(pokračuje Špidla)
Studujete-li podrobně vládní nařízení o valorizacích důchodů, zjistíte, že se valorizuje daleko výrazněji procentní částka než částka pevná právě proto, aby byl podtržen princip pojistné ekvivalence.
Dalším krokem, který vláda učinila na této cestě, je valorizace redukčních hranic. I to vede k posílení pojistného principu.
Další velmi důležitou zásadou je, že důchodový systém je autonomním systémem a jeho účel je úzce soustředěn na zajištění oprávněných důchodových nároků našich důchodců. Neexistuje žádný sociální nárok, který by byl oprávněnější a eticky pevněji podložený. Starobní důchod se dostává po desítkách let práce, obvykle je to přibližně 40 let. Znamená to, že tento důchodový systém např. nemůže sloužit jako nepřímá podpora samostatné výdělečné činnosti, nemůže sloužit jako podpůrčí systém pro osoby samostatně výdělečně činné. K tomu jsou určeny jiné systémy a do nich musí být převedena tato podpora.
Je zřejmé, že přechod k povinným důchodovým systémům je riskantní záležitost, a musím otevřeně prohlásit, že to je fiskálně nemožná záležitost, protože transakční náklady, které jsou potřeba v rozsahu minimálně 3,5 bilionu Kč v následujících 40 letech, nejsou nižší, naopak jsou vyšší než náklady, které by musel vydat průběžný důchodový systém, aby uchoval dosavadní poměr důchodu ke mzdě.Tyto transakční náklady, které by vyžadoval přechod na povinné důchodové spoření, by okamžitě znamenaly zvýšení celkového zatížení mezd minimálně o 8 %. Přitom přínosy jsou velmi sporné a zdá se, že pomalu se rozvíjející smutný osud chilských důchodových fondů ukazuje, že tento přístup je svým způsobem slepou uličkou. Je ale jasné, že systém průběžného financování, který koneckonců vydržel déle než 100 let, překonal dvě světové války, hyperinflace, ekonomické krize a byl stále schopen - až na krátké období hyperinflace v Německu - poskytovat důchodové nároky, je jasné, že tento důchodový systém je třeba doplnit dalšími systémy.
Proto je v harmonogramu začleněna myšlenka rozvinout kapitálové dobrovolné systémy, a to jednak na občanském principu - v podstatě ty penzijní fondy, které existují -, jednak otevřít prostor pro podnikové fondy na zaměstnavatelském principu. Bude nás to stát mnoho úsilí, než se podaří zformulovat příslušné reformy. Bude nás to stát mnoho úsilí, než se podaří sjednotit např. pobídky pro jednotlivé důchodové systémy, tak aby dobrovolné spoření dosáhlo odpovídajících úrovní.
Chtěl bych upozornit na to, že v Chile, kde je povinné důchodové spoření, je 95 % obyvatel papírově v seznamech zapsáno, ale pouze 60 % do důchodového systému přispívá. Těch 40 % je dále financováno státními způsoby velmi nepravidelně a velmi nedůstojným způsobem. Rozvinuté dobrovolné systémy přinášejí minimálně stejnou míru zapojenosti.
Ve Švýcarsku se dobrovolný systém postupně rozvinul až do rozsahu 95 % zapojených pojištěnců a teprve v té době se Švýcaři odhodlali k vytvoření povinného systému, a to nikoli z fiskálních důvodů, ale ze základního důvodu, kterým bylo sjednocení nároků.
Mimochodem důchodové připojištění na základě povinných fondů je zdůvodňováno potřebou dlouhých peněz, ale chtěl bych upozornit, že míra úspor je v České republice druhá nejvyšší na světě. Přitom ekonomický rozvoj tím není zdá se příliš pozitivně zasažen.
Co znamená důchodová reforma nadále? Znamená to - a musíme si to uvědomit - že musíme debatovat o tom, kam až rozvinout pojistný princip. Protože důsledné rozvinutí pojistného principu znamená vytvoření velké skupiny mimořádně nízkých důchodů. Musíme uvažovat o tom, zda se nedá určitá horní hranice, protože je pravdou, že nejvyšší příjmové skupiny mají posléze tendenci unikat ze solidárního důchodového systému.
Musíme otevřít otázku, zda má stát hradit z daňových příjmů náhradní doby. Jsem přesvědčen, že má. Protože je-li nějaká náhradní doba určena jako něco, co je obecným politickým názorem, že to je správné, jako třeba doba určená péči o malé děti, pak je zřejmé, má-li být systém fiskálně stabilní, že tato doba musí být pojistně hrazena.
Co musíme překonat, abychom vytvořili systém, který musí vznikat postupně, organicky, bez revolučních změn - protože největší nezodpovědnost kteréhokoli politika při kterémkoli rozhodnutí je otevřít děje, které se dostanou mimo kontrolu. Naší povinností je, abychom v kterémkoli okamžiku byli schopni systém kontrolovat, abychom v kterémkoli okamžiku byli schopni zajistit jeho stabilitu, abychom v kterémkoli okamžiku byli schopni zajistit důchodové nároky.
Co musíme vyřešit? Současnou akutní finanční nestabilitu. Nebude-li dosaženo rovnováhy důchodových příjmů a výdajů, není možné oddělit systém od státního rozpočtu a zbavit jej tak politických rizik. Znamená to zabývat se problémem předčasných důchodů, protože předčasné důchody jsou na jedné straně napadány jako zatížení důchodového systému, na druhé straně je třeba brát v úvahu, že základní stabilita všech systémů je založena na trhu práce, a je otázka, zda je vhodné omezovat odchod do předčasného důchodu, a tím vytvářet překážky pro zapojení se lidí, kteří nově přicházejí na trh práce.
Musíme velmi pečlivě uvažovat o metodách a systémech valorizace. Musíme diskutovat o potřebě masivní sanace a modernizace České správy sociálního zabezpečení, tak aby mohla splnit úkoly, které jsou na ni naloženy. Protože jakákoli důchodová reforma, ať se pohne jakýmkoli způsobem, bude vyžadovat perfektní informační systém a perfektním způsobem fungující Českou správu sociálního zabezpečení.
***