(pokračuje Filip)
V § 1 a 8 se dokonce mluví o nabytí státního občanství České republiky, a to dnem vydání osvědčení. Myslím si, že to není v souladu s principy, které ovládají mezinárodní právo a práva jednotlivých států, u kterých by šlo o možný konflikt s tímto naším zákonem.
Rozdíl mezi zákonem 40/1993 Sb. a návrhem je v tom, že platné právo mluví o udělení, kdežto návrh mluví o nabytí státního občanství. Ve skutečnosti v obou případech jde o nabytí, přičemž jak o žádosti, tak o prohlášení se koná řízení podle správního řádu, jak je uvedeno v § 13 návrhu.
V návrhu zákona a v jeho odůvodnění schází zákonné vymezení pojmu udělení státního občanství České republiky při současném pozbytí cizího státního občanství a nabytí státního občanství s ponecháním cizího státního občanství. Nemohou zároveň platit a být účinné dva běžné zákony s diametrálně odlišnou právní úpravou nabývání českého státního občanství cizincem. Považuji to za nerovnost v právech, která se tímto zákonem zavádějí.
V článku 12 Ústavy České republiky je nabývání a pozbývání státního občanství České republiky svěřeno zákonné úpravě. Tímto zákonem je zákon 40/1993 Sb., v platném znění, který nám je v následujícím tisku předkládán jako novelizovaný a který je vybudován na principu jediného a jednotného státního občanství s nepřípustností bipolitismu. Pokud projednáme následující zákon, taková výjimka v zákoně bude.
Navržený zákon však jde nad rámec demokratických principů právního státu, neboť porušuje ústavní zásadu o rovnosti lidí v právech. To je článek 1 Listiny základních práv a svobod. Vytváří dvě kategorie lidí: těch, kteří jsou pouze státními občany České republiky a tvoří lid podle článku 2 ústavy, žijící na území České republiky a jen v nepatrné míře v cizině, a těch, kteří jsou státními občany České republiky a zároveň státními občany cizího státu nebo cizích států, žijícími na území jiného státu a v daleko menší míře na území České republiky. To znamená, že většina českých občanů má práva a povinnosti jen podle českého práva, zatímco určité nespecifikované skupině cizinců žijící v cizině se zákonem má rozsah jejich politických, občanských, sociálních a kulturních práv rozšířit též o práva podle českého právního řádu ve vztahu k České republice. Návrh zákona tak vytváří skupinu privilegovaných bipolitů, případně tripolitů, pokud jde o rozsah jejich práv, a je diskriminační vůči státním občanům, kteří mají jen jedno a jediné státní občanství, tj. české.
Naproti tomu se těmto občanům jednostranně bez souhlasu cizích států rozšiřuje okruh ústavních a zákonných povinností, jejichž plnění přivádí nebo může přivádět české bipolity do konfliktu se svrchovaností a právním řádem druhého státu. Toto je nejvážnější problém, ke kterému je třeba zaujmout stanovisko, protože uložit povinnost orgánu cizího státu bez souhlasu tohoto státu je podle mého názoru a podle názoru právní teorie zcela nemožné. Takový právní systém neplatí v žádném státě na světě.
Lze z toho učinit závěr číslo 5: zásah do rovnosti lidí v právech, kteří jsou státními občany České republiky, tj. pokud jde o rozsah a obsah jejich politických, občanských, sociálních a kulturních práv, ale též ústavních povinností, lze provést jedině se souhlasem lidu České republiky v lidovém hlasování, to znamená podle článku 2 odst. 2 Ústavy České republiky, tj. referendem, anebo ústavním zákonem podle článku 9 odst. 1 ústavy ve spojení s článkem 1 Listiny základních práv a svobod. Tento zákon je předkládán jako zákon obyčejný, nikoliv ústavní, a vytváří tak ony dvě nerovnoprávné skupiny obyvatel.
