Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, určujícím tónem rozpravy až dosud byla velice prudká srážka názorů mezi bývalými koaličními lavicemi a současnými vládními lavicemi. Samozřejmě nepokládám tuto vládu za svoji, nemám důvod jí nějak nadržovat, ale přesto bych - když tady byla ocitována slova bible - zvolil jiný biblický citát na adresu těch, kteří se obracejí proti současné vládě, a sice tento citát: "Pokrytče, proč vidíš třísku v oku bratra svého, a trám ve svém oku nepozoruješ?"
Myslím si, že je u privatizace potřeba se zabývat jejími skutečnými výsledky, jak se vykrystalizovaly během 90. let. Chtěl bych upozornit, a prosím sněmovnu o určitou shovívavost v této věci, že náš přístup v roce 1990 byl naprosto odlišný od toho, se kterým přistupovaly vlády před jednotlivé parlamenty v tehdejším Československu. Naše koncepce privatizace se odlišovala především ve dvou zásadních věcech. Fond národního majetku jsme chtěli koncipovat nejen jako transformační instituci, ale také jako instituci podnikatelskou. Diskuse posledních let ukázala, že to nebylo scestné stanovisko a že dnes, kdyby k tomu byla politická síla, řada ekonomů a politiků by se k tomuto hledisku ráda vrátila.
Druhá zásadní odlišnost byla ta, že jsme reflektovali na rozdíl od vládních ekonomů, že základním problémem privatizace u nás je nedostatek aktivního kapitálu a že dokonce je to základní problém celé československé tehdejší ekonomiky. A proto jsme při privatizaci chtěli preferovat takové formy, které budou kapitálově málo náročné.
Odlišností bylo víc, ale bohužel tehdy byl náš názor smeten se stolu a prakticky se o něm výrazně nediskutovalo, a teprve po řadě let, v posledních dvou třech letech se některé momenty z našeho tehdejšího pojetí opět stávají aktuální a stávají se předmětem diskuse. Myslím si, že nejspornějším už tehdy na celém privatizačním konceptu byla kuponová privatizace. Kuponová privatizace - jak se ukázalo - měla katastrofální dopad na vlastnickou strukturu, na efektivnost podniků, na produktivitu práce. V nedávno předloženém materiálu o stavu země jsme se mohli dočíst, že privatizované podniky kuponovou metodou mají zhruba poloviční produktivitu práce oproti velkým zahraničním podnikům, které se k nám v průběhu 90. let dostaly. Ale už ve zprávě Ministerstva průmyslu a obchodu, tuším z února 1997, se ukázalo, že v privatizovaných podnicích jako celku je produktivita práce asi o 20 % nižší než ve veřejném sektoru, už tehdy se signalizovalo, že nejhůře jsou na tom, pokud jde o produktivitu práce, právě podniky privatizované kuponovou metodou. Ukázalo se, že kuponová metoda nebyla ani tak nástroj směřující k ekonomickému úspěchu, ale k úspěchu politickému. To byla tedy politická záležitost, která stranám, které prosazovaly tuto metodu, měla zajistit politické zázemí, politickou podporu.
Myslím si, že se nezvažovaly při průběhu privatizace také zkušenosti ze zahraničí. Připomínám, že v době největší privatizační vlny ve světě v letech 1980 až 1987 se celosvětově privatizovalo 400 podniků, z toho polovina v pěti zemích: ve Španělsku, Itálii, Chile, Velké Británii a Brazílii. V těch nejvyspělejších ekonomikách - americké, německé a japonské - se v tomto období privatizovalo pouze 14 podniků. Proti tomu stojí fakt, že v naší zemi se privatizovalo v onom období, o kterém hovoříme, tzn. období 90. let, 4 500 podniků. Jaká byla kvalita tohoto privatizačního úsilí, si dovedete představit. Madame Thatcherová, jejíž jméno tu padlo, privatizovala 29 podniků za celou dobu svého vládnutí. A některé velké podniky byly privatizovány v západoevropských nebo severoamerických ekonomikách po dlouhou dobu, např. Volkswagen, který k nám vstoupil do Mladé Boleslavi, byl privatizován celých dlouhých 30 let.
Naše stanovisko je takové, že o produktivitě práce nějakého podniku, o jeho výsledcích nerozhoduje vůbec vlastnická forma, ale rozhoduje kvalita řízení a motivace lidí. A v obou věcech vedl privatizační proces, jak se realizoval u nás, naopak k poklesu úrovně. Vedl k sestupu.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Pane poslanče, omlouvám se, ale chtěl bych se ujistit, zda předložíte nějaký návrh usnesení, protože jsme v rámci podrobné rozpravy.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Pane předsedající, zaznamenal jsem důraz, který jste kladl na slovo podrobná rozprava, a chci vás ujistit, že dva konkrétní návrhy usnesení dám.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Chtěl v této souvislosti tedy říci, že nejvýznamnějším výsledkem privatizačního procesu u nás je ta okolnost, že se roztříštil majetek, kterým jsme disponovali na začátku 90. let. Jinak řečeno, že jestliže byl naším velkým problémem už na začátku 90. let fakt odkapitalizace, že tato odkapitalizace se oním roztříštěním národního majetku ještě výrazně posílila. A myslím, že to je záležitost, kterou nemůže nikdo popřít. Velkou módou na začátku 90. let, podporovanou ministry tehdejších vlád, bylo rozbíjení holdingů. Dnes máme v České republice pouze 19 podniků nad 5 000 zaměstnanců v době, kdy fúzují i velké koncerny, kdy se vytvářejí celá impéria, která sahají přes hranice národních států.
Jako dogma se nám předkládá, že soukromý vlastník je lepší než vlastník státní, i kdyby to byl jakýkoliv soukromý vlastník. Myslím si, že příkladů, které by tady bylo možno ve sněmovně uvádět, které svědčí o opaku, je mnoho. Ale v současné době se nejvíce diskutuje o bankách. Nuže jaká je situace v zahraničí? V sousedním Rakousku, které má mnohem více bankovních ústavů než my a které má šest bankovních ústavů v první stovce bankovních ústavů světa, tak např. v Austriabank je 22% státní podíl, v Creditanstaltu 49%. Ale i veliká Deutsche Bank má sice malý, ale přece jenom určitý státní podíl - 7 %, což samozřejmě při objemu bilanční sumy 370 miliard dolarů činí dost významný balík peněz. Mohl bych jmenovat Bayerische Bank, která je kontrolována z rozhodující části státem. Mohl bych jmenovat řadu španělských bankovních ústavů nebo italských, kde funguje jako klíčový vlastník stát, a nebrání to tomu, aby tyto bankovní ústavy fungovaly jako ústavy produktivní a velice přínosné.
Nepoučili jsme se vůbec tedy z vnějšího rámce, z vývoje ekonomiky ve světě během 80. let, a tak se mohlo stát to, co kritizuje právem bývalý premiér Klaus, totiž nadřazené postavení národní banky oproti jiným subjektům, které řídí, které ovlivňují ekonomiku především vůči vládě. Toto postavení je nemožné, neudržitelné, a divím se současným vládním představitelům, že jsou vůči národní bance tak shovívaví, protože opravdu jenom Nový Zéland má nezávislejší postavení národní banky, než je tomu v případě České republiky.
Současná situace je opravdu taková, že politika drahých peněz ničí českou ekonomiku a že třetina průmyslových podniků pracuje se ztrátou. Výrazně se zablokovala technologická obnova a snížil se také akumulační potenciál české ekonomiky.
***