(12.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
"Strany této smlouvy potvrzují svou víru v cíle a v zásady Charty OSN a svou touhu žít v míru se všemi národy a vládami." Pan ministr na základě toho vyjadřuje přesvědčení - opět cituji: "že v rámci NATO nebude zvažována jakákoli akce, která by byla v rozporu s cíli a zásadami Charty OSN".
Jen ještě dodávám, že podle ministra zahraničních věcí "nevyhnutelnou podmínkou účasti České republiky je soulad s Ústavou ČR a českým právním řádem na jedné straně a s mezinárodními právními závazky na straně druhé".
Toto vše s tolika ujištěními a dovoláváním se - znovu budu citovat - "samozřejmého respektování mezinárodního práva" podepisuje pan ministr v době, kdy už celý týden podnikalo NATO agresivní akce, které jsou ve flagrantním rozporu s Chartou OSN, s mezinárodním právem i - jde-li o Českou republiku - se slavnostními mezinárodními závazky!
Dovolte mi nyní, abych uvedená citovaná prohlášení konfrontoval s realitou. Jak charakterizuje příslušná mezinárodně právní ustanovení Charta OSN? Jak známo, jednou z jejích elementárních zásad je výlučná pravomoc Rady bezpečnosti v otázkách, které vyžadují preventivní nebo donucovací akce. Podle čl. 24 má Rada bezpečnosti základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Výlučnost této pravomoci Rady bezpečnosti je navíc zdůrazněna čl. 12, podle něhož dokonce - pokud Rada bezpečnosti vykonává v jakémkoli sporu nebo v jakékoli situaci funkce, které jí ukládá tato charta - Valné shromáždění neučiní žádné doporučení o takovém sporu nebo situaci, ledaže o to Rada bezpečnosti požádá. Pouze Rada bezpečnosti může v případě nutnosti - čl. 41 - podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.
V poslední době jsme svědky různých snah zpochybňovat tuto výlučnou pravomoc Rady bezpečnosti, dokonce zpochybňovat samu Organizaci spojených národů. Setkáváme se s troufalými požadavky zcela svévolně revidovat mezinárodní právo podle okamžitých mocenských zájmů té či oné velmoci. To je nejen naprosto nepřijatelné, ale i krátkozraké. Význam mezinárodního práva je právě v jeho univerzálnosti a nezpochybnitelnosti. V něm je koneckonců základní opora a jistota národů. Neexistuje žádný právní základ, od něhož by mohl jeden stát, kupř. Spojené státy americké, nebo jedna aliance, kupř. Severoatlantický pakt, svévolně brát do svých rukou jakési právo na vojenský útok proti tomu kterému státu.
Tento postulát byl dále upřesněn v Závěrečném aktu Helsinské konference, podepsaném nejvyššími představiteli všech evropských států i americkým prezidentem. Žádné zdůvodňování nemůže posloužit k ospravedlnění uchýlení se k hrozbě silou nebo k použití síly v rozporu s tímto principem. Je jediná výjimka z uvedeného ustanovení Charty OSN o výlučné odpovědnosti Rady bezpečnosti. Žádné ustanovení této charty neomezuje v případě ozbrojeného útoku na některého člena OSN přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, to je článek 51. Toto přirozené právo má v současné situaci Jugoslávie.
Valné shromáždění OSN schválilo i jasnou a nezpochybnitelnou definici agrese, a to dne 14. prosince 1974, jako použití ozbrojené síly proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu. Za agresivní čin se považuje konkrétně bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu nebo použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu. Klást otázku, jak se tedy ve světle mezinárodního práva dívat na soudobé válečné akce v Jugoslávii, by byla opravdu jen řečnická otázka. Útok NATO je zjevnou, nepopiratelnou agresí a jediné, co je v těchto událostech legální v souladu s mezinárodním právem, je postavit se individuálně nebo kolektivně proti této agresi.
Otřesný závěr z toho vyplývá i pro Českou republiku. Nakolik schválila jako člen NATO uvedené akce, dostala se poprvé od vzniku samostatné Československé republiky do role společného agresora. Vůbec nezavírám oči nad skutečností, že na území Jugoslávie existují otevřené otázky, které vyžadují řešení. Toto řešení je nutné a je i možné. Řešení je možné a nutné cestou jednání, vzájemné dohody. Tvrdit však, že cestou k tomu má být válečné násilí, agrese, je nejen podvodem a klamáním lidí, ale je také v naprostém rozporu s mezinárodním právem.
Agresivních úderů NATO proti Svazové republice Jugoslávii se zúčastnily stovky válečných letounů a raket s plochou dráhou letu. Byly zničeny či poškozeny tisíce průmyslových podniků, většina pro potřeby civilního obyvatelstva, desítky nemocnic, stovky a tisíce civilních domů, klášterů či kostelů a kulturně historických památníků atd., atd.
Údaje o tom byly zveřejněny. Jen v noci z 5. na 6. dubna napadlo letectvo NATO objekty životní důležitosti pro zajištění práce a života civilního obyvatelstva, silnice, mosty, železnice, nemocnice, školy, dětské školky, zábavní instituce, rafinérie nafty, spotřební průmysl v deseti velkých městech. Informace verifikační mise našich poslanců potvrzují u mnoha civilních objektů, včetně obytných domů, skutečně značnou přesnost zásahu, tedy žádnou náhodu. To vše snad mají být formy a metody přesvědčování o nutnosti dohody?
Mezi argumenty, které údajně mají zdůvodnit agresi NATO z hlediska mezinárodního práva, má čelné místo tvrzení, že motivem agrese je prý ochrana lidských práv. Takové tvrzení je naprosto absurdní z hlediska samého mezinárodního práva a lživé ve světle reálného vývoje. V Deklaraci OSN o právu národů na mír se vyhlašuje, že hlavním posláním OSN je udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a že nastolení trvalého míru na Zemi je prvořadou podmínkou ochrany lidské civilizace a přežití lidstva. Posléze se slavnostně vyhlašuje, že národy Země mají svaté právo na mír. Největším a nejdrastičtějším porušením lidských práv, stále více nabývajícím charakter genocidy, je právě brutální a bezohledná agrese NATO proti Svazové republice Jugoslávii, a to nejen vůči srbskému obyvatelstvu, ale i jiným národnostním skupinám Jugoslávie včetně Kosova.
Mezi dílčími argumenty, které mají zdůvodnit agresi, se uvádí údajná neochota Jugoslávie podepsat dohodu z Rambouillet. To je argument sám o sobě falešný a nicotný, neboť to, co se vydává za zmíněnou dohodu, fakticky žádnou dohodou není a nikdy nebylo.
***