Návrh zákona je dalším ze série transformačních zákonů, jejichž cílem je začlenění České republiky do Evropské unie, ale upozornil jsem na to, že je v přímém rozporu se současnými právními předpisy Evropské unie. Pokud je jeho účelem případná nebo následná restituce těchto státních občanů, považuji v této chvíli za mnohem vhodnější formu, jak toho dosáhnout, formu, kterou předložil kolega zpravodaj ve svém návrhu zákona, který jsem žádal vrátit k dopracování, aby nekolidoval s jinými právními normami. Považoval jsem ho za vhodnější řešení českého exilu.
Vláda si netroufá v důvodové zprávě odhadnout, kolik bývalých občanů požádá o nabytí občanství. Měli však uvést dostupné údaje o počtech krajanů a emigrantů v jednotlivých státech, myslím si minimálně ve Spojených státech amerických, Spolkové republice Německo, Jižní Africe, Austrálii, Izraeli apod., a vysvětlit, proč se na nové české státní občany nemá vztahovat např. podmínka bezúhonnosti včetně podmínky, kterou zahrnuje zákon o soudní rehabilitaci z roku 1990.
V každé populaci existuje statisticky doložitelný podíl pachatelů trestných činů. Nehodlám o této věci dále polemizovat a zdržovat tím rozpravu.
K poznámce číslo 2. Není v odůvodnění a neuvádí se nikde, se kterými státy má Česká republika recipované smlouvy o zamezení vzniku dvojího státního občanství. Považuji odůvodnění zákona v této věci za odporující zákonu o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Návrh operuje s tím, že Úmluva o naturalizaci se Spojenými státy americkými byla zrušena dnem 20. srpna 1997. Hlasoval jsem o jejím zrušení. Myslím si, že to bylo správné. Tím, že pozbyl účinnosti zákon č. 60/1930 Sb., o provádění této úmluvy. V platnosti však zůstaly všechny právní normy provedené na základě úmluvy a tohoto zákona. Je vyloučeno je se zpětnou působností rušit nebo měnit. Z tohoto důvodu právní vztahy podle zákona č. 60/1930 nemohly být a nebyly ani zrušeny. Vrácení československého státního občanství občanům Spojených států amerických v podobě českého státního občanství je absurdní.
Jak je uvedeno v předchozí části, je však možné darovat české státní občanství cestou ústavního zákona nebo na základě referenda. Pokud vláda má k tomu ochotu, jistě je možné takový návrh zákona předložit.
Na závěr mi dovolte poznámku k návrhu zákona. Je samozřejmé, že bývalí českoslovenští státní občané mají státní občanství některého cizího státu. Pokud výjimečně nejsou bezdomovci. Z klamavého názvu by se však dalo soudit, že už existuje státní občanství České republiky některých bývalých československých státních občanů, ačkoliv ve skutečnosti toto občanství má zákonem teprve konstituovat, a to jeho darováním cizincům z řad bývalých československých státních občanů. Návrh zákona není způsobilý ke schválení nejen proto, že řeší otázky, které spadají do ústavního pořádku, ale též pro obsahové a legislativně technické nedostatky.
Uznávám potřebu vypořádat se, jak zde správně pan místopředseda vlády několikrát uvedl, s problémem českého exilu. Uvedl jsem to ve svém vystoupení k návrhu zákona, který předložil kolega Karas. Ten měl chyby v jiné části návrhu. Navrhuji vrátit tento návrh zákona vládě k přepracování. Nechci, aby jí byl zamítán. Chci, aby se o této věci dále jednalo. Pokud vláda opravdu usiluje o tuto záležitost, ať předloží správný mezinárodně právně nezpochybnitelný návrh ústavního zákona, případně ať navrhne vyhlášení referenda v této věci, který by takovou záležitost mohl beze zbytku řešit. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Filipovi. Udílím slovo panu poslanci Paynovi, je-li přihlášen opravdu k tomuto návrhu zákona, protože bohužel z jeho přihlášky nejsem schopna rozhodnout, zda se přihlásil k tomuto nebo k příštímu návrhu zákona. Pokud se, pane poslanče, hlásíte k tomuto návrhu zákona, máte slovo.
***