(10.30 hodin)
(pokračuje Kvapil)
A pak je to dekoncentrace, což je přenos kompetencí z ústřední úrovně na nižší články.
Rozhodování se má dít na té úrovni, která je nejblíže řešenému problému. A na základě tohoto principu a z pojetí veřejné správy jako veřejné služby, o čemž se zmíním dále, vyplývá, že je třeba v maximální možné míře regionální detašovaná pracoviště a dekoncentráty různých ministerstev zrušit a zahrnout je pod krajské úřady. Domnívám se, že současně bude žádoucí některé kompetence z okresních úřadů přenést na krajské úřady.
Otázka spojení či důsledného oddělení státní správy a samosprávy je složitá. Oba modely mohou stejně dobře vést ke splnění vytčeného cíle, kterým je spokojenost občana. Je však nutné se pro jedno řešení rozhodnout a důsledně ho naplňovat.
Vláda premiéra Tošovského 23. března loňského roku přijala usnesení č. 202, ve kterém stanovila, že na krajské úrovni bude výkon samosprávy a státní správy spojen. Toto usnesení je platné a nebylo dosud změněno. V další části svého vystoupení se proto chci zamyslet nad výhodami takové varianty.
V moderních evropských demokraciích je stále více veřejná správa chápána jako veřejná služba. Znamená to, že ztrácí svůj mocenský a byrokratický charakter ve prospěch služby veřejnosti, že vychází z potřeb uživatelů služeb a vytváří podmínky pro jejich individuální život i pro život společnosti. Samozřejmě že to neplatí absolutně. V některých případech, např. při aplikaci správního práva trestního, mocenský prvek jednoznačně převažuje. Jde však spíše o celkové zaměření veřejné správy jako veřejné služby. Je jistě důležité co, ale vedle toho je stejně tak důležité i jak. A právě tomuto pojetí lépe odpovídá model státní správy vykonávané pověřenými úřady samosprávných volených orgánů. Zodpovědnost zastupitelstev vůči voličům podporuje pojetí veřejné správy jako služby a je předpokladem, že státní správa a samospráva nebudou stát proti sobě.
Koneckonců občan sám nevědomky odpovídá na otázku, zda oddělit státní správu a samosprávu. Jemu dostupný je obecní úřad nebo příslušná radnice, a tam hledá řešení všech svých problémů a vůbec nerozlišuje, zda jde o státní správu, či nikoliv.
Dále považuji za velmi užitečný dozor členů zastupitelstev nad výkonem státní správy a jsem přesvědčen, že vzájemná konkurence volebních stran je dostatečnou ochranou před zásahy samosprávy do správního rozhodování státní správy.
Chci připomenout ještě jeden problém, který souvisí se zřízením krajů. Některé obce žádají, aby mohly být začleněny pod jiný kraj. Bylo to zde již zmíněno. Domnívám se, že jde o požadavek legitimní a že je třeba při návrhu jednotlivých zákonů na toto pamatovat a zajistit k tomu i potřebný mechanismus.
Dále chci upozornit na nebezpečí, které pro reformu veřejné správy představuje současná vláda. Ta sice ve svém programovém prohlášení tomuto problému věnuje dvě strany a považuje jej za nejnaléhavější. Ale když tato vláda 30. března letošního roku koncepci reformy veřejné správy projednala, vzala ji pouze na vědomí. Sama se nedokázala rozhodnout pro spojení či oddělení samosprávy a státní správy a ministru vnitra uložila připravit jednotlivé potřebné zákony variantně. Přitom se má ministr soustředit na ty zákony, které se týkají zřízení krajů.
Tento postoj vlády je možné si vysvětlit tak, že krajů se snad dočkáme, ale nikoliv tak potřebné celkové reformy veřejné správy. A to by byla velmi vážná chyba.
Na závěr svého vystoupení bych rád ještě reagoval na některé poznámky a návrhy, které zazněly na závěr vystoupení "stínového" kolegy Langra. Ten chce oddálit zřízení krajů a volby do krajských zastupitelstev. Uvádí zde jako první argument argument ekonomický, nižší náklady v případě, bude-li méně krajů. Tento argument pravděpodobně je pravdivý, ale nicméně bych rád řekl, že oddálení voleb do krajských zastupitelstev znamená, že přijdeme o nemalé miliardy z fondů Evropské unie. Bez regionální samosprávy prostě Česká republika tyto prostředky nebude moci čerpat.
A druhý argument, který zazněl v souvislosti se spojením komunálních a regionálních voleb v roce 2000, se domnívám, že opět je zcela vedle, protože i v roce 2000 budou volby senátorské a opět zde může dojít k vhodnému spojení těchto dvou voleb v jedny.
Rád bych řekl, že klub KDU-ČSL podporuje návrh usnesení předložený výborem pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí a také to, že trvá na volbách do krajských zastupitelstev v roce 2000. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Tomáši Kvapilovi. Jako pátý je přihlášen pan poslanec Petr Bendl.
Poslanec Petr Bendl: Pane předsedo, drahá vládo, kolegyně a kolegové. O reformě veřejné správy bylo řečeno mnohé. Jelikož jde o téma, které samo o sobě umožňuje v podstatě každému se k němu vyjadřovat, ačkoli mnoho z těch, kdo na toto téma hovoří a považují se dokonce za odborníky, nestrávili v lavicích komunálních politiků ani vteřinu času, což je dle mého skromného názoru významný předpoklad širšího pochopení smyslu a potřeb reformy jako takové. Koneckonců je to bohužel vidět i v materiálu, který máme dnes před sebou a který ještě před výstupem z vlády obsahoval termíny jako např. předseda okresního úřadu apod. Štěstí, že si těchto nuancí někdo vůbec všiml, a tak máme tento tisk očištěn o tyto předlistopadové výrazy, ovšem duch let před rokem 1989 v mnoha částech bohužel zůstal.
Ale raději půjdu k meritu věci, k reformě veřejné správy, k jejímu smyslu, k podstatě potřeby jejích změn.
Zákonem o obcích a okresních úřadech byl definován základní kámen a rámec výkonu státní správy a samosprávy v roce 1989 a systém doplněný o zákon o volbách do místních zastupitelstev umožnil po mnoha letech vlády jedné strany demokratické volby v obcích a městech, a jakkoli dnes můžeme říci, že systém státní správy a samosprávy je v mnoha ohledech překonaný, nedokonalý a neodpovídající potřebám praxe, svou úlohu splnil a jeho tvůrci tehdy neodvedli naprosto špatnou práci.
Dnešní pohled na systém fungování veřejné správy nemůže být jiný než kritický, volající po změnách, přičemž ti rozumnější říkají, učiňme změny takové, které budou mít podporu širšího politického spektra, než v této sněmovně představuje těsná nadpoloviční většina. A já všem těm, kteří toto nahlas a veřejně říkají, tleskám, neboť se domnívám, že je zájmem nás všech hledat takový systém, který by nepodléhal příliš jednostrannému pohledu momentálně vládnoucí strany, a naopak věřím, že je naším společným zájmem hledat systém stabilní, levný, dobře sloužící a nepodléhající emocím levicové či pravicové většiny v Poslanecké sněmovně.
***