(pokračuje Krása)
Dovolím si krátce říci, že Ústav hematologie a krevní transfúze v Praze, státní zdravotní zařízení, je specializovaný na výzkum, diagnostiku a léčbu krvetvorby a krevní srážlivosti. V naší republice představuje ústav unikátní spojení výzkumných a diagnostických laboratoří s hematologickou ambulancí a lůžkovou částí.
V ekonomické části si dovolím říci, že v současné době jsou nemocní s leukemií léčeni cytostatiky na šestilůžkových pokojích, sdílejí dohromady sociální zařízení. Tento režim s sebou nutně nese větší výskyt infekcí, delší dobu hospitalizace a podstatně vyšší náklady na léčbu drahými antibiotiky. Investice do přestavby lůžkového oddělení by se rychle vrátila, protože při infekčních komplikacích mohou zvýšené náklady na léčbu přesáhnout 1 mil. korun pro jednoho nemocného. Odhaduje se, že je možno snížit spotřebu antibiotik o 20-40%, což představuje roční úsporu 2-4 mil korun. Nejde o dotaci, ale o účelnější vynaložení prostředků. Investicí do prevence ušetříme na léčbě následků.
O etické stránce svého návrhu nechci hovořit. Myslím, že všichni jsme již byli konfrontováni s nemocnými s leukemií, ať už prostřednictvím tisku, nebo televize. Myslím si, že je důležité tomuto zařízení pomoci. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Dalším písemně přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Jiří Payne, kterému uděluji slovo.
Poslanec Jiří Payne: Pane předsedající, vážený nepřítomných ministře, vážení ministři ostatní, vážená sněmovno, vláda předložila rozpočet, a to je také příležitost k tomu, abychom vedli debatu o tom, kam se naše země na konci tohoto tisíciletí ubírá, případně kam by se měla ubírat nebo kam bychom si přáli, aby se ubírala. Je to také příležitost k debatě o tom, zda jsme zajedno v tom, co vláda dělá.
Česká republika je opravdu jednou z mála zemí v Evropě, která se ocitá na pokraji hospodářské recese. Vláda nám předkládá rozpočet, o kterém tvrdí, že tyto problémy pomůže řešit. Abychom si ověřili, zda tomu tak skutečně je, či není, měli bychom se nad některými souvislostmi ještě znovu zamyslet.
Místo nepopulárních balíčků z roku 1997, které přísně omezovaly státní spotřebu, vláda nyní tvrdí, že tytéž problémy lze vyřešit lehkovážnější rozpočtovou politikou, která bude méně restriktivní a na jejímž základě se podaří nastartovat ekonomický růst. Například ministr Špidla nám v pondělí večer v televizním vysílání vyzradil, že má ve své rozpočtové kapitole schovány mzdové prostředky na posílení svých úřadů, takže dojde k rozmnožení úředníků státní správy. Podobné věci můžeme najít i v jiných kapitolách rozpočtu.
Rozpočet sleduje některé typické znaky pro naši současnou vládu a pro její politický styl. Například při debatě v zahraničním výboru jsme mohli konstatovat, že vláda stahuje některé finanční toky, které už probíhaly bez účasti státního rozpočtu, bez zásahu vlády, zpět do státního rozpočtu, takže stát expanduje. Poměr státního rozpočtu k hrubému národnímu důchodu stoupá. Mimochodem - to je jedno z reformních kritérií. V této věci děláme reformě krok zpět.
Připomeňme si, že deetatizace byla centrálním krokem reformy ve všech zemích střední a východní Evropy, včetně Ruské federace. Jednalo se o omezování role státu ve prospěch liberálního hospodářského prostředí. Problém je, a všichni tuší, že reformy v České republice se zastavily. Od jara loňského roku a svým způsobem dokonce od ledna loňského roku nebyl schválen žádný reformní krok, žádný reformní zákon. Zatímco jiné země, zejména Polsko a Maďarsko, postupují ve svých reformách dále, Česká republika nepostupuje dále, ale dokonce v některých věcech nastupuje cestu zpět. Zastavení ekonomické reformy ovšem znamená nejen stagnaci, ale propad. A toho jsme svědky.
