(pokračuje Fischerová)
Myslím, že tak jak je lokalizován vládní návrh, je to příznivější a z hlediska logiky trestního práva je to v pořádku. Neříkám to proto, že by mi byla bližší košile než kabát, říkám to proto, že tomu skutečně věřím. Také nemohu nezmínit, že profesní kredit našeho ministra spravedlnosti je pro mě svým způsobem rozhodující před stanovisky těch mladších, kteří nemají tolik právnických zkušeností.
Oba návrhy se odvolávají při definici skutkové podstaty trestného činu na rozpor se zvláštním předpisem. V tomto bodě, který akceptuji, považuji za vhodný a pravděpodobně i pro širší okruh poslanců přijatelný odkaz na odstavec 1 § 26 zákona č. 20/66 Sb., který si dovoluji citovat: "Pro potřeby léčebně preventivní péče a vědeckovýzkumné práce organizují a provádějí zdravotnická zařízení odběr krve a odnímání tkání a orgánů." Zde nelze vytknout, že by skutková podstata trestného činu byla předmětem rozporu s právní normou nižší účinnosti.
Svoji roli a odpovědnost poslance v legislativním procesu chápu především z hlediska potřeby řešení závažných společenských problémů. Takovým prioritním a zcela dominujícím problémem je pro mě v projednávané novele ochrana lidských práv ve spojení s Úmluvou o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. Není pro mě a nikdy nebude rozhodující vliv úzké skupiny, která si jako zástupný problém zvolila zcela neopodstatněné ohrožení transplantační medicíny. Chci věřit, že většina poslanců si je vědoma naléhavosti problému, jehož řešení by nemělo být odsunuto pod záminkou zpracování nové komplexní právní normy, kterou vnímám i já jako nesmírně potřebnou, ale nejde o nezbytnou podmínku pro nyní projednávaný krok novely trestního zákona.
Závěrem si dovoluji sněmovně předložit ke zvážení návrh na nové projednávání obou tisků, a sice tisku č. 24 a tisku č. 53, a to ve výboru ústavně právním a ve výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. O každém výboru i parlamentním tisku bych prosila hlasovat zvlášť. Vznikne-li prostor pro podrobnou rozpravu, předložím k oběma tiskům možné pozměňovací návrhy. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní kolegyni Fischerové, jen ji upozorňuji na to - a doporučuji - aby návrh, který je směrován ke druhému sněmovnímu tisku, tj. ke sněmovnímu tisku 53, ještě přednesla v obecné rozpravě k tomuto sněmovnímu tisku. Děkuji.
Nyní se ujme slova pan poslanec Payne, připraví se paní poslankyně Emmerová.
Poslanec Jiří Payne: Pane místopředsedo, vážená sněmovno, vážená vládo, za prvé musím říci, jestliže již jsme částečně nakousli rozpravu o vládním návrhu k této věci, že zásadně nesouhlasím s tím, že vláda spojila do jednoho návrhu zákona problematiku úplatků a nakládání s krví. Nevím, jestli to vyplývá z vládní koncepce čistých rukou, nebo z čeho vláda dovozuje souvislost mezi těmito dvěma normami, ale mám pocit, že je to velmi nešťastné, protože sněmovna ve svém hlasování se rozdělí na ty, kteří nesouhlasí s jedním tématem, na ty, kteří nesouhlasí s druhým tématem, a návrh má výrazně menší pravděpodobnost na přijetí, než kdyby to vláda rozdělila do dvou návrhů.
Za druhé nesouhlasím s paní kolegyní předřečnicí, která zařazuje problematiku lidských práv do kategorie těch věcí, které řešíme v trestním zákoně. Mám pocit, že o lidských právech by se mělo hovořit na jiném místě, že trestní zákon sleduje naprosto jiné cíle než lidská práva.
Dovolte mi jednu připomínku. V problematice nakládání s krví, tkáněmi a případně orgány se dostáváme k problematice, která má svou podstatou charakter etický. Etika jako taková v lékařství vyniká zvlášť důrazně, protože celá řada procesů v medicíně je nevratná a nelze je ani ekonomicky vyčíslit. Každý zásah do organismu druhého člověka je věcí, která je z mezilidského hlediska velmi na pováženou. Zde je nutno připomenout, že moudrý zákonodárce si je vědom toho, že existuje hranice, za kterou právní řád nemůže vstoupit. A to je etika. Žádný právní řád nedokáže uzákonit etiku. To je oblast, která spadá do sféry náboženské, do sféry svědomí, ale zákonodárce by si měl být vědom této hranice. Bohužel existují problémy, které jsou etického charakteru, a zákonodárce je postaven před problém nějak se s věcí vyrovnat, ačkoli je předem definováno, předem známo, že žádný zákon problém nevyřeší.
O to důležitější je přesně definovat pojmy, přesně definovat, oč nám jde. Měli bychom si být vědomi toho, že taková problematika bude pravděpodobně každých pár měsíců nově
upravována a novelizována, zákonodárce bude kritizován za opětovné novely, ale žádné definitivní řešení nenajdeme. Můžeme hledat řešení na přechodnou dobu, než se situace posune zase o kousek dál a znovu budeme muset upravovat zákon.
Z tohoto hlediska mám pocit, že jak vládní, tak poslanecký návrh č. 24 postrádá definice pojmů. I ve vládním návrhu totiž není zřejmé, zda se odebírají orgány živému člověku, či člověku mrtvému. Ani vládní návrh si neví rady s tím, co to je vlastně smrt, to je problém velmi vážný, který se velmi těžko posuzuje, a poslanecký návrh kolegy Janečka v této věci neříká také nic.
Z hlediska odběru tkání do této kategorie podle obou návrhů spadá např. stříhání vlasů a nehtů. Jen si uvědomme, že přesná definice pojmů je velmi potřebná. Mám pocit, že v této podobě ten zákon je podobného charakteru jako z hlediska drog, kdy mluvíme o množství větším než malém.
Mám tedy dojem, že bychom potřebovali samostatný zákon o transplantacích, interrupcích, odebírání tkání, potřebovali bychom zákon, který by chránil genetický kód každého člověka, protože dnes už jen samotný kód lze zneužít, a k tomu lze využít odběru kdekteré části, kdekteré tkáně a s tím genetickým kódem dále nakládat, komerčně jej využívat.
Chtěl bych uvést jeden problém, který oba předkládané návrhy neřeší, a po mém soudu je to problém velmi vážný. Zdá se, že u nás dobrovolní dárci krve se podrobují tomu ne zcela příjemnému zákroku odběru krve, krev je dále zpracovávána a po jistých procesech se objevují suroviny, které se nazývají krevní deriváty, které jsou dále čistě komerčně využívány. Farmaceutické firmy pro výrobu některých léků nutně potřebují krevní deriváty, bez nich nejsou schopny vyrobit takové léky, a deriváty si pořizují nikoli za tržní cenu, ale pořizují si je právě z odběrů dobrovolných dárců krve. Dobrovolní dárci krve nemají tušení o tom, že produkty jejich daru budou nadále komerčně zpracovávány, že na nich budou vydělávat u nás dnes už zpravidla cizí farmaceutické firmy.
Mám tedy pocit, že norma, která bude upravovat nakládání s krevními deriváty nebo s krví, musí velmi přesně specifikovat, až kam dovolujeme a považujeme za etické nakládat s krví jako s darem, který má pomoci někomu jinému zachránit život, a od kterého okamžiku ta činnost přestává být dárcovstvím a stává se normální komerční záležitostí.
***