(pokračuje Buzková)
Budeme tedy hlasovat o procedurálním návrhu na přerušení této schůze, dokud nebude rozdán materiál, kterým je vládní usnesení, které bylo zmíněno v předchozí diskusi. Omlouvám se, číslo si z hlavy nepamatuji.
Rozhodneme o tom v hlasování pořadové číslo 7. Kdo je pro tento návrh? Kdo je proti tomuto návrhu?
Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 7 se z přítomných 177 pro vyslovilo 31, proti 112. Tento návrh nebyl přijat.
Ještě před těmito stanovisky, která zde zazněla, jsem otevřela všeobecnou rozpravu, do které jsou přihlášeni následující poslankyně a poslanci: pan poslanec Miroslav Grebeníček, pan poslanec Jaroslav Melichar, pan poslanec Václav Frank, pan poslanec Dalibor Matulka, pan poslanec Milan Zuna a pan poslanec Jiří Maštálka. Udílím slovo panu poslanci Miroslavu Grebeníčkovi, který přednese stanovisko poslaneckého klubu KSČM, to znamená, že se na něj nevztahuje časový limit.
Chtěla bych poprosit všechny poslankyně a poslance, aby ztišili atmosféru v jednacím sále. V případě, že nechtějí sledovat rozpravu ve sněmovně, aby odcházeli v tichosti.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Děkuji vám, paní předsedající. Dámy a pánové, možná mi dáte za pravdu, když budu tvrdit, že na Českou republiku se valí jeden problém za druhým. Po hrozivých číslech o prudkém růstu nezaměstnanosti se potvrdily i údaje o katastrofálním poklesu průmyslové výroby a loňské tvorby hrubého domácího produktu, která nedosahuje úrovně roku 1989. Iluzivní reklamní šoty o bezpečnosti našeho státu na věčné časy byly na televizních obrazovkách zaměněny reálnými záběry z balkánského válčiště.
Připouštím, že současná exekutiva za krizový stav nenese bezprostřední vinu. Česká vláda je totiž nucena řešit řadu problémů, které do určité míry sama nezpůsobila, ale mohla předvídat a ovlivnit. Přesto vnímám výhrady některých sociálně demokratických politiků. Je mi upřímně líto poctivých sociálních demokratů. Cítím s nimi v tomto ohledu, ale s jednou zásadní výjimkou.
Veškeré ohledy totiž končí v jedné principiální věci. Tou je evidentní neochota přiznat se k odpovědnosti za agresi NATO proti Jugoslávii. V tomto případě si vláda svou blamáž plně zaslouží. Kdyby dnes měla v ruce trumf, tedy výsledek referenda o vstupu České republiky do Severoatlantického paktu, nemusela by trapně kličkovat. Rozhodně by nemohlo dojít k tak výrazné kolizi mezi názory občanů a českou zahraniční politikou. Ovšem za současných podmínek, kdy fakticky schválila vstup České republiky do války, navíc takové, která je napadením suverénního státu, vláda za sebou prakticky žádnou oporu nemá.
Je skutečností, že pomyslný tygr se už rozeběhl a Brusel - drže se svých tlačítek - evidentně neví, kam a jakou rychlostí na jeho hřbetě míří. Tím spíš by však vláda neměla podléhat stupňujícímu se třeštění a válečnému ryku. Měla by zaujmout kvalifikovaný postoj a v rámci NATO svést zdánlivě předem prohraný souboj o návrat k jednacímu stolu.
Situace na Balkáně je složitá a svůj díl viny nesou všechny zúčastněné strany. Naše vláda by se však neměla nechat zatlačit do kouta nesmyslnými argumenty typu "kdo nesklapne podpatky a nedrží hubu a krok, je pro Miloševiče, pro genocidu, je proti NATO a proti svobodě a demokracii".
Někde jsem přečetl myšlenku, že prý snad jenom blbec, když udělá chybu, následně tvrdí, že to byla jeho povinnost, a snaží se prý dokázat, ať to stojí, co to stojí, že žádné jiné řešení nezbývalo.
Nikdy jsem netvrdil a netvrdím ani dnes, že Česká republika má vládu hlupáků. Mnohé kroky dnešní sociálně demokratické vlády jsem však opakovaně označil za tragikomické, zejména pak kroky ministra zahraničí Jana Kavana. Mám k tomu důvody. I ministr Kavan podobně jako mnozí z nás velmi dobře totiž ví, že NATO stanovilo zcela nepřijatelné a mezinárodnímu právu odporující podmínky pro mír a následně porušilo monopol Rady bezpečnosti OSN na použití síly. Stejně tak dobře ví, že aliance porušila smlouvu o NATO tím, že zaútočila na třetí stát. Lehce bych mohl dokázat, že Jugoslávie byla napadena a má právo se bránit.
Ministr Kavan nedávno tvrdil: "Nedomnívám se, že aliance hodlá provádět operace, které by byly v rozporu s Chartou OSN či jinými normami mezinárodního práva." I když se nedomníval, stalo se to skutečností. I jeho přičiněním, neboť nenastolil v rámci aliance platný princip přijímání konsensem, což v praxi znamená, že realizaci operací nad rámec kolektivní obrany musí schválit všechny členské státy NATO. A tak i zásluhou české vlády agrese NATO dál nebezpečně podlamuje vládu mezinárodního práva a nahrazuje ji vládou zvůle.
Když se proti členství Německa v NATO uzavírala Varšavská smlouva, tvrdilo se nám, že Německo již nikdy nebude hrozbou míru. Dnes se zařadilo mezi hlavní agresory. I to je důvod, proč tvrdím, že situace v Evropě po skončení studené války a po rozpuštění Varšavské smlouvy vyvolává potřebu likvidace vojenského paktu NATO, ne jeho rozšiřování. Evropa i svět potřebují finanční, materiální i lidské zdroje ne na nové kolo zbrojení, ale na řešení sociálních, ekonomických a ekologických problémů.
Vývoj kolem agrese NATO proti Jugoslávii je stále znepokojivější. Nálety ničí každý významnější hospodářský objekt a mají vést k faktickému výsledku, který bude znamenat zničení Srbska jako relativně ekonomicky rozvinutého státu. Jinými slovy - mají uvrhnout Srbsko o několik desetiletí zpět, připravit půdu pro ekonomické ovládnutí zvenčí.
Spojené státy americké zjevně dospěly k závěru, že podniknou v určité podobě pozemní agresi. Plánování je v plném proudu, veřejné mínění je médii, včetně řady českých, připravováno na eskalaci války. Tu by nebylo možné udržet jen v úzkém teritoriálním rámci. Hrozí nebezpečí nového politicky nestabilního stavu v Evropě i ve světě. Balancuje se na pokraji evropského a globálního konfliktu. Bill Clinton, který se kdysi vyhnul válce ve Vietnamu, dnes jako slabý prezident chystá další Vietnam, doufá, že vítězný v Evropě. Připomínám, že Česká republika - spoluodpovědná za bombardování - v takovém případě přejme i další odpovědnost za pozemní agresi.
***