kolik času na podobné diskuse vlastně máme, než dojde k dalšímu zhoršení. Kolik prostoru vytváří současná vážná mezinárodní situace.
Je možné snad ocenit obecné charakteristiky společenského vývoje odlišující se od chlácholivé propagandy pravicových vlád. Další kritická analýza by však měla být svěřena spíše odborníkům nespjatým s polistopadovou exekutivou a schopným zabývat se kořeny všech alternativ reformních scénářů po listopadu 1989.
***