(pokračuje Kavan)
Tedy tvrdit, že český parlament neví, co se stane za tři roky - to samozřejmě dnes nevědí ani zúčastněné strany, o tom se jedná - je, promiňte mi to, pustá demagogie. Operace Joint Guardian má zajistit naplnění té mírové dohody v tom smyslu, že na území, kde se dnes bojuje, kde umírají lidé, kde lidé přicházejí o přístřeší, kde jsou vypalovány vesnice, kde začíná docházet k etnickým čistkám, zavládne mír a stabilita, na kterou budou dohlížet mezinárodní jednotky KFOR pod velením Severoatlantické aliance, a v rámci takto získaných tří let se bude hledat dlouhodobé řešení problému v celém regionu. Zdá se mi to srozumitelné a doufám, že se to zdá srozumitelné i většině z vás.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji ministru zahraničních věcí ČR Janu Kavanovi. Pan poslanec Ransdorf stáhl přihlášku, může hovořit přihlášený pan poslanec Jiří Payne.
Poslanec Jiří Payne: Říká se, že pan ministr zahraničních věcí byl vyškolen ve zpravodajské činnosti. Nevím, jestli je to pravda, možná dokonce ne jednou. Naučili ho obratně argumentovat, zřejmě. On ve výboru prohlásil, že dokument, o který se jedná, je tajný. To má svůj obsah. Může to jakkoli rozvádět, jakkoli obcházet, ale to řekl, můžeme to doložit z magnetofonové nahrávky. Ukázalo se, že dokument není tajný, že má jinou kategorii utajení. Pan ministr nemluvil včera ve výboru pravdu, ať dělá co dělá, ať se zpravodajsky vykrucuje jak chce, pan ministr nemluvil pravdu. Žádnou ekvilibristikou to nedokáže vyřešit.
Za druhé, o tom politickém cíli jsme se skutečně nic nedozvěděli. Když se teď pokusím ho velmi zjednodušit, tak je tady skrytá představa, že kosovští Albánci a Srbové se začnou milovat, protože jsme jim vyhrožovali leteckými nálety. To je politický projev, který je obsažen v dohodě. Mám pocit při naší znalosti Balkánu, při schopnostech našich diplomatů, že to není ta pravá cesta, že bychom my jako Česká republika měli hovořit o doplnění nebo o námětech ke zlepšení tohoto projektu. Dokument není tajný. Je pravda, jak uváděl kolega Ransdorf, že se objevil někde v otevřených zdrojích. Možná bychom měli zahájit debatu, právě na základě toho, že dokument je svým způsobem zveřejněn, o jeho obsahu, o tom, zda je skutečně reálné touto cestou dosáhnout vytvoření nějakého statutu autonomie v Kosovu. Protože to je podstata věci. Uvědomme si, že my pravděpodobně ztrácíme srbskou Jugoslávii jako našeho obchodního partnera do budoucna, ačkoli to byl významný obchodní partner, těmito kroky pravděpodobně Srbsko ztrácíme jako svůj exportní trh. A to mělo zaznít v tom, co Česká republika vkládá jako náklady do této operace.
Odmítám argument, že nevíme, co bude za tři roky, a že je to demagogie. Problém je, že když se schvalovaly Daytonské dohody, tak se také říkalo, že to schvalujeme nejdéle na dobu dvanácti, osmnácti měsíců, a pak se to muselo prodlužovat a dodneška nevíme, co tam bude, dodneška ten problém není vyřešený. To je stejný argument, který používají poslanci v jiných zemích. Omlouvám se, může pan premiér tady říkat, že tomu nerozumím, ale pak také tomu nerozumějí američtí poslanci, pak tomu nerozumějí němečtí poslanci, pak tomu nerozumějí ani jiní poslanci, protože to je legitimní otázka, ptát se vlády, co bude potom. Jestli nevíme, pak to musíme zahrnout do současného rozhodování, že ta věc má mnoho nevyjasněných aspektů. Ta rozprava tady neproběhla. Tím, že to vláda předložila až tak pozdě do parlamentu, tak ani pořádně nemohla proběhnout.
Další věcí je, a právě to zaznělo, že údajně argumentuji proti vyslání. Ne, já s vysláním souhlasím a budu hlasovat pro, ale chci jen, aby se naše vláda chovala korektně, tak jak se musejí chovat vlády v členských zemích NATO. Cílem není, abychom mlčky odsouhlasili, slepě, že politika západní Evropy a USA je dobrá, cílem je, aby Česká republika měla svoji politiku, svůj názor, své návrhy, které budeme předkládat v NATO, abychom byli autentickým svrchovaným státem.
