(18.00 hodin)
(pokračuje Mertlík)
S tím, že základním kvalitativním kritériem je kritérium životaschopnosti podniku, což byl také požadavek Bruselu - musí tam být kritérium životaschopnosti podniku. Dohodli jsme se, že tam je uvedeno a že vzájemnou komunikací se tyto věci dají vysvětlit.
Domnívám se, že onen spor, který byl vcelku malý - uvážíme-li, že rozsah celého dokumentu je asi 40 stran včetně všech příloh a že dopis, který nám byl zaslán z Bruselu a který upozorňoval na ony dva problémy, se konkrétně týkal těchto dvou věcí v rozsahu 4 řádků, tak je to poměrně malé procento z celkového textu. Domnívám se, že se to podařilo vysvětlit a že není žádný problém, pokud jde o proces přičleňování České republiky k Evropské unii z hlediska kompatibility tohoto procesu v předvstupním období s pravidly Evropské unie. Také by neměl být problémem pro konečné uzavření kapitoly "průmyslová politika".
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji místopředsedovi vlády Pavlu Mertlíkovi. Táži se, zda poslanec Kohlíček chce doplňující otázku. Ano, chce, má k tomu příležitost.
Poslanec Jaromír Kohlíček: Já vcelku beru, že Komerční banka je významná společnost, protože jsem dělal 22 let v průmyslu, dokážu si ale představit zcela jiný způsob podpory průmyslových aktivit. Jestliže významná společnost Komerční banka má být podpořena 9,5 mld. Kč jen na základě usnesení vlády, pak nechápu, proč jiné, daleko významnější společnosti z hlediska budoucnosti tohoto státu nejsou takto podporovány a proč jim není navýšeno základní jmění např. na dvojnásobek, ačkoliv tam stát má výraznou účast, a proč se s nimi zachází úplně jinak. Nás nikdy neživily banky, nás vždycky živil průmysl a obchod.
Pak bych měl ještě dotaz k tomu udržení pracovních míst. Já jsem to dost dobře nepochopil, protože si myslím, když budu investovat do zvýšení základního jmění do podkapitalizovaných podniků, tak ta pracovní místa udržím. Neviděl jsem zatím v žádném z programů, že by udržování pracovních míst bylo účelem tohoto vládního programu. Pokud by tomu tak bylo, opravte mě, já ten program jistě rád rozšířím mezi svými bývalými kolegy.
Fond národního majetku, pokud se chová jako podnikatel, měl by se tak chovat všude, nejen v bance, ale především, jak už jsem říkal, v podnicích.
Pak bych byl samozřejmě rád, aby byla zodpovězena ta poslední otázka.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Kohlíčkovi, nyní bude opět hovořit místopředseda vlády Pavel Mertlík.
Místopředseda vlády Pavel Mertlík: Já začnu podle pořadí tou sedmou otázkou, na kterou jsem zapomněl odpovědět.
Domnívám se, že systémová stabilita bankovního sektoru je klíčovým úkolem vlády v každé zemi. Pokud selže finanční sektor ekonomiky, má to obrovské negativní dopady na ekonomiku jako celek, na domácnosti stejně jako na nefinanční korporace, tedy na podniky. Jako příklad bych ukázal celou řadu bankovních krizí z minulosti, kdy šlo o stoprocentně soukromé banky, které byly dominantní v daných ekonomikách. Šlo o ekonomiky, které měly daleko k nějakým socialistickým experimentům. Vládám nezbývalo - bez ohledu na politickou barvu - nic jiného, než v takovém případě banky znárodnit, sanovat a potom velmi obtížně stabilizovat a postupně privatizovat. Příkladem z konce 80. a začátku 90. let může být např. Norsko, Švédsko a další země. Pokud se něco takového stane, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem, má vláda povinnost zasáhnout.
Nám naštěstí nic takového nehrozí, nicméně stát tuto povinnost má, ať je v zákoně zakotvena, či nikoli. Nicméně jednou provždy říci, speciálně v malé tržní ekonomice, jakou je ekonomika česká, že stát v případě jakéhokoli negativního vývoje nebude podporovat banky, by bylo od každého představitele státu, ať už vlády, nebo centrální vlády, nezodpovědné. Takže nedokážu na tuto otázku odpovědět. Chtěl bych nicméně zdůraznit, že v tomto případě nešlo o žádnou přímou podporu banky ve smyslu dotace, ve smyslu úlevy na platbě třeba daní nebo něčeho podobného, šlo pouze o ono navýšení základního jmění.
Proč stát nenavyšuje základní jmění také v některých jiných případech. To se týká situace, kde stát skutečně má nějaké významné podíly, kde se domnívá, že je to perspektivní a že je možné tyto podniky privatizovat. Myslím, že podobnou metodu je možno použít i v jiných případech, a že pokud nějaký takový perspektivní podnik s možností perspektivní privatizace existuje, kde stát může navyšovat základní jmění, není v tom podle mého soudu žádný problém. Lze se podívat i několik let zpět na příklady, kdy stát se zúčastňoval navyšování základního jmění.
Bohužel dnes je situace taková, že těmi, kdo jsou řekl bych rozhodujícím problémem v průmyslovém sektoru ČR, nejsou podniky státní, jsou to podniky soukromé, především ty, které byly masivně privatizovány kuponovou metodou v první polovině 90. let, popř. prodány na úvěr různým manažerským společnostem s ručením omezeným apod.
V řadě případů tyto podniky hospodařily způsobem, kdy bych považoval státní investice do těchto podniků za hazard veřejnými prostředky. Smutnou věcí je, že prostřednictvím takových programů, jako je program revitalizace aj., je třeba starat se o následky této neblahé privatizace.
Odmítám tezi, že průmyslové podniky jsou daleko významnější než banky. To není něco, co by šlo kvantifikovat. Jsou to podniky, které jsou rovněž velmi významné. Já to nepodceňuji ani v nejmenším. Podpora průmyslu a obchodu není možná, pokud nemáte stabilní bankovní sektor. Z tohoto pohledu právě pro stabilitu nebankovního sektoru jsou ona opatření v bankovním sektoru na místě. Jiná věc je, ale to nebylo předmětem vaší otázky, zda celková částka vynaložená na sanaci bank u nás od roku 1990 byla vynaložena efektivně, zda musela být takto vysoká, zda nemohla být nižší.
Já samozřejmě nejsem schopen dát kvantitativní odpověď, ale o efektivnosti některých sanačních programů, které používala národní banka v minulosti, mám své pochyby. Základní problém podle mého soudu vznikl v tom, že opatření na vyvedení části nebonitních aktiv ze 70. a 80. let, které přijala vláda začátkem 90. let vytvořením Konsolidační banky, bylo opatření asymetrické, které směřovalo pouze směrem k bankám, nikoli k podnikům. Podniky přitom však zůstaly, jak známo, hlavními klienty bank a po nějakém čase se jejich problémy zpětně přenesly na bankovní sektor. Systémově to bylo špatné řešení, za které dnes musíme všichni jako daňoví poplatníci platit.
V Maďarsku, které bývá dáváno za vzor efektivní bankovní privatizace, myslím, že i přes zveličování těchto úspěchů někdy v tisku, v zásadě tomu tak je, výnos, který měl maďarský stát z privatizace bank, byl asi 50 % částky, kterou za léta sanace a přípravy na privatizaci do těch bank vložil. Vybudovat bankovní sektor není levná operace.
***