(11.10 hodin)
(pokračuje Volák)
Jestli umím dobře počítat, tak při míře nezaměstnanosti, která bude v příštím roce přes 11 %, by toto navýšení znamenalo, pokud by fungovalo celý rok, ale má fungovat jen půl roku, příští roky již bude fungovat celý rok, minimálně 2 miliardy Kč. Kde na to chce Ministerstvo práce a sociálních věcí vzít?
Říkám vám naprosto otevřeně a mám ty informace, že Ministerstvo práce a sociálních věcí letos nevybere 220 miliard, jak má vybrat, ale bude moc rádo, když vybere 204 až 205 miliard. Pokud trošičku zredukuje výdaje, protože odložilo valorizaci důchodů a životního minima, tak vyplatí a na svůj provoz spotřebuje kolem 205 miliard, tzn. už letos bude rozpočet Ministerstva práce a sociálních věcí vyrovnaný. Tato sněmovna odsouhlasila na své minulé schůzi zvýšení nemocenského pojištění, které v příštím fiskálním roce bude znamenat výdaje navíc minimálně o 8 miliard. Když k tomu připočteme ještě tyto 2 miliardy na politiku zaměstnanosti, tak se již příští rok dostane sociální pojištění jako celek do výrazného deficitu. Nechápu vládu, jak může takto hazardovat a jak může postupovat tímto způsobem. Kde na to chce vzít pan ministr peníze - moc ho prosím, aby mi na to odpověděl.
Třetí věc - to je záležitost pojištění. Pokud chápeme státní politiku zaměstnanosti jako pojišťování se na to, že budu nezaměstnaný, tak myslím, že systém by měl být spravedlivý, že systém by měl být ekvivalentní.
Jen pro vaši informaci: Pokud má zaměstnanec hrubý příjem 12 000 Kč, tak se svým zaměstnavatelem zaplatí za rok na politiku zaměstnanosti asi 5 200. Měsíčně, první měsíc bude brát kolem 5 000 dávku. Pokud má někdo hrubý příjem 24 000, tak již zaplatí za rok na politiku zaměstnanosti kolem 10 500, ale jeho dávka, maximálně jakou může mít, je opět asi 5 180 Kč, protože je to zastropována 1,5násobkem životního minima.
Považuji to za krajně nespravedlivé, a proto budu se svým kolegou jednak navrhovat zvýšení tohoto stropu, a to radikálnější, než navrhl kolega Janeček na výboru, a já sám osobně budu navrhovat naprosté zrušení tohoto stropu. Mimochodem, tento manévr i podle výpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí by znamenal zvýšení nákladů jen o 200 milionů korun za rok, ne o 2 miliardy, jak navrhuje ministerstvo.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Volákovi. Jako čtvrtý se přihlásil pan poslanec Janeček.
Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové a kolegyně, vzhledem k tomu, že kolega Volák už mnohé řekl, tak snad učiním jen takové dvě zásadnější poznámky.
K otázce kolektivního propouštění. Já se domnívám, že z logiky věci vyplývá, že přijetí takového paragrafu znamená prohloubení nezaměstnanosti. Znamená to nemožnost pro podnikatele rychle se vyrovnat se změněnou situací na trhu. Domnívám se, že správný manévr je onen manévr, který přijal výbor pro sociální politiku a zdravotnictví, tj. zvýšit podporu v nezaměstnanosti, ale nezablokovat transformaci firem. Jestliže dnes máme nezaměstnanost kolem 8 % a jestliže v některých regionech je kolem 15 %, tak tímto způsobem můžeme přispět právě v těch oblastech, které jsou v ekonomicky obtížné situaci, tak tímto návrhem přispějeme k tomu, že další firmy budou krachovat právě proto, že nebudou moci pružně zareagovat.
Ještě bych trochu opravil předřečníka, že ona povinnost zahájit kolektivní vyjednávání není jeden, ale dva měsíce před zamýšleným kolektivním propouštěním.
