(pokračuje Laštůvka)
Pane místopředsedo, dámy a pánové, chtěl bych být velmi stručný. Situace je taková, že si myslím, že jsou třeba jasná slova a především činy. Považuji za dost nešťastné, že vyslání polní nemocnice k humanitárním účelům se stalo předmětem politické debaty. Myslím, že i inflace slov tento problém devalvuje a slova vyprazdňuje. Nejsem proti politické debatě na toto téma, naopak, považuji to za velmi legitimní. Považuji za důležité hovořit o celkové koncepci NATO, jsem pro to, debatovat o obsahu dohody z Rambouillet, jsem ochoten debatovat o čemkoliv, co s tím souvisí. Byl bych však rád, kdybychom o tom debatovali při jiné příležitosti, a myslím, že tuto příležitost budeme mít záhy při projednávání zahraniční koncepce České republiky, a to na některém z nejbližších zasedání sněmovny, ale i v kontextu dalších událostí a vývoje událostí na Balkáně.
Chtěl bych ve všeobecné části reagovat alespoň na některé věci. Naše členství v alianci, za něž se pevně stavíme a rozhodně se k němu hlásím, nás nezbavuje povinnosti, abychom měli na věc vlastní názor. Chtěl bych říci, že názor na některé věci, které mohou být odlišné, neznamená, že nesdílíme hodnoty, o nichž zde byla rozsáhlá řeč. Může to být debata o tom, zda instrumenty, které jsou použity, jsou přiměřené a účelné a vedou k úspěchům, které žádáme, které potřebujeme. Je pro mne obtížné, když v kontextu úspěchů slyším argumentace o prestiži. Pro mne prestiž čehokoliv a kohokoliv na pozadí lidských osudů je o ničem.
Chtěl bych tuto obecnou část již opustit a chtěl bych se na vás obrátit s apelem. Já jednoznačně podporuji - a většina z nás také - vyslání této nemocnice. Některé pozměňovací návrhy, které zde zazněly, nebyly snad ani tak myšleny. Spíše jsou to politické hrátky, a proto na vás apeluji: upusťme od všech pozměňovacích návrhů a obstrukcí, které brání vyslání této nemocnice, vykonání tohoto skutku.
Chtěl bych podat krátké svědectví. V sobotu minulý týden jsem byl v Albánii. Byl jsem v utečeneckých táborech při hranicích Kosova, v Kukusu. Desetitisíce a statisíce uprchlíků jsou tam realitou, žijí v bídě a v podmínkách, které jsou pro nás všechny naprosto nepředstavitelné. Právě tam, když to člověk vidí, jsou ona slova, která jsou zde vyprazdňována, jsou tam naplňována, je zde lidská bída a neštěstí. Tato nemocnice už tam měla být. Proto vás žádám, dámy a pánové, nemluvme, ale konejme. Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Laštůvkovi, s faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Karel Vymětal. Prosím, aby se ujal slova.
Poslanec Karel Vymětal: Chtěl bych reagovat na předřečníka, protože jsem byl k tomu vyzván. Ono je v uprchlických táborech v Srbsku osm set tisíc Srbů. Pokud jde o nemocnici, souhlasím s tím, aby byla vyslána civilní nemocnice do oblasti konfliktu. Jedna do Srbska a jedna mimo Srbsko. Zapomíná se totiž na to, že jeden z hlavních proudů uprchlíků z Kosova jde do Srbska. V žádném případě ale nemohu souhlasit, aby Česká republika vyslala vojenskou jednotku podřízenou vojenskému velení NATO. To se na mě nezlobte.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Pan poslanec Laštůvka se vzdává faktické poznámky. Prosím tedy pana poslance Koháčka, po něm pan poslanec Křeček.
Poslanec Petr Koháček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, zabýváme se nyní opět otázkou humanitární pomoci uprchlíkům z Kosova a naší sounáležitostí s vojenskou operací NATO v této oblasti. Tím se zároveň otevřel prostor pro parlamentní diskusi o problematice o této části Evropy.
