(pokračuje Tlustý)
Zdůraznil bych ještě, že oproti tisku 70/1 z tohoto písmene c) vypadávají slova "do konce ledna 1999", neboť ten termín ztratil aktuálnost. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Tlustému. Přiznám se, pane poslanče, že mám sněmovní tisk 70/1, kde tento termín nenacházím. Ale to jsou pouze formální nedostatky, které upřesníme při konečném hlasování, kde asi bude dobré všechny návrhy zopakovat.
Nyní do podrobné rozpravy je přihlášen kolega Karel Vymětal. Prosím, aby se ujal slov. Po něm pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Karel Vymětal: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych přednesl nikoliv pouze svoje stanovisko, ale stanovisko poslanců za Komunistickou stranu Čech a Moravy.
V předloženém vládním harmonogramu dalšího postupu privatizace státního podílu v podnicích s významnou účastí státu se v předkládací zprávě uvádí, že privatizace není jen cestou ke změně vlastnických vztahů, ale jejich prostřednictvím je i jedním z nejúčinnějších nástrojů restrukturalizace podnikatelského sektoru a zlepšení podnikového řízení. Skutečnost tomuto tvrzení neodpovídá. Restrukturalizace prostřednictvím privatizace se z valné části projevila pouze v tom, že máme po celé zemi prázdné výrobní haly, ve kterých se nic nevyrábí, a mnohé výrobní kapacity, které dříve svou výrobou nestačily pokrýt domácí a zahraniční poptávku, vyrábějí jen občas, čemuž odpovídá i efektivnost takové výroby.
Jako jeden z řady příkladů lze uvést současné zastavení výroby sušeného mléka včetně Sunaru pro naše děti v novém moderním závodě bývalého Průmyslu mléčné výživy v Zábřehu na Moravě, který dnes vlastní zahraniční firma Heinz. Tak privatizací došlo k umrtvení výrobního kapitálu v naší zemi.
Ke skutečné restrukturalizaci, tedy ke změně výrobního sortimentu bez nezaměstnanosti, jak bylo slibováno na konci roku 1989 i v roce 1990 v proklamacích představitelů tehdy nastupující pravice, nedošlo. Důsledkem této privatizace je rostoucí armáda nezaměstnaných, která soustavně roste, a představitelé pravice národu slibují, že máme ještě dohánět vyspělé kapitalistické země v rozsahu nezaměstnanosti.
Pokud se týká, dámy a pánové, zlepšení podnikového řízení díky privatizaci, tak toto zlepšení se projevuje ve výrazném ekonomickém poklesu ekonomiky České republiky, ze kterého se nemohou vzpamatovat ani podniky, ani ekonomika státu. Po devíti letech privatizace ekonomika státu nedosáhla ještě úrovně roku 1989. Ztratili jsme ve vývoji tedy už teď devět let. Na otázku, kdy bychom podle názoru vládní moci měli dosáhnout ekonomické úrovně roku 1989, je odpověď nejasná. Letos máme jít ještě směrem dolů. Pokud by to mělo trvat ještě pět let a vzali bychom v úvahu, že za celou dobu 14 let - od roku 1989 - se svět vyvíjel dopředu a naše republika kráčela směrem vzad, musíme konstatovat, že privatizace jako projev transformace nás vrhla ve svém vývoji nejméně o 20, spíše o 30 let zpět oproti vývoji ostatních vyspělých států Evropy.
Ještě jedno konstatování v předkládací zprávě stojí za pozornost, totiž že opakovaně vláda - resp. vykonavatelé jejích vlastnických práv, ať již z resortu, či Fondu národního majetku - dokazuje, že stát není dobrým vlastníkem. Toto konstatování vyjadřuje, že nikoliv stát - protože to jsou všichni občané České republiky - ale úředníci výkonné moci nejsou dobrými vlastníky a nejsou schopni dobře vykonávat vlastnická práva. S tímto vyjádřením lze taktéž velmi obtížně souhlasit, protože titíž úředníci, kteří špatně vykonávají vlastnická práva ve státním vlastnictví, se jakoby mávnutím kouzelného proutku stávají vynikajícími managery v privatizovaných podnicích. Domníváme se, že je to velmi zajímavý a inspirující jev, který by si zasloužil jistě samostatné studium.
Privatizace podle původních představ měla sloužit rozvoji ekonomiky. Ve skutečnosti byla prováděna a chápána především jako problém politicko-ideologický. Nezaměřila se na tvorbu a rozvíjení národního bohatství, ale pouze na přerozdělení existujícího národního bohatství cestou změny vlastnických vztahů, a to za jakoukoli cenu a naprosto bezohledně. Jejím cílem bylo zabezpečit nevratnost kapitalistického hospodářského uspořádání likvidací všech nesoukromých forem vlastnictví. Prostředkem byl a je vznik silných majetkových vlastnických vztahů se zahraničím a vznik umělého a legislativně sporného vytváření nedostatečně silné sociální základny tohoto uspořádání. Navíc toto ideologické a restituční pojetí privatizace zanedbávalo svou původně deklarovanou podnikatelskou funkci, a tak paradoxně brzdí proces obnovy trhu.
Komunistická strana Čech a Moravy chápe vlastnictví a z něj vyplývající vlastnické vztahy jako jeden z pilířů organizace společnosti. Jak je všeobecně známo, vlastnictví zahrnuje v sobě právo držet věc, disponovat a nakládat s věcí a užívat výnosy spojené s vlastnictvím. Rozvinuté společenské vztahy si vynucují zasahování státu do vývoje vlastnictví a z něho vyplývajících vlastnických vztahů.
Podle našeho názoru kritériem pro zásahy státu do regulace a vývoje vlastnických vztahů má být společenská prospěšnost. Tu chápeme jako napomáhání hospodářskému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji země a lidu. V tomto smyslu podporujeme v národním hospodářství především takové vlastnictví a vlastnické vztahy, které stimulují sociálně ekonomický rozvoj země, všeobecný růst blahobytu lidu a zajišťují účast lidu na hospodářském sociálním a kulturním rozvoji.
Odstátnění majetku prováděné od roku 1990 ve známých formách, postupech i rozsahu má nepopiratelný podíl na sociálně ekonomickém propadu společnosti a vyvolalo neospravedlnitelnou diferenciaci v sociálním zabezpečení jednotlivých sociálních skupin obyvatel a je provázeno majetkovým převratem umrtvujícím účast lidu na rozvoji. Kolektivní, zejména družstevní vlastnictví je diskriminováno, i když např. v oblasti zemědělství se projevovalo jako životaschopná stimulující forma vlastnictví.
Z těchto důvodů jsme přesvědčeni, že ve vlastnictví státu musí být přírodní zdroje, základní lesní a půdní fond, vodní toky, energetické zdroje, hutnictví, strategické těžké strojírenství, rozhodující dopravní a spojové sítě a nepochybně je třeba stanovit výrazný podíl státního vlastnictví v bankovním sektoru.
Základ dnešních problémů vidíme v ekonomice, v samotné podstatě kapitalistického systému.
***