Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, bylo tady řečeno, že diskuse o tomto zákonu jde napříč politickými stranami. Ano, je to pravda, ale přesto je třeba říci, že i na tomto zákonu se ukazuje, že právo odráží určitý pohled na svět. Myslím si, že při diskusi o tomto zákonu je velice důležité, abychom tu podstatnou věc, o niž jde, neutopili v houšti paragrafů.
Myslím si, že to, oč jde, velice zajímavým způsobem v jedné ze svých poznámek vystihl kolega Payne. Kolega Payne řekl, že pro určitou skupinu poslanců v této sněmovně a také skupinu občanů v naší zemi manželství je svátost. Tím vlastně poukázal na určitý problémový okruh, určitou pojmovou strukturu, která v diskusích o této otázce přežívá. Já si troufám říci, jestliže bude přijat tento zákon, padne další předsudek a uděláme krok v tom procesu demagizace světa, který probíhá už řadu staletí, o kterém byla napsána řada knih, třeba K. V. Thomase. Myslím si, že dva pojmy, které jsou v pozadí těchto diskusí, jsou pojmy tak důvěrně známé našim kolegům z lidové strany - ordo a sacramentum, řád a svátost. A když řeknu ordo, tak také analogia entiso, analogie bytí, kdy vlastně je tu představa, že svým způsobem se jednotlivé formy bytí podílejí odstupňovaným způsobem na bytí nejdokonalejším.
Já si myslím, že slovo řád je třeba zbavit jeho středověkých zabarvení. Řád tehdy znamenal neměnnost. Znamenal také přinucení, represi. Znamenal i zestejnění. Ale je třeba vědět, že velice brzy se začalo také strašit tím, že poruší-li se řád, poruší-li se tzv. přirozený běh věcí, dojde k rozkladu institucí, které byly pokládány za základ společenského života, jako je rodina.
Dítě bylo ve středověku chápáno jako malý dospělý. Nebylo chápáno ve své specifičnosti. Bylo medievisty nazýváno velkým nepřítomným ve středověké kultuře. Když docházelo při změnách ve výchovném procesu k pokusům o určité pojetí dítěte v jeho specifičnosti, strašilo se tím, že dojde k rozpadu rodiny.
Když se ve velkých společenských hnutích hlásily o svá práva ženy, objevovaly se jako významný společenský činitel, už tehdy se říkalo: ano, povede to k rozkladu rodiny. Rodina není, jak se nám tu namlouvá, něco, co je neměnné, co prochází bez jakýchkoli změn staletími, ale je to v dnešní podobě historicky vzniklý útvar. Je to něco, co má v průběhu dějin mnoho a mnoho podob. Rozhodně vypadá jinak rodina ve starém Řecku, ve starém Římě, ve středověku, v začátku novověku a samozřejmě rodina na konci 20. století.
Je třeba také vědět, že i krize rodiny je fenomén, který se v dějinách objevoval vícekrát. Když např. vyzývala - dá se říci první feministka na našem území - Božena Němcová, k tomu, aby žena získala větší manévrovací prostor ve společnosti, také se říkalo: povede to k rozpadu rodiny. Myslím si, že v tomto směru je na konci 20. století třeba říci, že podobné strašení nemá smysl. Už je to letos, dámy a pánové, 50 let od té doby, kdy Simone de Beauvoir vydala svou knihu o druhém pohlaví, knihu, která byla jakýmsi prvním manifestem feminismu, a tehdy také mnozí strašili tím, že je to nebezpečná záležitost.
Jestliže se říká řád, je možné potvrdit, že naše společnost potřebuje určitou skladebnost, potřebuje řád, že cítíme určité problémy se zakotvením těch individuálních životů. Ale řád neznamená a nemůže znamenat represi, nemůže znamenat zestejnění v takovém smyslu, jak ukazoval i pro raný novověk tuto tendenci Michel Foucault ve svých známých knížkách o zrodu psychiatrické kliniky, zrodu vězení apod. Je velice významným odkazem, právě když jsem zmínil Michela Foucaulta, doby 60. let, abychom se snažili o nerepresivní kulturu. Kulturu, která se bude sice snažit o to, aby byla jednotná, aby byla soudržná, ale aby nevylučovala subkultury. A když se tedy mluví o otázce, která je spojena se zákonem o partnerském soužití, není to jenom otázka paragrafů, není to jenom otázka smluv a finančních prostředků, ale je to také otázka tolerance k subkultuře, neboť tyto dvě skupiny, které tady byly zmíněny, vytvářejí také určité specifické subkultury.
Jestliže tedy mluvím o této věci, výzva k nerepresivní civilizaci, jak ji vyslovovali ve své době lidé jako Foucault nebo Marcuse, je nanejvýš aktuální. Je to věc, která na konci 20. století by neměla být problémem.
Jestliže mluvím o této záležitosti, dámy a pánové, myslím si, že bychom měli zvažovat, nejenom jaký bude úděl této menšiny, jaké bude její právní postavení a jak budou uspořádány její vzájemné vztahy majetkové. Ale berme v úvahu i to, jakou chceme mít společnost. Jestliže Alwin Diemer kdysi hovořil o tom, že před světem stojí alternativa, zda světová kultura, nebo svět kultur, tak před každou společností dneska stojí otázka, zda to má být společnost jednotná tak, že vylučuje subkultury, nebo taková, která subkultury připouští.
Ještě bych chtěl říci, že dnešní diskuse mě přesvědčuje o jedné záležitosti, která se tady objevuje opakovaně. Že se skutečně někdy halí do určitých morálních zásad věci, které mají úplně jiný význam. Že moderní společnost, společnost občanská, je založena na vzájemném uznání, říkal už Hegel, a vůči těmto lidem bychom měli uplatnit princip vzájemného uznání a v pravém slova smyslu je začlenit do občanské společnosti. Zaslouží si to. Jsou to občané jako my a neděláme jim v této věci žádnou milost. Je to věc, která je o lidských právech. A proto je tady rozhodnutí jednoznačné - myslím si, že zákon, jak byl předložen, je záležitostí, která by neměla tuto společnost poslanců, tuto sněmovnu rozdělovat. Měla by ji spíš vést k úvaze nad tím, co je její společný úkol. Děkuji. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Mám zde dvě faktické poznámky. První paní poslankyně Šojdrová. Druhý pan poslanec Škromach.
Poslankyně Michaela Šojdrová: Kolegyně a kolegové, já nerada zdržuji, ale myslím si, že je potřeba, aby zde zazněly informace přesné, protože jsou podkladem pro naše vážné rozhodnutí. Kolegyně Dostálová uvedla informaci o zákonu o registrovaném partnerství ve Španělsku v domnění, že čerpá přesnou informaci z tisku. Já musím říci, tato informace nebyla přesná, ale ona ji uvedla ne ve zlém úmyslu. Jedná se o omyl. Informace, které nám poskytuje Parlamentní institut, hovoří jasně. Teprve v r. 1998 začala o tomto zákonu ve Španělsku diskuse.
Já bych ještě na adresu kolegy Zahradila chtěla říci, že se domnívám, že v této diskusi padají věcné argumenty, které hovoří proti tomuto zákonu.
***