Připomenu scénář ekonomické reformy z roku 1990. Podle něj jednou z nejpodstatnějších složek reformní strategie byl mírně přebytkový rozpočet. Je překvapivé, že tato vláda tvrdí pravý opak. A právě proto, že jsme od roku 1991-92 dokázali udržet mírně přebytkový rozpočet, podařilo se nám vyhnout se tisíciprocentní inflaci, ke které došlo jak v Polsku, tak i v Maďarsku. Ovšem není vyloučeno, budeme-li postupovat podle tohoto rozpočtu, že k tisíciprocentní inflaci může ještě dojít. Je to terapie, která je vpravdě šoková - věřit, že deficitní rozpočet pomůže zvládnout současnou situaci. Je to něco podobného, jako kdybychom chtěli léčit rakovinu nikotinem.
V literatuře se dokonce vyskytly určité obavy, že Česká republika vykazuje některé rysy asijských států těsně před nástupem dramatické krize, těsně před propadem jejich měny. Uvedu některé příklady, které byly typické pro tzv. asijské tygry.
Směnné kurzy ukotvené na nejdůležitější měny - to v našem případě souhlasí.
Zhodnocení domácí měny těsně před krizí. Naše koruna zcela překvapivě posiluje.
Rostoucí deficit běžného účtu. Je to známá skutečnost v případě České republiky.
Účetní machinace v podnikatelských subjektech s hodnotou vlastního jmění. To je také typický projev pro českou ekonomiku.
Bankovní systém s nebezpečně nízkým provozním kapitálem a snadno zranitelný fluktuací cizích měn. To se dá o českém bankovním systému říci také.
Nepružnost bankovního systému v přijímání zodpovědných rozhodnutí o úvěrech. I to bychom mohli vztáhnout na Českou republiku.
Vnější měnový vývoj projevující se zpevněním některých měn. Tuto roli by mohlo sehrát právě vznikající euro.
Dalo by se pokračovat.
V dalším bodu bych se chtěl zmínit o nezaměstnanosti. Pro Českou republiku byla donedávna typická velmi nízká nezaměstnanost. Je známo, že mezi nezaměstnaností a inflací existuje vztah podobný nepřímé závislosti. Je ovšem také známo, že pokud dojde ke stlačení nezaměstnanosti na příliš nízkou hodnotu, zhruba po pěti letech začne nezaměstnanost stejně růst. Inflace, která je důsledkem tohoto stlačení nezaměstnanosti na nízkou úroveň, v takovém případě roste na deseti- i víceprocentní hodnotu. A to v České republice také nastalo. Jako reformní strategie to ve své době mělo určitý význam, protože inflace se dotýkala všech občanů, zatímco nezaměstnanost by se týkala jen určité části populace. Je ovšem známo, že takový stav nelze udržet dlouhodobě a že nakonec skončí propadem v zahraničním obchodě a v problémech v platební bilanci.
Nedostatečná konkurence na trhu práce totiž snižuje produktivitu práce, nebo alespoň brzdí její růst, zároveň ale vytváří tlak na růst mezd. Růst mezd potom dramaticky kontrastuje se slabým růstem produktivity práce. Toho jsme byli svědky a jsme toho svědky.
Obecně lze říci, že zatímco Česká republika by potřebovala mnohem přísnější přístup na trhu pracovních sil, vláda tímto rozpočtem prostředí na trhu pracovních sil změkčuje, zvyšuje mzdy a vytváří tento inflační tlak. Vláda místo aby přiměla odbory k racionálnímu chování v této obtížné situaci, navyšuje mzdy bez nárůstu produktivity práce.
Připomeneme-li si, že podle posledního údaje, který jsem nalezl, máme deficit obchodní bilance 62-63 mld. v prosinci loňského roku, je třeba se rozhodnout, zda deficit v obchodní bilanci budeme řešit tím, že budeme dělat určité operace s hodnotou koruny tak, abychom podpořili export, což ale také nelze dělat donekonečna, zda to budeme řešit restrikcí dovozu, což se vláda pokusila na jaře a letos v létě v několika málo případech, a vždycky to dopadlo nedobře pro Českou republiku, nebo se pokusíme věc vyřešit, jak by se vyřešit měla, to je tlakem na produktivitu práce při omezení růstu mezd, tak abychom byli konkurenceschopni na zahraničních trzích.
***