(pokračuje Filip)
Automaticky při změně státního území nebo opcí při změně státního území v zabránění dvojího občanství rozhodující pro zaujetí stanoviska v této věci je v tuto chvíli platné právo. Pan místopředseda vlády by jistě uvedl, že pokud bude tento zákon schválen, stane se také platným právem ČR, ale něco jiného je otázka platného mezinárodního práva a případná kolize s ním. Státní občanství obyvatel každého státu patří vedle státního území, nejvyšších orgánů státní moci, k základním atributům suverénního státu. V § 4 ústavní listiny č. 121/1920 se výslovně stanovilo, že příslušník cizího státu nemůže být zároveň příslušníkem Československé republiky.
Z toho lze učinit závěr, který se týká části tohoto navrženého zákona, že bývalý československý státní občan, který nabyl cizí státní občanství a pozbyl československé státní občanství od 25. února do 8. června 1948, by mohl reintegrací ex tunc nabýt české státní občanství jen na základě ústavního zákona, protože žádný, a to ani ústavní zákon nemá zpětnou účinnost.
Dále každý státní občan ČR bez ohledu na to, zda žije v ČR nebo v cizině, a bez ohledu na to, zda je současně státním občanem ještě jiného státu, je povinen plnit povinnosti podle ústavního zákona č. 170/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, zejména bránit vlast, podle dosud platného § 4 odst. 1, zák. 461 Sb., o ochraně státu, ve znění zákona č. 115/93, a vzhledem k věku vykonat vojenskou základní nebo civilní službu. Obdobná úprava je v zákonu, který jsme včera projednali, protože ten stojí na principu všeobecné branné povinnosti.
Dále je každý český státní občan povinen chránit utajované skutečnosti podle zákona č. 148/1998 Sb., a to pod sankcemi trestního zákona. Dále je povinen zachovávat věrnost a plnit všechny povinnosti českého státního občana. Lze srovnat se státoobčanským slibem podle § 12 odst. 2 zák. č. 40/93 Sb., dále je povinen se zdržet činů namířených proti zájmům ČR chráněným zákony, platit daně a poplatky, pokud není mezinárodní smlouvou vyloučeno dvojí zdanění. Pokud jde o zdržení se činů namířených proti zájmům ČR, ptám se, jaké bude postavení např. české krajanské menšiny na území současné Svazové republiky Jugoslávie, o které byl poměrně zajímavý pořad nedávno v televizi, v souvislosti s útokem paktu NATO proti suverénnímu státu SRJ a naším podílem na tomto útoku.
Oproti tomu jen čeští občané mají některá základní práva, např. právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich, právo podílet se na správě veřejných věcí, volební právo, právo na odpor, právo na hmotné zabezpečení ve stáří a právo vlastnit určité věci, jakož i právo vykonávat ústavní funkce, tzn. hlavy státu, ministry, poslance, senátory, soudce, ale i funkce vojáků z povolání, policistů, celníků apod. Český občan žijící nebo se přechodně zdržující v cizině má kromě toho právo na ochranu svých práv a zájmů ze strany diplomatických misí a konzulárních úřadů. Obdobná práva a povinnosti mají bipolité zároveň ve vztahu k druhému a dalšímu státu, jehož jsou občany.
Návrh zákona tak jednostranným způsobem zasahuje do vztahů mezi cizím státem a jeho státními příslušníky, neboť jim ukládá povinnosti, které jsou zejména ve vojenské a bezpečnostní oblasti v jeho soudní jurisdikci nebo mohou být, např. v daňové a informační oblasti, v rozporu se zákonnými povinnostmi jeho občanů nebo s právně chráněnými zájmy příslušných států. Bipolitismus je tak zdrojem střetu často protichůdných státních, hospodářských a jiných zájmů. Proto se jak v mezinárodních vztazích, tak vnitrostátně považuje za nežádoucí.
Z toho lze učinit závěr, že návrh zákona ani v obecné poloze neřeší střet práv a povinností, k nimž nutně dochází v běžném životě každého bipolity, např. při výkonu branné povinnosti v soudní jurisdikci. Návrh zákona se ani nepokouší tento střet řešit.
Pokud jde o naše směřování k Evropské unii, tady je ten střet ještě výraznější. Zásada jediného státního občanství patří mezi standardní zásady evropského práva a je zakotvena v úmluvě Rady Evropy č. 43 o snížení případů vícenásobného státního občanství a o vojenské povinnosti v případě vícenásobného státního občanství. Tato úmluva je ze 6. 5. 1963 a její dodatkové protokoly jsou č. 95 z roku 1977, č. 96 z 24. 11. 1977 a poslední dodatkový protokol je č. 149 z 2. 2. 1993. Z tohoto pohledu, z pohledu druhého dodatkového protokolu, je také kritizován náš zákon o státním občanství Radou Evropy vzhledem k tomu, jakým způsobem byl v roce 1993 přijat.
Zároveň je třeba zdůraznit, že státní občanství není totožné s takzvaným dodatkovým unijním občanstvím, ke kterému v případě našeho směřování do unie bychom mohli přistoupit. Podle čl. 8 - 8D smlouvy o založení Evropského společenství bude mít nyní občan zejména právo se svobodně pohybovat a zdržovat se na výsostném území všech členských států a v místě svého bydliště bude mít aktivní a pasivní volební právo v komunálních volbách. Z toho je třeba vyvodit minimálně závěr, aby vláda před dalším projednáním takového návrhu zákona zaujala stanovisko k uvedené úmluvě č. 43 a buď ji předložila Poslanecké sněmovně a Parlamentu ČR k ratifikaci, anebo prohlásila, že k ní přistoupit nehodlá a tak zpochybnila směřování ČR do Evropské unie.
V ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/93 Sb. je obsažena zásada, že státní občanství lze udělit jen tomu, kdo prokáže, že byl propuštěn ze státního svazku cizího státu nebo kdo nabytím českého státního občanství pozbude cizí státní občanství, nejde-li o bezdomovce. Kromě toho musí takový občan prokázat že v posledních letech nebyl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestní čin a že ovládá český jazyk, § 7 odst. 1 písm. c a d, a musí složit státoobčanský slib, pokud to není oficiálně prominuto podle § 12. Těch oficiálních prominutí jsme si několik užili zejména v roce 1993 v některých nechvalně známých kauzách.
V této souvislosti mi dovolte připomenout, že takto zákon navazuje na zákon o soudních rehabilitacích a návrh zákona vůbec neřeší otázku těch, kteří byli soudně rehabilitováni a byly jim za některé trestné činy, které nepodléhaly soudní rehabilitaci, ponechány zbytkové tresty, včetně propadnutí státního občanství. Zejména se jedná o trestné činy vraždy. Myslím, že taková chyba v návrhu zákona by neměla být opomenuta.
Teprve ze srovnání uvedených ustanovení s návrhem zákona je zřejmé, že návrh je koncipován jako restituční - to pan místopředseda vlády řekl - respektive rehabilitační, protože o restituci v samotné koncepci zákona nejde. Je to jen její vedlejší produkt. Státní občanství se totiž přiznává ex lege na základě prohlášení, všechny ostatní podmínky se promíjejí. Přitom reintegračním principem tento zákon není ovládán, protože působí ex tunc a neobnovuje státní občanství Československé republiky, ani Československé socialistické republiky, ani ČSFR, ale přiznává státní občanství České republiky, která vznikla až 1. ledna 1993.
***