Uvedu jeden příklad, který jsem uváděl včera v zahraničním výboru. Svědčí o suverenitě České republiky. V roce 1990 naše diplomacie zřetelně signalizovala, že v rozpadající se Jugoslávii dojde nejen k rozpadu, ale k válce. Informace - mám je dokonce někde schované - byly velmi průkazné. Tehdejší ministr zahraničí nám zakázal vyslat monitorovací delegaci na referendum ve Slovinsku, což mělo mj. ten charakter, že jsme chtěli za prvé sledovat, jak se vyvíjí rozpad státu, protože už tehdy byly jisté náznaky, že to může hrozit nám, za druhé jsme chtěli vyjádřit podporu Slovinsku, což je dnes shodou okolností náš poměrně významný partner. Ministr Dienstbier nám to zakázal s odůvodněním, že je nemístné, aby Česká národní rada se do toho vůbec pletla, to za prvé. A za druhé, že naše politika k této věci bude vycházet nikoli ze zpráv naší diplomacie, ale ze stanovisek EU. My jsme tehdy slepě poslouchali stanoviska EU, ačkoliv jsme předsedali KBSE a bylo možné v rámci KBSE navrhnout např. vyslání stabilizačních sil, podobných, jako jsou síly Unpredep v Makedonii, které dokázaly zabránit rozšíření konfliktu do Makedonie, tak totéž jsme mohli navrhovat na základě našich diplomatických zpráv jako předsedající země KBSE. My jsme to neučinili, protože jsme slepě poslouchali názory západoevropských diplomatů. Vývoj ukázal, že pravdu jsme měli my, že Balkán je prostorem, ve kterém se vyznáme my daleko lépe než západoevropští diplomaté.
Mám pocit, že debata, kterou ministerstvo odmítá, debatovat o politickém řešení Kosova, o tom, zda je to smysluplné, zda neexistují jiné varianty, zda Česká republika se zkušeností, kterou prošla tím, že jsme prošli procesem rozdělení federace, zda nemá zkušenosti, které by mohly být užitečné a zda to není právě ten prostor, kde bychom my měli aktivně vystupovat jako nový člen NATO a zda bychom neměli v této věci do celých jednání vnést ještě některé prvky.
Pokud se vám ten podle ministra tajný, podle písemných dokumentů zdá se jen vyhrazený dokument, který ovšem byl zveřejněn kdesi ve veřejných sdělovacích prostředcích, dostane do ruky a začtete se do něj se znalostí našeho ústavního práva, zjistíte, že v něm je celá řada hloupostí, které nemohou fungovat. Jsou vlastně na stejné úrovni, jako když versailleský mír přikazoval Československu, jakou národnostní politiku tady musí vykonávat. My jsme se s tím potom potýkali v rámci našeho ústavního práva, volebních zákonů apod., a stejně se ukázalo, že to bylo špatně. Mám pocit, že by stálo za to se trochu poučit, že nemusíme opakovat podruhé tytéž hlouposti, které už se staly.
Trochu mě to skutečně zaráží, protože pan ministr hovoří o demagogii, pan premiér říká, že tomu nerozumí, ale mně připadá, že to jediné, co požaduji, je seriózní politická debata, které se tato vláda vyhýbá. Ještě jednou opakuji, neargumentuji proti vyslání, argumentuji pro to, že přístup našich ministrů k věci je nekompetentní. Už jen to, že na výboru náměstek ministra připustí, že ve zprávě je chyba, že se jedná ve skutečnosti 102 vojáků, a pan ministr říká, že je to jen 100 vojáků - tak já nevím, jestli má pravdu. Asi má pravdu pan ministr, že jich je jenom 100, ale nicméně včera potom pan náměstek ve výboru neříkal pravdu. Mám pocit, že to svědčí o tom, že vláda nepracuje kompetentně, a navíc debata o politickém řešení je naprosto legitimní debatou, která by měla být vedena v parlamentu, a vláda ji odmítá. Mám pocit, že je to komická situace. Můžeme být obviňováni z demagogie, můžeme být obviňováni z toho, že tomu nerozumíme, ale já se takové debaty dožaduji a mrzí mě, že pan ministr takovou debatu odmítl včera ve výboru zcela, neřekl nám jediný politický argument, ani jsme se nedověděli vojenské cíle. Dobrá, my si to někde zjistíme. Ono je mnohem jednodušší zajít např. na americkou ambasádu a seznámit se s těmi věcmi velmi podrobně. Americká ambasáda je mnohem vstřícnější než naše Ministerstvo zahraničí vůči opozičním poslancům. My se ty informace samozřejmě dozvíme, ale připadá mi, že je to ze strany našeho ministerstva nekorektní přístup.
Děkuji.
***