Zaobírám se historií a současností Balkánu přes třicet let a dovolte mi proto vyslovit k této věci osobní názor. Ačkoliv by si tato problematika zasloužila obsáhlejší výklad, nechci vás okrádat o čas a pokusím se být stručný i s vědomím, že se možná někdy dopustím přílišného zjednodušení.
V prvé řadě jsem přesvědčen, že nelze problém zúžit jen na otázku Svazové republiky Jugoslávie a její součásti Kosova, ale je nutno na problém nahlížet přinejmenším v kontextu celého Balkánu. Jen tak si dokážeme vytvořit plastický obraz tamní složité situace a lépe si uvědomíme rizika, která stávající konflikt obnáší.
Při posuzování situace na Balkáně je třeba vnímat tři různě se prolínající hlediska, která dění na Balkáně ovlivňují, a to jsou hlediska národnostní, historické a náboženské.
Nejprve k hledisku národnostnímu. Původními obyvateli Balkánu jsou Řekové, Albánci, původem z ilyrsko-tráckých kmenů, Rumuni, kteří jsou potomky Dáků a Gótů, a do jisté míry Bulhaři, což je národ, jenž vznikl smíšením původního tráckého obyvatelstva s příchozími Slovany. Slované začali osidlovat Balkán v pátém století našeho letopočtu a do desátého století se zformovaly státy Slovinců, Chorvatů a Srbů. Tyto národy, zvláště v druhé polovině tohoto tisíciletí, žily v područí jiných národů, a to v nich vypěstovalo zvláštní národnostní cítění, které se v určitých vypjatých situacích projevuje hlavně tím, že národnost má daleko větší prioritu než člověk. V praxi se to tak projevuje obzvláštní brutalitou, s jakou řeší své vzájemné spory.
Z hlediska historického je třeba si uvědomit, že po porážce Srbů v roce 1389 na Kosově poli došlo k rozdělení Balkánu na část spravovanou Osmanskou říší a na část pod správou Uherska a Rakouska. Mezi těmito dvěma částmi vedla tzv. vojenská hranice, která se v různých dobách posouvala, a její posuvy vedly k částečnému přesídlování místních národů. Nejodbojnější srbské klany, které odmítly přijmout osmanskou nadvládu, osídlily tehdy těžko přístupné hory a postupně vznikl národ černohorský. Kromě toho začali zmíněné oblasti osídlovat Turci, Uhři a Rakušané. V době formování novodobých států na Balkáně koncem minulého a začátkem tohoto století byla národnostní situace velmi složitá a vedla k balkánským válkám v roce 1912 a 1913. V těchto dvou válkách se poprvé výrazně projevila složitost situace na Balkáně, protože historické hranice se nekryly s národnostními a naopak. Po první světové válce vzniklo království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později přejmenované na Jugoslávii, ve které dominovali Srbové, a jen diktatura cara Alexandra zabránila větším nepokojům, nicméně se z těchto důvodů stal obětí atentátu. Bulharsko na začátku století ztratilo kolébku své kultury Ochrid. Německo-italská okupace této oblasti za druhé světové války byla příčinou dalších národnostních přesunů, zvláště pak Albánců do Kosova, které bylo tehdy součástí velké Albánie pod italským protektorátem. Po druhé světové válce se podařilo komunistickému diktátoru Titovi udržet kontrolu nad národnostními spory, ovšem za cenu perzekuce. Tato kontrola však skončila de facto jeho smrtí. Svůj vliv pochopitelně sehrála i železná opona, která mimo jiné procházela i Balkánem.
Náboženské hledisko hrálo větší roli v historii než dnes, ale ani to nelze jako latentní riziko podceňovat.
Co z toho vyplývá pro hodnocení dnešní situace? Podle mého názoru pro odlišnost národnostních a historických hranic Balkánu nelze definitivně nastolit v dohledné době definitivní mír.
***