(pokračuje Filip)
Ani bývalá federální vláda, ani vláda České republiky však v této věci nic nepodnikly. Považuji to za neplnění mezinárodněprávních závazků vlády české, protože vládu České a Slovenské Federativní Republiky v této věci ani nelze nějakým způsobem kritizovat, protože neuplynula od doby vyhlášení ve Švýcarsku u Mezinárodní organizace práce ani roční lhůta, ve které by tak měla učinit.
Zákon se ale stal předmětem kritiky mezinárodních organizací, které se zabývají dodržováním základních práv a svobod, stal se předmětem kritiky Rady Evropy, Evropského parlamentu a byl jedním z důvodů, pro který měl pokračovat monitoring České republiky v oblasti dodržování lidských práv. Je stále kritizován zejména nevládními organizacemi v Evropě a ve světě.
Absurditou zákona, která se naplno otevřela ve sporu mezi Českou republikou a Rakouskem, je zejména to, že princip zákona stojí na tom, nikoli co člověk dělá, resp. dělal, tedy odpovědnost za své konání, ale odpovědnost za to, že člověk někde je evidován, tedy na tom, že je součástí jakési evidence, na kterou nemá žádný vliv.
Provedení předloženého návrhu derogačního zákona, který je podle mého názoru v souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky a je v souladu i s článkem 10 Ústavy České republiky, si nevyžádá žádné nároky na státní rozpočet, pokud nebudeme počítat ty nároky, které právě z tohoto zákona plynou z rozpočtu Ministerstva vnitra, které většinu sporů o lustrace u soudů prohrává.
Další absurditou zákona lustračního, ale zejména zákona 279/1992 Sb. je to, že tehdejší federální ministr vnitra Langoš a pozdější ministr české vlády měli pravomoci, které se vymykaly běžným pravomocím ministrů v našem ústavním systému. Oprávnění ministra vnitra pro odpuštění lustračního zákona bylo větší, než byly jakékoli pravomoci prezidenta republiky v této věci.
Bylo to komické a je to svým způsobem komické dodnes, kdy zejména vy, kolegové z pravicových stran, útočíte na to, že na řadě úřadů, které přešly z bývalého Federálního ministerstva vnitra resp. z Ministerstva vnitra České republiky nebo byly nově vytvořeny na bázi speciálních služeb, pracují příslušníci těchto složek. Je to logické, protože odborníků na tuto problematiku nebylo mnoho a ministři vnitra Ján Langoš, Petr Čermák, Jiří Ruml - pan Jan Ruml, já se omlouvám, opravdu velmi výrazně se omlouvám všem kolegům a zejména panu Janu Rumlovi se z tohoto místa omlouvám - nevím, jestli musel takovou výjimku udělit i pan kolega Cyril Svoboda, když byl ve funkci.
Prostě v této věci existovala řada trochu trapných a trochu nezbytných opatření, která tito lidé, když byli postaveni do vedoucích funkcí ve státní administrativě, činili.
Já se vyjádřím v této souvislosti k jedné věci, proč si myslím, že není možné se se zákonem smířit. Podle článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a podle ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je přímo použitelná, má každý právo na respektování svého soukromého života. Stát je přitom povinen toto právo nejen respektovat, ale také chránit. Upozorňuji v této věci na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Marx A31 a na rozsudek ve věci Malone A82 Evropského soudu pro lidská práva, že nestačí pouhý soulad s vnitrostátním zákonem, ale tento zákon musí mít určitou kvalitu, jak to vyžadují principy právního státu uvedené v preambuli úmluvy. To je totiž ona podmínka, kterou neplníme nejen vůči našemu případnému vstupu do Evropské unie, ale je to podmínka, která například bude posuzována i s případným vstupem do Severoatlantické aliance.
Nyní mi dovolte, abych se krátce vyjádřil k základnímu rozporu. Řekněme si, co to je princip evidence. Je to princip toho, že někdo udělal něco, co bylo trestným činem? Je to princip toho, že někdo se dopustil něčeho, co je nemorální a nemuselo to být trestným činem, nebylo to ani součástí obecné morálky ani před listopadem, ani po listopadu, ani v současné době. Je důležité, abychom si to uvědomili.
Já nekritizuji právo státu omezit přístup k veřejným funkcím, ale kritizuji zákon, který principiálně nestojí na lidské činnosti, na odpovědnosti za vlastní jednání. On stojí na principu evidence, která je jedněmi prohlašována za evidenci zločinecké organizace, jinými za evidenci nedostatečnou, dalšími za evidenci, která nemá žádný právní základ a kterou nelze přezkoumávat. Nejvíce jsem se smál tomu, když za fungování ministra Rumla mi právní oddělení ministerstva v jednom soudním sporu o lustraci mého klienta z Jihlavy sdělilo, že vlastně není možné evidenci ani zlikvidovat, protože nemá žádný právní základ, a že se na ni nevztahují obecné principy např. zákona o archivnictví. Takový výklad jsem slyšel poprvé v životě a také po rozhodnutí Nejvyššího soudu doufám i naposledy.
A co je úplně absurdní, je to, že je v tuto chvíli zpochybňován i samotný výsledek zákona, to je lustrační osvědčení. Je to osvědčení o tom, že někdo byl někde evidován. Nebudu připomínat to, co bylo publikováno v televizích v České republice, ať už jde o veřejnoprávní, nebo soukromoprávní televize. Jde ale o to, že např. po zveřejnění toho, že jsem navrhl zrušení tohoto zákona, se na mne obrátila dnes 27letá mladá žena z České republiky, která po studiu střední školy nesehnala zaměstnání a dala se zaměstnat na Krajské správě Sboru národní bezpečnosti. Když zjistila do jaké složky sboru přišla, okamžitě se dohodla, že odejde. Celý tento proces trval přesně 14 dní, ona tam vůbec neudělala žádný úkon a má pozitivní lustrační osvědčení a ve druhé ruce drží stanovisko bývalého generálního prokurátora JUDr. Jiřího Šetiny, že ona skutečně ve Státní bezpečnosti nepracovala. Já se musím smát nad tím, oč vlastně jde. Jde o to, abychom mávali jakýmsi zákonem, který z politických důvodů znemožňuje pracovat těm nebo oněm na těch nebo oněch místech, nebo jde jen o to, abychom měli o další důvod více - jak bylo v důvodové zprávě v bývalém Federálním shromáždění - postupovat podle Zákoníku práce a mít další výpovědní důvod?
***