(pokračuje Grebeníček)
Civilizovaný svět ústup České republiky zpět od trendu rozšiřování lidských a sociálních příležitostí této skupiny nemocných asi těžko pochopí. Jsou podle mého mínění mnohé jiné oblasti, kde snaha o úsporu je na místě, jsou oblasti, kde snaha o úspory je asociální, ale v krizi, kterou naše ekonomika a zdravotnictví prožívají, pochopitelná. Pokus ušetřit na nemocných diabetem je však něco, čemu stále nerozumím, a nijak mě nepřesvědčuje sdělený údaj, že od 1. 10. 1998 vzrostla cena základního inzulinu u výrobců o 22 %. Boj o cenu inzulinů mezi výrobci, distributory a pojišťovnami nelze přece vést na účet těch, kteří jsou už dost postiženi svými zdravotními omezeními.
Dámy a pánové, žádám vás, abyste problém zavádění poplatků u nemocných diabetem posoudili se vší vážností. Žádám vás, abyste v tomto bodě ministrovu odpověď na moji interpelaci odmítli, a žádám vás, abyste osobně i v příslušných parlamentních výborech vytvořili podmínky k tomu, aby otázka, zda zhoršit kvalitu života tisíců diabetiků, byla zodpovězena ve prospěch našich nemocných spoluobčanů. Jsem přesvědčen, že možnosti humánního řešení existují, a že pokud mé žádosti vyhovíte a požádáte tak pana ministra o odpověď novou, půjde o odpověď, která dá naději lidem hendikepovaným, kterým dnes nezbývá, než prosit o pochopení a porozumění. Pokud mé žádosti vyhovíte, jsem připraven i na osobní jednání a pozitivní nasměrování této problematiky, pokud se týká pana ministra. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Uděluji slovo panu ministrovi s možností repliky, nicméně poté otevřu rozpravu k předmětnému bodu.
Ministr zdravotnictví ČR Ivan David: Omlouvám se, vážený pane předsedající, dámy a pánové, omlouvám se, že budu hovořit možná poněkud déle, protože se jedná o velmi složitou problematiku. Chtěl bych říci, že rozhodně snaha dosáhnout toho, že usilujeme o snížení cen humánních inzulinů v inzulinových perech, není vedena nějakou snahou poškodit zdraví občanů nebo zhoršit vyhlídky v sociální oblasti občanů trpících těžšími formami diabetu, závislých na dodávce inzulinu.
Chtěl bych říci, že je naprosto nepochybné, že se nejedná o zvláštní druh inzulinu, ale o zvláštní druh aplikace. To pokládám za velmi podstatné. To znamená, že nemocní nejsou nijak diskriminováni v tom, že by nemohli užívat humánní inzuliny bez doplatku, ale v případě, že chtějí preferovat aplikaci, která přináší vyšší komfort, která umožňuje snadnější aplikaci, což například u některých povolání samozřejmě je vhodné, protože zabere méně času, tak v těchto případech samozřejmě jde o větší komfort, nikoliv o nějaký zvláštní druh inzulinu.
Chtěl bych říci, že se v praxi jedná řádově průměrně asi o 70 korun měsíčně u těch diabetiků, kteří se rozhodnou užívat inzulinových per a kteří - a to bych zdůraznil - nespadají do těch skupin diabetiků, kteří i nadále mají plně hrazenu i tuto formu tzv. inzulinových per, to znamená nemocní do 18 let, nemocní, kteří užívají inzulin více než čtyřikrát denně, a nemocní, kteří trpí dalšími potížemi - jsou bezmocní, nevidomí a podobně. Čili tito nemocní, které jsem vyjmenoval a kteří tvoří velmi podstatnou součást nemocných závislých na inzulinu, kteří užívají aplikaci pomocí inzulinových per, tito i nadále jsou ušetřeni doplatků.
O co se jedná? Jedná se o to, že farmaceutický průmysl samozřejmě je oblastí nikoli neziskovou, to znamená, že musí vytvářet zisk a působí na trhu. To znamená, že i na trhu musí působit ti, kteří se snaží dosáhnout příznivější ceny, a není jiná možnost, jak vyvíjet tlak na tyto firmy, než tím, že se omezí dostupnost tohoto léku, kde to navenek může vypadat, jako že nemocní jsou rukojmími, ale není prostě jiná cesta, jak donutit firmu ke snížení ceny, kterou firma Elailly(???) původně slíbila, abychom dosáhli cen obvyklých ve srovnatelných zemích, než toho, že zbrzdíme růst této aplikační formy tím, že se zavedou v tomto případě velmi mírné, několikaprocentní doplatky. Jinou cestu nelze užít.
Přece jenom bych chtěl zdůraznit, že my se samozřejmě snažíme najít i jinou cestu, jak dosáhnout snížení ceny, a touto cestou je snaha dohodnout se s domácím výrobcem inzulinu, aby zavedl výrobu inzulinu v inzulinových perech. Ačkoliv se jedná zdánlivě o úsporu pouhých několika milionů, což je vzhledem k stamiliardové hodnotě provozních nákladů ve zdravotnictví naprosto nepatrný zlomek, znamená zbrzdění nárůstu přechodu nemocných na inzulinová pera určitou úsporu a také vytváří určitý tlak vzhledem na pronikání firmy Elailly na český trh. Čili domácí firma Léčiva je schopna vyrábět inzulinová pera s humánním inzulinem s tím, že ovšem některé důležité komponenty odebírá právě od téže firmy Elailly, čili je to otázka určité licenční politiky a otázka dohodnutých cen. Kdyby předpoklady, z nichž se vychází při rozboru možností domácí firmy, která je schopna nabídnout inzulinová pera za nižší cenu, kdyby se tyto předpoklady naplnily a kdyby podíl domácí firmy v léčivech v oblasti inzulinových per dosáhl asi jedné poloviny, v tom případě by byl už cenový rozdíl podle odhadu 190 milionů, což už je cena, která zřejmě stojí za úvahu, a tento postup by pak vedl k možnosti rozšířit inzulinová pera na celou populaci diabetiků závislých na inzulinu.
Chtěl bych říci, že ne náhodou v zahraničí jsou cenové rozdíly mezi inzulinovými pery a klasickou aplikační formou nepatrné, zatímco u nás tvoří prakticky dvojnásobek. Je to dáno tím, že klasickou formu u nás produkuje domácí firma, zatímco inzulinová pera se dovážejí. Chtěl bych říci, že diabetici tvoří velmi významnou skupinu z početního hlediska, také skupinu velmi dobře organizovanou, a že tudíž dovedou vytvářet velmi účinný tlak na cenotvorbu a tento tlak také uplatnili. Každý, kdo si toho všímá, si nemohl nevšimnout, že se objevilo plno článků v novinách, kde se o problematice hovořilo v televizi, ačkoliv jde o několik desítek korun.
***