(pokračuje Titz)
Ale ptám se, za jakých okolností je toho všeho dosaženo? My všichni dobře víme, že neprotivit se zlu je spojeno se jmény Tolstoj, Gándhí, ale víme také, že první prezident této republiky s Tolstým nesouhlasil a polemizoval s ním.
Mám za to, že otroci v Římě mohli trpět dál, a přesto dějiny znají pojem Spartakus. Nechci se příliš v dějinách - nejsem dějepisec - nějak nimrat. Víte, stojí před námi otázka, zda zásadním kategorickým imperativem je suverenita státu, jeho hranic, jeho vzdušného prostoru. Jestliže ano, pak naše zadrátované hranice 40 let byly tím pravým. Jestliže ano, pak se nemělo mluvit nic do deportací lidí v Pobaltí, krymských Tatarů atd., nemělo se nic mluvit o prvních obyvatelích nacistických koncentráků, protože těmi byli sociální demokraté, komunisté a samozřejmě také konzervativní demokratičtí politici. A před tím vším se měly zavírat oči, protože to bylo v hranicích státu. A Křišťálová noc přišla až v roce 1938.
Teď se ptám. Tento národ má přece jen nějakou historickou paměť. Tehdy skutečně nikdo proti nacismu, proti tomu, co pak způsobilo strádání desítek milionů lidí na celém světě, nevystoupil. Byla to obrovská posloupnost, byl to zmanipulovaný plebiscit v Sársku, bylo to obsazení demilitarizovaného Porúří, byl to anšlus Rakouska a nakonec to vedlo k tragickému - obzvlášť pro tento stát - Mnichovu, kde to bylo o nás bez nás. Ne jako v Rambouillet, kde to bylo s nimi.
Ale připomeňme si, co bylo pak, co řekl Winston Churchill jako jeden z mála o Mnichovu: mohli jste volit mezi hanbou a válkou, zvolili jste hanbu a budete mít válku. A já se dnes ptám: je etnické čištění v hranicích suverénního státu něco, před čím by lidstvo a Evropa na konci 20. století měly zavírat oči a měly by říkat "eto vaše dělo"? Osobně si myslím, že by to tak být nemělo. Myslím, že by jeden soused se neměl bát souseda jiného, že by se mělo najít a nacházet řešení.
Věřte mi, že z toho, co vím o dějinách válek, jsem poměrně skeptický, zda bombardování může přinést obrat. Luftwafe masově bombardovala Británii a myslela si, že britští občané svrhnou válečného štváče Winstona Churchilla - nestalo se tak. Angloameričané masově bombardovali Německo a mysleli, že uspíší konec války. Myslím, že do jisté míry uspíšili, ale rozhodně to nebylo tak, že by němečtí občané svrhli nacistické mocipány. Naopak, zdá se, že se do jisté míry, tak jak to vidíte dnes, třeba kolem Hitlera semkli, anebo měli větší strach z gestapa než z pum.
Vezměme záležitosti po druhé světové válce. Bombardování nevyřešilo válku v Koreji, nevyřešilo válku ve Vietnamu, ale masové bombardování, kobercové bombardování a masové nasazení pozemních sil nevyřešilo válku v Afghánistánu. Takže uvažujme. Uvažujme, jsme členy aliance. Já jsem tady přednesl - a přednesl jsem to ne z nějakého donucení - ano, plňme své úkoly v alianci, ale uvažujme o řešení, nabízejme nějaké alternativy a snažme se být lidští. A lidští jen tehdy, když hranice nebudou něčím nepřekročitelným. Jsme hlavně lidé a vzájemně sousedé. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Titzovi. S faktickou poznámkou pan poslanec Ransdorf, poté pan poslanec Jičínský.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Na to, co řekl můj předřečník, je možné říci asi tolik. Ano, zvolili válku a budou mít hanbu. Podle slov básníka "aere perennius, situ regalique pyramidum altius", mohl bych pokračovat, ale pár poznámek dalších.
Podle této logiky by mohli Američané vybrat i jiné cíle. Jsou jim daleko bližší. Taková Guatemala - 600 000 uprchlíků a zmizelých lidí. Kolumbie - 1 mil. uprchlíků. Nepamatuji si, že by řekli jediné slovo protestu. Nebo Turecko, věrný spojenec NATO, který se účastní akcí. V letech 1990-94 odešel 1 milion lidí do Dialbakiru z těch ničených, bombardovaných a ostřelovaných vesnic. Američané neřekli jediné slovo protestu. A podobně Východní Timor. Slyšeli jste nějaké slovo protestu v případě genocidy, která byla procentuálně srovnatelná s tím, co se dělo v Kambodži? Jediné slovo protestu! Myslím, že je třeba o takovýchto věcech diskutovat se znalostí věci a seriózně.
Ještě bych chtěl připomenout ono srovnání Crassa a Spartaka. Nejsem si jist, kdo je momentálně Spartakem a kdo Crassem. Osobně bych byl spíš toho názoru, že tím Crassem je ten, kdo zosobňuje nový světový pořádek, tedy především světový četník Spojené státy, a Spartakem je ten, kdo je ve smyslu prosincové rezoluce OSN z roku 1974 obětí nesporné agrese, tedy jugoslávský lid. (Potlesk zleva.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Faktická poznámka pan poslanec Maštálka.
Poslanec Jiří Maštálka: Děkuji, paní předsedající. Byl zde vzpomínám klasik ruské literatury Lev Nikolajevič Tolstoj. Dovolte, abych připomněl i jeho úvodní citát z epopeje Vojna a mír: "Jestliže se spojují lidé špatní, aby dosáhli svých cílů, je povinností lidí dobrých učinit totéž." Problém je v tom, jak si tato sněmovna vykládá dobro a zlo. (Potlesk zleva.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Maštálkovi. Slovo má pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se pan poslanec Vilém Holáň.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, myslím, že jsme všichni v parlamentu nejednou stáli před velmi obtížnou otázkou, kdy jsme se měli rozhodovat ve věci, kdy rozhodnutí vůbec není jednoznačné a kdy jisté morální argumenty svědčí pro určité rozhodnutí a - musím to říci - chladná politická úvaha pro jiné.
V této věci, a napsal jsem to dnes v Právu, nebudu argumenty, které jsou v tom článku uvedeny, opakovat, ale chci říci, že souhlasím s Jiřím Dienstbierem. Považuji leteckou operaci NATO za fatální chybu, ale tím pro nás věc nekončí.
***