(pokračuje Motejl)
Dříve než jsem se s tímto problémem, který nebyl až do té doby ze strany Ministerstva spravedlnosti v předcházejícím období žádným způsobem ošetřen, nebylo dost dobře možné než požádat vládu České republiky o prodloužení termínu, poté co se projevila nezbytná nutnost jednání s Konfederací politických vězňů na zajištění expertiz. Byl jsem nakonec opět požádán o prodloužení, jak jsem se zmínil, do 30. března.
Podotýkám, že i kdyby vláda České republiky vycházela z předpokladů nákladů, které byly uvažovány již v době, kdy z vaší strany byl činěn návrh, na jehož základě bylo učiněno usnesení 468, je evidentní, že tyto prostředky by nedovolovaly za této situace z projektu realizovat nic.
Já jsem i nadále přesvědčen o tom, že z prostředků Ministerstva kultury bude možno pokračovat v přípravných studijních pracích, potud by jistě náklady nebyly tak veliké, ale vlastní realizace za této situace evidentně nepřichází v úvahu dříve než v roce 2000, dohodneme-li se vůbec na této realizaci. Já jsem skutečně upřímně přesvědčen o tom, a mám k tomu do určité míry i množství životních zkušeností, že by památka těchto táborů neměla být negována. Zase na druhé straně jsem si vědom toho, že vybudování pietního místa v tomto extrémním prostředí nese s sebou odpovědnost nejen za jeho vytvoření, ale i za jeho skutečné využití a provoz. A mám-li být upřímný, vědomí, v jakém stavu se v dnešní době ocitla neméně významná a jistě mnohem mezinárodně prestižnější památka, jako je památník Lidic, s jakými potížemi se pohybuje neméně významná a mezinárodně ještě více prestižnější, jako je památník Terezín, chovám určité občanské vnitřní obavy o tom, zda se podaří při současném stavu české společnosti skutečně památník - tábor nucených prací Vojna u Bitízu - realizovat.
Já jsem také v mezidobí byl osloven jedním občanem z Příbrami, který reaguje na tuto aktivitu a který doporučuje z důvodů do jisté míry provozně partikulárních, aby bylo uvažováno o možnosti tento památník situovat v obdobném objektu, byť ne tak historicky zachovaném, jako je bývalý tábor nucených prací na Bitízu, který je celkem bezprostředně přiléhající na dálničním přivaděči u Milína a který má poměrně dost, neříkám vkusné, ale rozsáhlé společensko-gastronomické zázemí. Sama skutečnost, která vyplývá až z tohoto materiálu, že by bylo třeba stavět novou komunikaci podstatně vzdálenější, delší, přes obec Lešetice, jednak komplikuje ještě více přístup k tomuto táboru, jednak vzhledem k tomu, že by bylo třeba vybudovat zcela novou zpevněnou komunikaci, při současných nákladech spojených s těmito akcemi, bude enormně provoz tohoto tábora nebo památníku komplikovat a náklady enormně porostou. Chci proto skutečně se touto věcí v dohodě s panem ministrem kultury a se zúčastněnými subjekty, jak příbramskými, tak celostátními na úrovni Konfederace politických vězňů, zabývat a počítám, že po tomto zvážení a projednání na stanoveném termínu, tj. do 30. března 1999, předložit společně s ministrem kultury návrh.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Dalším vylosovaným v pořadí je poslanec Petr Mareš, interpelovaným ministrem ministr školství, mládeže a tělovýchovy Eduard Zeman, a to ve věci dotací pro soukromé školy. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Petr Mareš: Pane předsedající, osamělí dva pánové ministři, vážené kolegyně, vážení kolegové, na sklonku loňského roku Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy připravilo a vláda přijala a vydala nařízení č. 321/1998, kterým se stanoví podmínky a výše poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením.
Podle mého názoru má toto nařízení zjevně diskriminační charakter. Soukromým školám ukládá povinnosti, které neplatí pro ostatní školy. Konkrétní výše normativů stanovených ministerstvem v minulých týdnech, podle kterých se dotace vypočítávají, odsuzuje podle mého názoru velkou část soukromých škol k zániku. Z pohledu Poslanecké sněmovny je jistě významné i to, že text tohoto nařízení se podstatně liší od textu, který ministerstvo poskytlo výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a který pan ministr před poslanci obhajoval. Změny, ke kterým v textu nařízení došlo, jdou přitom opačným směrem než změny, které ve svém usnesení náš výbor doporučil.
Citované nařízení a způsob, kterým je uváděno v život, tak žel potvrzují obavy vyslovené mnoha odborníky i poslanci opozičních stran, že Ministerstvo školství svými kroky směřuje ke stavu, kdy většina soukromých škol v této zemi zanikne a zůstane pouze několik elitních soukromých škol, na kterých budou vzdělávány pouze děti úplně nejbohatších.
Považuji v této souvislosti za nutné položit panu ministrovi následující tři otázky. První je konkrétní, druhé dvě jsou obecnější.
Za prvé: Jste si, pane ministře, vědom, že citované nařízení je v rozporu se zákonem č. 564/1990 Sb., který stanoví, že normativy se stanovují z úhrnných neinvestičních a mzdových prostředků?
Za druhé: Je politikou této vlády zajistit rovná práva žáků základních a středních škol tak, jak to stanoví obecné Listiny základních práv a svobod i práv svobod dítěte?
Za třetí: Považuje tato vláda soukromé školy za trvalou a rovnoprávnou součást našeho vzdělávacího systému?
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má ministr školství, mládeže a tělovýchovy pan Eduard Zeman.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Eduard Zeman: Pane předsedající, vážení pozůstalí v této sněmovně. Dovolil bych si úvodem jednu malou poznámku k panu předsedajícímu. Poznámku vztahující se k předchozímu bodu o neúctě vlády k této sněmovně při projednávání interpelací. Poznámka bude velmi krátká. Chtěl bych poradit panu předsedajícímu, aby si vzal zápisy z předchozích let a přečetl si, kolikrát poslanci tehdejší opozice tuto námitku zde přednášeli. Omlouvám se za toto odbočení od tématu.
K tomu, co pan předseda výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu ve své interpelaci k nařízení vlády č. 321/1998 Sb., zde zmiňoval. Základ jeho námitek je vztažen k tomu, že text je odlišný oproti projednávanému textu, tak jak byl námi společně projednáván v příslušném výboru. Mohu k tomu jen říci, že si nejsem vědom žádných zásadních odlišností od textu a že bychom si museli sednout a porovnávat oba texty.
***