(11.30 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Mám pocit, že celý tento proces regionalizace je opředen několika mýty a vytváří tak jakousi zvláštní regionální mytologii, se kterou je zapotřebí se vypořádat a proti které je třeba argumentovat. Já mám pocit, že slovo regionalizace stejně jako slova decentralizace, demokratizace a subsidiarita se staly postupem doby součástí jakési evropské "novořeči", new speak, a jejich původní význam se již zcela vytratil, dnes již fungují sama o sobě a pod nimi si může de facto kdokoliv představit cokoliv.
Domnívám se, že regionalizace je v tomto konceptu, jak ho chápe vláda, chápána jako něco automaticky daného, dobrého a kvalitního, co přispěje k přiblížení veřejné správy občanovi, co přispěje ke zkvalitnění jeho života, a co je proto nezbytné naplnit, abychom vůbec mohli uvažovat o tom, že bychom se někdy v budoucnu stali členy Evropské unie. Ostatně argumentace Evropskou unií tady na mnoha místech již zazněla.
Já bych proto chtěl za prvé říci, že se nedomnívám, že princip regionalizace evropských států je tak jednoznačný, unifikovaný a jednoznačně aplikovatelný na všechny členské země Evropské unie, abychom ho vůbec mohli nějakým jednoduchým způsobem popsat, protože z jednotlivých států Evropské unie víme, že jejich systémy vytváření regionů se od sebe do značné míry liší, že tyto regiony mají různé kompetence, že obsahují různý počet obyvatel a že jsou proto do určité míry nesouměřitelné.
Z členů Evropské unie má Německo, Rakousko a Belgie plně vyvinutý systém, který můžeme označit za federální nebo federalistický, pak jsou v Evropské unii státy, které můžeme označit za centralistické nebo jednotné. Tam patří např. Švédsko, Finsko, Dánsko, Řecko, Irsko a Lucembursko. Pak je tam celá řada států, které se pohybují někde mezi těmito dvěma kategoriemi. To je Itálie, Španělsko, Francie, Holandsko a od nedávných regionálních voleb i Velká Británie. Určitě je ale velký rozdíl mezi španělskými a italskými regiony na jedné straně a francouzskými, holandskými a portugalskými regiony na straně druhé z hlediska zákonodárných kompetencí.
Já se právě proto táži, jakým způsobem hodlá vláda přistupovat k naplňování regionů. Mám pocit, že tady se nám nabízí přístup opačný, že po jejich zřízení a ustavení se nám nabízejí volby, a pak se nám nabízí náplň, poté se nám nabízí obalení té kostry masem, a já si myslím, že to je přístup velmi nesprávný.
Stejně tak musím polemizovat s druhým argumentem, který se v souvislosti s Evropskou unií a naším vstupem a reformou veřejné správy velice často nabízí - hovořil o něm už poslanec Jiří Payne - a to je čerpání z oněch strukturálních fondů Evropské unie, které jsou vázány na určité správní jednotky uvnitř států Evropské unie, na ty takzvané NUTS, kterých je zhruba pět kategorií. Je nám často argumentováno tím, že pokud nezřídíme vyšší územně samosprávné celky tak, jak jsou naplánovány, to je ty, které by spadaly do kategorie NUTS 3, nebudeme mít nárok na strukturální fondy, protože pouze tato kategorie má přímou vazbu na strukturální fondy. To je z čistě teoretického hlediska pravda, nicméně prakticky se to dá provádět, tak jak se to v některých zemích provádí, naprosto jiným způsobem. Například v Rakousku skupina NUTS 3 byla vytvořena ze skupin okresů a nebylo nutné k tomu zavádět nějakou další samostatnou jednotku veřejné správy.
