(pokračuje Ransdorf)
A dnes čelíme tíživému faktu, že na území bývalé Jugoslávie je celkem 200 000 mrtvých. 200 000 mrtvých, za které pochopitelně někdo nese odpovědnost. A mezinárodní společenství nemůže být vyňato z této odpovědnosti - chybné analýzy, chybné prognózy, chybný postup špiček mezinárodní diplomacie se spolupodílely na této krvavé žni.
Dámy a pánové, velice důležitou složkou našeho dnešního rozhodnutí je také finanční stránka. Bylo nám řečeno, že by 272 mil. Kč měla být první částka plus 40 mil. Kč za přesun v souvislosti se zadáním mezinárodní spediční firmě a na příští rok 303 mil. Kč.
Chci upozornit, že rozpočtová rezerva i tak je velice tenká a v podstatě nezbývá jiná možnost, pokud tento závěr bude přijat, než vzít tyto peníze z rozpočtové rezervy. V případě, že nastane např. u nás nějaká humanitární katastrofa, aniž bych ji chtěl přivolávat, když dojde k vichřicím, polomům, případně opět k nějakým povodním, nebude z čeho brát.
Domnívám se, že toto je třeba při rozhodování Poslanecké sněmovny vzít také v úvahu, anebo uvažovat o tom, že finanční prostředky se získají jinak, např. navýšením spotřebních daní. Ale jestliže samozřejmě bude řečeno, že navýšení spotřebních daní bude mít i tu stránku, že peníze takto získané půjdou na tyto položky, je nepochybné, dámy a pánové, že to ovlivní rozhodování části z nás v této Poslanecké sněmovně.
Jestliže se mluví o zajištění práv kosovskoalbánské menšiny, chtěl bych se zeptat, jak to, že 80 tis. kosovských Albánců, kteří žijí jako menšina v Bělehradě, hlavním městě Jugoslávské svazové republiky, neutrpělo během těchto konfliktů vůbec žádnou újmu, žije naprosto spořádaně, klidně, nedošlo k jedinému hlášenému incidentu, k jedinému ublížení na zdraví, nedošlo k jedinému zranění. Je vidět, že příčina tedy není v národnostních sporech, v národnostních konfliktech, ale někde úplně jinde.
Dámy a pánové, myslím si, že je velice důležitou věcí, aby se při rozhodování braly v úvahu argumenty, které přicházejí z nejrůznějších stran, aby se skončilo s praxí neodůvodněného obviňování jenom jedné strany, jak se tomu stalo v případě řady incidentů; příkladem třeba je to, co se stalo v Račaku. Ukázalo se po prošetření, že skutečnost je jiná, než jak bylo reportováno na samotném začátku.
Na závěr mi dovolte pár poznámek.
V současné době rozhodně nemáme důvod být nadšeni mezinárodní situací, která existuje v Evropě. Svět se po pádu berlínské zdi stal velice jaksi nadějným místem, ale rozhodně se nestal bezpečnějším, klidnějším. A v současné době bychom mohli říci, že duch Mnichova obchází Evropou, nejenom proto, že Kosovo jsou jugoslávské Sudety, ale i proto, že se objevuje stejná argumentace. I v roce 1938 zaznívaly řeči o humanitární katastrofě, kterou nedokáže československý stát sám zvládnout, a proto je nutná intervence mezinárodního společenství. Víme, jak tato intervence vypadala, jak vypadal diktát, který byl předložen našemu státu. A pamatujeme si, že to byla tehdy Jugoslávie, která nabízela své dobrovolníky. Byla to tato země, která se postavila na naši stranu. A tato země také stála na naší straně v roce 1968, ve složité době srpna 1968, kdy přijímala naše uprchlíky. A byla to tato země, která se také postavila na stranu disidentů.
Chtěl bych toto připomenout a vyslovit jugoslávské vládě i jugoslávskému lidu za tyto postoje v minulosti vřelý dík.
Chtěl bych v této souvislosti také připomenout, že v minulosti Češi neposílali na Balkán své vojáky, ale stavěli tam školy, zakládali vědecké ústavy, zřizovali orchestry, divadla a také se zapojovali do vědecké práce. Byl to český historik Konstantin Jireček, který napsal první dějiny Bulharů a také první dějiny Srbů.
Myslím si, že bychom měli myslet při svém rozhodování na toto dědictví a méně na současný válečnický pokřik, který tak připomíná Švejkovo "Na Bělehrad!" (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Václav Exner, připraví se pan poslanec Zaorálek. Hovoří pan poslanec Exner. Prosím, ujměte se slova.
Poslanec Václav Exner: Pane místopředsedo, zástupci vlády, dámy a pánové. Shodou okolností projednáváme materiál týkající se 6. polní nemocnice v době, kdy se asi očekává vypuknutí války na Balkáně. Je to doba určité stísněnosti, a byl jsem dnes už osloven několika lidmi, kteří mě upozorňovali, že mají velmi nepříjemný pocit z toho, že v Evropě nedaleko nás se může v dohledné době bombardovat a že je tady něco podobného, jak právě před chvíli připomněl můj kolega poslanec Ransdorf, pocit, který byl tak výstižně mnohokrát popsán v literatuře, pocit, který měli naši občané kolem Mnichova, kolem 15. března 1939 apod.
To samozřejmě ukazuje na vážnost situace a vážnost rozhodnutí, které nás čeká.
Byl jsem velmi nedávno v Bělehradě v Jugoslávii a mluvil jsem tam se spoustou politických představitelů i obyčejných lidí a umím si představit tyto konkrétní lidi, jichž se týká ohrožení, které v současné době Svazové republice Jugoslávie hrozí.
Mám určité pochybnosti o tom, jestli se v naší Poslanecké sněmovně shodneme na základní zásadě, kterou by mělo být respektování mezinárodního práva jako jedné z nejdůležitějších podmínek míru a demokracie ve světě.
Máme dnes, jak se mně zdá i z vystupování zástupců vlády, problém v tom, jestli se ještě hlásíme k nejdůležitějším principům mezinárodního práva, které se zrodily z trpkých zkušeností druhé světové války, jako je výlučné postavení Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, která má podle již připomínané charty této organizace, podle článku 24, základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Výlučnost této pravomoci byla přijata a je zvláště zdůrazněna v čl. 12 charty, podle něhož "pokud Rada bezpečnosti vykonává v jakémkoliv sporu nebo v jakékoliv situaci funkce, které jí ukládá charta, Valné shromáždění neučiní žádné doporučení v takovém sporu nebo situaci, ledaže o to Rada bezpečnosti požádá".
Ostatně i Severoatlantická smlouva vylučuje odchýlení od uvedené základní odpovědnosti Rady bezpečnosti, a to hned v prvním článku této smlouvy: "Pouze Rada bezpečnosti může v případě nutnosti podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné, nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti podle článku 42 charty."
Existuje tady jen jediná výjimka, a sice konstatuje se toto: "Žádné ustanovení této charty neomezuje v případě ozbrojeného útoku na některého člena OSN přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu."
***