(pokračuje Horáková)
Pevně doufám, že se každý z poslanců bude rozhodovat na základě svého vlastního svědomí, a doufám, že jsem možná některé z vás oslovila a možná některé přesvědčila. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji paní poslankyni Horákové. Slovo má pan poslanec Pavel Tollner, připraví se pan poslanec František Pejřil.
Poslanec Pavel Tollner: Paní předsedající, dámy a pánové, je o mně všeobecně známo, že patřím k vášnivým odpůrcům tohoto zákona. Chtěl bych však být stručný, už proto, že tato předloha si v takto vypjaté době asi mnoho času ve sněmovně opravdu nezaslouží.
Chtěl bych proto říci - abych to zkrátil - že také plně souhlasím s tím, co tady řekli mí předřečníci - paní kolegyně Parkanová a pan kolega Payne. Rád bych informoval sněmovnu, že jen v tomto roce, to je do dneška, došlo petičnímu výboru 28 petic s 2018 podpisy vyjadřujícími nesouhlas s tímto návrhem zákona. Dalších 773 občanů podpořilo obsah těchto petic, jejich podání však nenaplňovala ustanovení zákona o právu petičním. Na mé jméno takové petice přišly tři. Kromě toho jsem v podobném duchu obdržel řadu dopisů. Vzpomenu Národní centrum pro rodinu, některé církevní organizace a další.
Já osobně spatřuji nebezpečí, které by existence takového zákona nepochybně přinesla, především ve zhoršení mravního a právního klimatu společnosti, zdravé a fungující rodině již beztak málo nakloněnému. Rád bych ovšem věděl, jak velká část čtyřprocentní minority, ke které chovám úctu, si tuto normu skutečně přeje, neboť mi připadá, že často nechutná mediální kampaň pro zákon je spíše vedena pro ten humbuk a cirkus sám. Tato kampaň, jíž jsme všichni adresáti - pochopitelně mladí více než staří - vyúsťuje pak v nepřijatelnou apoteózu jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností. Chtěl jsem říci prasečin, ale rozmluvili mi to. Myslím, že nejen mě taková situace irituje.
Abych byl stručný, připojuji svůj hlas k těm, kteří navrhují tisk 124 zamítnout v prvém čtení. Paní předsedající, prosím, tlumočte našemu "heterogennímu" panu ministru kultury, jinak tolerantnímu, že ti nemožní křesťané jsou přece ve státě minoritou. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Tollnerovi. Upozorňuji ho, že nejsem ženského pohlaví, ale vyřizuji panu poslanci Dostálovi to, co bylo vzkázáno. (Pobavení v sále.)
Poslanec Pavel Tollner: Omlouvám se jak paní místopředsedkyni, tak panu místopředsedovi.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Není za co, pane kolego. S faktickou pan poslanec Pleva a po něm řádně přihlášený pan poslanec Pejřil.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, jen bych chtěl poprosit, aby všichni odpůrci tohoto zákona nebyli spojováni s podobnými projevy. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Plevovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Pejřil, připraví se paní kolegyně Dostálová.
Poslanec František Pejřil: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, stojíme před otázkou, zda podpoříme či nepodpoříme navrhovaný zákon o registrovaném partnerství, o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Podíváme-li se do vyspělých zemí, je tento problém více či méně řešen. Např. již v dubnu 1994 byl v Holandsku předložen návrh zákona o registrovaném partnerství. V dubnu 1996 předložil holandský parlament vládě rezoluci, ve které se praví: neexistuje objektivní ospravedlnění zákazu manželství stejnopohlavních párů. Věřím této větě a dávám jí svůj hlas.
Naši občané byli 50 let vedeni k tomu, aby se nezajímali o věci kolem sebe. Mnoho problémových záležitostí jako by neexistovalo. Ať se již jednalo o homosexuální menšinu, občany tělesně postižené či jakékoli jiné záležitosti vymykající se tzv. normálu. Tyto záležitosti však existují a nepřestanou existovat jen proto, že se o nich nemluví, že jsou zasuty do nějakého spodního šuplíku. S demokracií přišel čas věci řešit.
Jedna z těchto opomenutých otázek dnes leží před námi. Je to otázka citlivá, otázka našeho vnitřního postoje, chcete-li svědomí, otázka citu k důstojnosti člověka, otázka tolerance. Vím, že dobré myšlenky a návrhy se dají zneužít, ale toto riziko bylo a bude vždy a je na nás, aby bylo co nejmenší.
Vím, že předložený návrh o partnerském soužití osob téhož pohlaví není právě dokonalým dokumentem. Se základní myšlenkou však souhlasím. Jsem na straně těch, kteří tento zákon podpoří. Jsem totiž přesvědčen, že sexuální orientace není věc svobodné volby, ale je to úděl, se kterým se člověk narodí. Jsem proti dalšímu vydělování homosexuálů ze společnosti, jsem pro umožnění partnerům stejného pohlaví požívat stejných výhod jako dva partneři různého pohlaví.
Zákon o registrovaném partnerství řeší dlouho opomíjenou skutečnost, fakt homosexuální menšiny v naší republice. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Pejřilovi. Nyní bude hovořit paní poslankyně Dostálová, připraví se pan poslanec Benda.
Poslankyně Kateřina Dostálová: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, návrh zákona o partnerském soužití, který máme dnes v prvém čtení projednat, prošel již širokou diskusí v naší veřejnosti, jak v roce minulém, tak v roce letošním. Mám ovšem dojem, že ve všech debatách a komentářích byl dán prostor především odpůrcům tohoto zákona. Jejich poslední argument - a teď mám na mysli článek ze dne 20. 3. v Lidových novinách - dle mého názoru hraničí takřka s hysterií a já po předchozích projevech poslanců Karase a Tollnera jsem přesvědčena, že mi tento názor dává za pravdu.
Posledním a údajně hlavním důvodem k zamítnutí je ohrožení rodiny, dle těchto odpůrců. Já jsem však v tomto komentáři a dnes v projevech mých kolegů nenašla jediný fakt či konkrétní příklad toho, jak budou naše rodiny ohroženy. Má snad pisatel a řečníci na mysli, že bude uzavíráno méně tradičních manželství? Budou snad po uzavření tohoto zákona naše soudy náhle zavaleny žádostmi o rozvod? Domnívám se, že ne. Ubude však zcela určitě takových manželství, která jsou ze strany gayů uzavírána pod tlakem veřejného mínění, avšak proti jejich přirozenosti. Jak tato manželství, často s dětmi, dopadají, víme všichni.
Pokud se opět vrátím k již zmiňovanému článku, tvrdí se v něm, že rodina přináší naší společnosti oběti v podobě výchovy dětí. Tuto snahu stát oceňuje v podobě výhod daňových, důchodů, dědických práv apod. Žádné jiné soužití občanů tuto funkci nevykonává, tudíž nemůže být zvýhodněno. Ovšem podle této logiky by měl stát striktně odebrat tyto výhody každému páru, který děti nemá nebo je mít nemůže. Pokud mám pokračovat v těchto absurditách, nemělo by být také umožněno požívání výhod manželství párům, jejichž věk již výchovu dětí neumožňuje.
Samozřejmě že hlavním úkolem rodiny by měla být výchova dětí, ale není-li to z různých důvodů možné, jsou zde zcela jistě další a neméně důležité hodnoty, které partnerské soužití odlišují od soužití ostatních skupin.
***