(pokračuje Payne)
Další problematika, kterou tady zmínila předřečnice paní kolegyně Parkanová, je problematika veřejných registrů. U registrů obchodního rejstříku je zřetelné, že je užitečné, aby ten registr byl právě ve své souhrnné podobě k dispozici, aby každý mohl s jistotou říci, že tento právní subjekt existuje, je zaregistrován, či neexistuje, není zaregistrován. Pravda, nemá to právní povahu, ale jako informace je to velmi důležitá pomůcka. Jsou ale jiné registry, které nepodléhají utajení, nepodléhají režimu osobních dat, ale ve svém souhrnu, jakmile se ocitnou na internetu, tak povedou k velmi problematickým výsledkům. A zase jsme u toho, které z těchto registrů mají být uveřejněny, které ne.
Uvedu jiný příklad. Některé informace statistického úřadu dostala vláda, a teď jsme toho byli nedávno zřejmě i svědky, s jistým předstihem před veřejností. To samozřejmě končí, protože ve stejný den, kdy se ty informace dostávají do vlády, bude nutné, aby se dostaly na veřejnost. Problém je ale, že ten dosavadní režim, kdy statistický úřad některé informace dává na vědomí vládě s jistým předstihem, protože to může způsobit hospodářské problémy ČR, a přitom se nejedná o informace tajné, utajované, aby vláda mohla přijmout ještě nějaká opatření, nebo aby ústřední banka mohla přijmout nějaká opatření, kterými zmírní škody, které pro Českou republiku může taková věc znamenat - uveřejnění určitého souboru informací. A to tento zákon také neřeší.
Já mám pocit, že ČR se díky tomuto zákonu dostane do takového trošku problematického postavení, že jde ode zdi ke zdi. V tom smyslu mám skutečně vážné výhrady o tomto zákoně.
V dosavadní rozpravě a v pozměňovacích návrzích byla také zmíněna problematika veřejnoprávních korporací s nuceným členstvím. Tak je totiž přesný název toho, oč jde. Jedná se o obce a profesní komory. Z právního hlediska mezi nimi není žádný rozdíl. Oboje jsou to veřejnoprávní korporace s nuceným členstvím, obec na principu územním, to znamená každý, kdo bydlí na daném území, musí být členem této korporace, nebo je automaticky členem této korporace, u profesních komor - lékařské komory, advokátní komory a podobně - je ten princip na profesním základě. A já si nedovedu představit, že by pro obce měl platit jakkoliv jiný režim než například pro advokátní komoru. Jakákoliv korporace, na kterou byla přenesena státní správa, působí v té veřejnoprávní oblasti a po mém soudu musí tyto informace podávat.
Dostaneme se ovšem do problémů u některých institucí, jako je Kancelář prezidenta republiky nebo česká Akademie věd, které mají ambivalentní charakter. Ony jsou uvedeny v našem právním řádu jako rozpočtové a příspěvkové organizace, takže podléhají vlastně tomu veřejnoprávnímu režimu. Na druhé straně jsou vedeny jako právnická osoba, jako právnická osoba se rozhodují a jednají svým jménem a nepodléhají už nikomu jinému a vlastně jsou svým způsobem podnikatelem. Já tady vidím značné mezery vůbec ve filozofii a koncepci našeho právního řádu, protože ve své podstatě, když jsme u toho příkladu Kanceláře prezidenta republiky, Kancelář prezidenta není žádným právním předpisem zavázána respektovat pokyny prezidenta. Prezident, pokud chce s Kanceláří spolupracovat, měl by o každé jednotlivé věci sepisovat smlouvu. Chce-li prezident, aby mu Kancelář zřídila tiskovou konferenci, měl by s ní sepsat smlouvu, protože žádná právní norma nepřikazuje Kanceláři, aby respektovala pokyny prezidenta. A dost možná v některých chvílích jsem měl pocit, že někteří úředníci Kanceláře prezidenta dokonce se takto chovají.
Jenom chci tedy zdůraznit jednu záležitost, že máme subjekty, které v rozporu s římským právem nemají charakter ani korporace, ani právnické osoby, jsou napůl rozpočtovou a příspěvkovou organizací, což je relikt minulého režimu. A tady já nevím, jak budeme s tímto zákonem zacházet. Skutečně nevím, protože není jasné, do jaké sféry vlastně patří.