Domnívám se, že bychom se měli bavit ve velmi obecné globální rovině o regionalizaci, a já bych si dovolil tady citovat - protože jsem už na začátku říkal, že v podání této vlády regionalizace je automaticky brána jako něco dobrého, kladného, jako něco, co přispívá ke kvalitě života občanů - z jedné knihy, kterou napsal shodou okolností současný švédský velvyslanec v České republice a která se jmenuje "Evropa a národy - Evropský národ, nebo Evropa národů" a týká se regionů.
Cituji: "Evropa regionů se nestane automaticky ostrovem pohody. Naopak, v některých zemích bude vzrůstat napětí mezi regiony a je možné, že v rámci Evropské unie budeme svědky určitého stěhování národů ze stagnujících do dynamických regionů. V úspěšných regionech se může vyvinout určitý blahobytný šovinismus, vyznačující se nechutí dělit se se slabšími o své výdobytky. Takovéto tendence mohou mít nedozírné následky hlavně v kombinaci s obavami před budoucností u těch, kteří na modernizaci ztrácejí. Vzniklé negativní pocity se často ventilují agresivním postojem vůči všemu a všem, které je možno považovat za cizince. Mnohá z existujících regionalistických hnutí jsou spíše provinční a antimodernistická než anticentralistická a chtějí v prvé řadě uzavřít svůj region před vlivy moderní společnosti a region tu vystupuje jako ochranná jednotka, a tato hnutí míří především proti moderní společnosti jako takové."
Já to uvádím a cituji pouze jako příklad, aby bylo jasné, že pochyby o smyslu regionů a regionalizace neexistují pouze v České republice a pouze u určité části politického spektra České republiky, ale že existují i v jiných, plnoprávných státech Evropské unie.
Jak už jsem řekl na začátku, domnívám se, že postup, který zvolila vláda při naplňování a realizaci vyšších územně samosprávných celků, je přesně opačný, než zvolit měla. Domnívám se, že z vládních materiálů na nás čiší jednoznačně absolutní nepřipravenost celé této záležitosti. Domnívám se, že jejich naplnění, tak jak bylo představeno panem ministrem a v tom časovém harmonogramu, jak bylo představeno, by znamenalo totální destabilizaci dosavadního systému, který podle mého názoru zatím funguje docela dobře, a domnívám se proto, že navrhované termíny jsou zcela nereálné.
Proto se připojuji k jakémusi apelu nebo výzvě nebo pobídce svého kolegy, pana místopředsedy sněmovny Langra, aby vláda a pan ministr vnitra velmi vážně zvážili posun v čase, pokud jde o naplnění zřízení vyšších územně samosprávných celků, protože se obávám, že v tomto stavu nepřipravenosti nemůžeme o jejich naplnění vůbec vážně uvažovat. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Zahradilovi. Přihlášky stále přibývají. Máme tu nyní přihlášku pana poslance Radko Martínka.
Poslanec Radko Martínek: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, problém, před kterým tady dnes stojíme, je problém bezesporu nadstranický. Říkám schválně, že je to problém nadstranický, nikoliv nepolitický. Toto téma je vrcholně politické, ale musí být nadstranické, protože reforma veřejné správy do značné míry určí další vývoj této země, a to na dlouhá desetiletí, a mohli bychom správnost tohoto tvrzení dokládat tím, jaký význam a jakou setrvačnost měly všechny reformy tohoto typu na našem území.
Myslím si, že je dobře, že po úvodním nepříliš šťastném expozé jsme se vrátili k věcné podstatě věci a hovoříme o podstatě této reformy. Reforma musí být taková, aby ji akceptovala co nejširší politická reprezentace tohoto státu, abychom se nedožili toho, čeho už jsme se v mnoha případech dožili, že se změnou vlády, změnou toho, který bude momentálně u moci, dojde i ke změnám věcí, které jsou zásadní pro stabilitu tohoto státu.
Chtěl bych na začátku svého projevu nabídnout jinou variantu vysvětlení toho, proč vláda předložila to, co předložila, a proč to předložila parlamentu.
***