Zabezpečení uchazečů o zaměstnání - to je samozřejmě otázka ekvivalence. Já se obávám trochu úplného zrušení stropu, a to pro možné spekulace v této oblasti. Jinak se domnívám, že prosazení principu ekvivalence do této oblasti je naprosto spravedlivé, nepodporuje ty, kteří se vyhýbají práci, ale naopak zajišťuje trochu důstojnější podmínky pro ty, kteří do tohoto fondu přispívali celou dobu, kdy pracovali a jejich odvod byl vyjádřen v procentech z jejich příjmů. Čili ještě opakuji závěr: Onen návrh, který zde byl prosazen a zopakován panem ministrem Špidlou, by ve svém důsledku vedl ke zvýšení nezaměstnanosti, a proto my ho nepodpoříme. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci. Prosím hlouček diskutujících u vchodu kolem pana poslance Voláka, Peška a dalších, aby se věnovali jiné aktivitě.
Jako pátý se přihlásil pan poslanec Zdeněk Škromach.
Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, já jsem celkem s potěšením v diskusi zaslechl, i když trochu mi potom běhal mráz po zádech, konstatování paní poslankyně Páralové o tom, že má radost z kolektivního propouštění, protože vlastně tím, že se zaradovala z toho, že neprošel paragraf, který by upravoval tento institut, tak v podstatě má radost z toho, když se propouštějí z jednotlivých podniků desítky a stovky zaměstnanců.
Myslím, že i vzhledem ke zdůvodnění, které si každý mohl přečíst ve vládním návrhu zákona k tomuto zákonu, je jasně řečeno, že tento institut vyplývá ze směrnic Evropské unie č. 75/129 EEC a 92/56 EEC v odst. 3 atd., protože kolektivní uvolňování jako fenomén existuje. Tady nejde vůbec o to - a musel jsem se velmi usmívat, když se hovořilo o tom, že tady na bedrech podnikatelů parazitují zaměstnanci, jak jsem to pochopil - to je naprostý nesmysl. Myslím, že nikdo z nás, snad kromě několika výjimek, nebude pochybovat o tom, že právě celou tíhu transformace nesou zaměstnanci. A musím říci, že je spousta odpovědných a dobrých podnikatelů i zaměstnavatelů, ale bohužel, dobré jméno jim kazí mnozí spekulanti, kterým nikdy nešlo a nejde o podnikání. Víme, že v rámci privatizace došlo k tomu, že noví nabyvatelé nabyli plná práva k nakládání s majetkem, ačkoliv ještě nezaplatili ani první splátku. Samozřejmě už neměli důvod platit splátky další. Podle toho také mnohé firmy dnes vypadají. Běžte se zeptat, jak podnikatelé nesou na svých bedrech tíhu transformace, do takových firem, jako je ČKD Praha, ČKD Blansko, Tatra Kopřivnice, Královopolská Brno, Maryša Rohatec a další podniky, nemluvím o Poldi Kladno, která už dnes neexistuje a kam se nemáte jít na co zeptat.
Jedna věc, která v této souvislosti není dostatečně zvažována, je otázka sociálního smíru. Protože myslím, že důležitost sociálního smíru si neuvědomujeme my, ani podnikatelé, ani mnozí další v situaci, kdy vlastně tato země nepoznala sociální nesmír, tzn. sociální boje apod. Myslím, že stačí si vzít statistiky z první republiky, kde se hovoří o statisících prostávkovaných hodin. Myslím, že toto naše společnost od roku 1989 nezažila. A myslím, že i z tohoto důvodu se stavíme laxně k sociálnímu dialogu. Tento sociální dialog vlastně na základě rovnosti vzájemných vztahů a na základě liberálního přístupu v tom dohodnout se by vlastně umožňovala oblast kolektivního propouštění, která by byla organizována vlastně na základě sociálního dialogu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.
***