(11.30 hodin)
(pokračuje Škromach)
Myslím, že by byla zajímavá informace o tom, jak vlastně vypadáme právě v orgánech, které to mají kontrolovat u podnikatelů.
Dovolím si ještě inzerovat, že v podrobné části bych předložil dva drobné pozměňovací návrhy. Jeden se týká otázky možnosti odstupného, o kterém je také v tomto zákoně hovořeno, kde by byla dvouměsíční hranice, která dnes je de facto dána napevno, stanovena jako minimální. V podstatě už dnes firmy vyplácejí odstupné daleko vyšší nebo se na něm mohou dohodnout. Když se nedohodnou, platí zákon.
Pak se domnívám, že by bylo možná dobré - vzhledem k tomu, že novela zákoníku práce se stále oddaluje a nakonec je tady i požadavek Evropské unie ve vztahu ke srovnání podmínek délky dovolené - sjednotit podmínky pro dovolené na jednotnou, čili čtyřtýdenní hranici pro všechny. Vypadly by tři týdny pro mladé zaměstnance. Je to jedna z věcí, která by měla uvést naše právo do souladu s právem EU. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Škromachovi. Nyní se o slovo přihlásil pan poslanec Václav Krása. Předpokládám, že promluví ze svého místa.
Poslanec Václav Krása: Vážený pane předsedo, členové vlády, dámy a pánové, byl jsem tady paní zpravodajkou označen za člověka, který svými návrhy předčil největší socialistické představy, a že já jako pravicový politik jsem vlastně porušil jakési své přesvědčení svým návrhem, který se týká zaměstnávání handicapovaných osob. Jsem trošku překvapen razancí, se kterou paní poslankyně napadla můj pozměňovací návrh, už proto, že se domnívám, že z hlediska podnikatelů jsou v návrhu zákona zcela zásadnější věci, a to především co se týká kolektivního propouštění. Paní poslankyně se této věci vůbec nedotkla, jako by nebyla pro podnikatele zajímavá.
Chtěl bych něco říci k tomu, proč jsem vlastně ten pozměňovací návrh podal. Paní poslankyně se totiž vůbec nezmínila o tom, že od 14. srpna 1991 platí nařízení vlády České republiky o stanovení povinného podílu občanů se změněnou pracovní schopností na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Toto nařízení vlády je potom doprovázeno instrukcí o sankci, která je pro ty subjekty, které neplní tento povinný podíl. Tato sankce je poměrně vysoká. Problém je v tom, že jak nařízení vlády, tak instrukce nemají sílu zákona, a tudíž jsou prakticky neúčinné. To znamená, že jsme ve stavu, který je v České republice velmi hojný, že sice něco je deklarováno, ale fakticky není dodržováno. Prostě jsme takoví alibisté. Rádi si něco na sebe upleteme, ale tak, abychom to nemuseli plnit.
Moje úvaha spočívá v tom, že se domnívám, že pokud tady něco je, pokud jsou v České republice určitá zákonná opatření, mají se dodržovat, že prostě občané mají plnit to, co vláda či parlament usnesou.
Pokud se týče konkrétně mého pozměňovacího návrhu, chtěl bych říci, že vůbec nezpřísňuje povinný podíl - procento - zaměstnávání občanů se zdravotním postižením na celkovém počtu zaměstnanců. Uznávám námitku paní poslankyně Páralové, že ten pozměňovací návrh není zcela dopracován. Není to proto, že bych se tomu málo věnoval, ale spíše byl trochu problém, aby i jednotlivé legislativní útvary Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí si ujasnily mezi sebou vůbec své pravomoci, své úlohy, takže já v podrobné rozpravě přednesu pozměňovací návrh k tomu, co se usnesl výbor pro sociální politiku a zdravotnictví. Prakticky svůj návrh zcela pozměním tak, aby byl uplatnitelný, aby se podle něho dalo postupovat.
Chtěl bych ještě na obranu svého návrhu říci, že nejenže jsem nezvýšil a neupravil povinný podíl zaměstnávání občanů se zdravotním postižením, ale dokonce sankci jsem víceméně snížil, protože v instrukci je sankce předpokládána od 10 tis. Kč výše a já navrhuji, aby tato sankce byla nejvýše 10 tis. Kč ročně, protože navrhuji 2,5násobek životního minima, což zhruba dělá těch 10 tis. Kč. Dále říkám, že pokud povinný subjekt odebere zboží, služby či jiné plnění od subjektů, kteří zaměstnávají více než 55 % občanů se zdravotním postižením, v hodnotě povinného podílu nebo finanční sankce, splnil vlastně svoji povinnost. Velmi tedy změkčuji sankci.
Paní poslankyně hovořila o tom, že zaměstnávání vytypovaných osob vážně brání ochranářská opatření při zaměstnávání těchto občanů. Ano, paní poslankyně má pravdu, ale neuvedla - a to já považuji za zcela zásadní - že jsem tento svůj návrh právě spojil s úpravou zákoníku práce, kde odbourávám některá ochranářská opatření, která opravdu ztěžují zaměstnávání těchto občanů. Myslím si, že to je nekorektní, že je to vůči návrhu, který jsem podal, nekorektní, protože jsem zcela jasně řekl i na výboru, že pokud by byl můj návrh přijat - to je vlastně přepis nařízení vlády do síly zákona -, zároveň musí být přijato zrušení § 30 odst. 2 písm. d), kde je nemožno zaměstnávat občany na dobu určitou. Tím pádem pak není možné používat ani zkušební dobu. Já vím, že je to hrubá chyba, protože žádný zaměstnavatel nevezme někoho, koho si nemůže vyzkoušet, nevezme pracovníka, aniž by ho mohl vyzkoušet na určitou dobu a říci, jestli vyhovuje nebo ne. Je samozřejmé, že to tak má a musí být. To jen pro korektnost.
Paní poslankyně má samozřejmě pravdu, že je lepší pozitivní motivace nežli sankce. Já se pod to plně podepisuji. Jen bych chtěl upozornit, že pozitivní motivace je poměrně vysoká. Přesto je neúčinná. Je neúčinná, a já se domnívám, že z jednoho prostého důvodu. Čtyřicet let byli občané této republiky vychováváni k tomu, že handicap je něco zvláštního, že je třeba tyto občany co nejvíce odstranit z dosahu ostatních, protože by se to neslučovalo se socialistickou společností. Přiznejme si, dámy a pánové, že to v řadě z nás trochu přežívá, že panuje obecná nedůvěra k těmto občanům. Každý zaměstnavatel se velmi rozmýšlí, zda takového občana zaměstná, protože mu nevěří, protože nevěří tomu, že je schopen odvést výkon, protože někde vzadu mu někdo našeptává "on je nějakej divnej". Myslím si proto, že toto bohužel není účinné.
Proto jsem také podal svůj návrh, protože si myslím, že je opravdu velkým problémem zaměstnávat občany se zdravotním postižením. Dnes je více než 50 tis. těch, kteří před několika měsíci pracovali a dnes nepracují. Vzhledem k tomu, že nezaměstnaných je 423 tisíc, tak si lehce spočítáte, že zhruba 13 % - 14 % z tohoto počtu tvoří právě občané se zdravotním postižením. Já to vidím jako velký problém, protože tito lidé většinou chtějí pracovat. To nejsou lidé, kteří se vyhýbají práci, kteří hledají všelijaké cesty, jak se práci vyhnout.
***