Kolega Zuna tady nastínil, velmi stručně nadhodil možnost, jak by tato věc mohla být upravena. Já si myslím, že není nutné hned do toho zatahovat soud. Dovedl bych si představit, že žádost o udělení informace může být předmětem správního řízení, nemusí se to řešit hned u soudu. Na druhé straně v případě, že se člověk nedovolá svého práva na informace ve správním řízení, musí existovat možnost soudního přezkoumání. Ale tam by potom bylo nutné novelizovat trestní zákon a mít skutečně paragraf, který uděluje trest za neposkytnutí veřejné informace. Znamená to ale také, že bychom museli mít velmi přesně kodifikován seznam utajovaných skutečností, ne tak, jak je to doposud, kdy ten seznam je velmi nedokonalý a kdy se stane, že například ministr bez portfeje řekne, že seznam členů jakési komise je tajný, ten seznam je uveřejněn, ale nebyla podána žádná žaloba. A to já si nedovedu představit a nedovedu si vysvětlit, jak je to možné. Buďto ten seznam byl tajný, a pak je povinností neprodleně podat žalobu a někoho - obrazně řečeno - zavřít do kriminálu, nebo nebyl tajný, a pak je potřeba neprodleně postavit k odpovědnosti příslušného ministra, který zneužil pravomoci veřejného činitele a pokoušel se utajit informaci, která nebyla tajná. A tady vidíme, jak hospodaření s těmi veřejnými informacemi u nás selhává.
Ono to ostatně není poprvé, protože stejná výhrůžka o tom, že kteřísi novináři, kteří uveřejnili nějakou informaci o jakémsi agentovi cizí země, že budou také zažalováni, a ta věc také má takové podobné vlastnosti, rozpaky o tom, zda to je, nebo není tajné. Problém není v zákoně o utajovaných skutečnostech, problém je v nařízení, které vydala tato vláda a které nedostatečně upravuje předmět, který podléhá utajení, seznam skutečností, které podléhají utajení.
Takže já mám pocit, že tento zákon je zajímavým tématem k rozpravě, zajímavým tématem k tomu, abychom se touto problematikou zabývali, abychom ji v budoucnosti upravili, ale já sám považuji ten zákon za špatný návrh a já navrhuji jeho zamítnutí.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Dalším přihlášeným je pan poslanec Dalibor Matulka.
Poslanec Dalibor Matulka: Dámy a pánové, já nechci zdržovat v rozpravě vystoupením, dost na tom, že jako zpravodaj budu muset trošku zdržovat u pozměňovacích návrhů, ale učiním to, co se v rozpravě ve třetím čtení má činit, to znamená upřesním jeden pozměňovací návrh jako zpravodaj.
Když se podíváte na pozměňovací návrh, ke kterému shodně došly výbory pro veřejnou správu a výbor kulturní, je to pozměňovací návrh týkající se § 15 odst. 6, tak ten pozměňovací návrh zní: "Rozhodnutí o odmítnutí žádosti je přezkoumatelné soudem podle zvláštního zákona, včetně rozhodnutí odvolacího orgánu podle odstavce 3 věty druhé." Ten návrh je nekompletní, je potřeba upřesnit, na konec textu doplnit ještě "a odst. 4", protože i ten se k tomu vztahuje. Čili abychom se potom k tomu při hlasování nemuseli vracet, takto upřesňuji, že má znít správně tento návrh. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Matulkovi. Neregistruji žádnou další přihlášku do rozpravy, končím rozpravu ke třetímu čtení. Ptám se pana navrhovatele, zda si přeje přednést závěrečné slovo. Udílím slovo panu senátoru Žantovskému.
Senátor Michael Žantovský: Děkuji paní předsedající. Já bych chtěl závěrem poděkovat Poslanecké sněmovně a jejím výborům i jednotlivým poslancům za péči a pozornost, kterou věnovali návrhu tohoto zákona. V předchozí rozpravě se vyskytly některé pochybnosti některých poslanců o některých ustanoveních tohoto zákona, případně o smyslu tohoto zákona jako celku. Já bych se nechtěl vracet k jednotlivým pochybnostem, ale chtěl bych na závěr zdůraznit pár momentů, o kterých podle mého názoru žádných pochyb není.
V první řadě není pochyb o tom, že zákon o svobodném přístupu k informacím, zákon o svobodě informací je naplněním ústavního institutu, tak jak je vyjádřen v článku 17 ústavy. Není pochyb o tom, že tento zákon je společným dílem Parlamentu ČR, Poslanecké sněmovny a jeho výborů, že zákon, který je z 90 % totožný s tímto zněním zákona, přijala, schválila Poslanecká sněmovna ve svém minulém období, že tentýž zákon s pozměňovacími návrhy schválil i Senát a posléze Senát tentýž zákon podal jako senátní návrh zákona.
***