(pokračuje Pilip)
Chtěl bych říci, že jakákoli vláda - že nemá jít o princip použitý na jedno volební období nebo na jeden konkrétní rok, ale obecně do budoucna bez ohledu na to, jak zabarvená vláda zde bude vládnout.
Chtěl bych říci, že to je velmi významné také z důvodů časových, protože případná definice nebo schválení definice provizoria, tak jak je v tomto návrhu navrhováno, znamená výrazné zesílení tlaku na vládu, aby velmi rychle začala připravovat návrh, který je přijatelný pro širší spektrum Poslanecké sněmovny a který má šanci v ní dostat alespoň 51 % hlasů.
V současném znění není v zásadě žádný tlak na vládu, aby takto postupovala, a podle dnešní definice může vláda přečkat s rozpočtovým provizoriem podle vlastního návrhu celý rok, tzn. v případě menšinové vlády může používat peníze bez ohledu na názory většiny zvolených zákonodárců.
Rád bych k nejčastějším argumentům používaným ve stanovisku vlády především řekl dvě věci na vysvětlení.
Za prvé - pokud jde o nezahrnutí inflace, tak musím trvat na tom, že zahrnutí inflace by za určitých okolností mohlo dokonce zjednodušit život vládě. Pokud si totiž např. představíme rok, kdy byl schválen určitý rozpočet a v daném roce byla inflace řekněme 10 % a v příštím roce má být inflace výrazně snížena, např. na 4 %., pak už pouhé zahrnutí inflace by znamenalo automatické zvýšení podílu státních výdajů na hrubém domácím produktu ve chvíli, kdy by růst hrubého domácího produktu stagnoval, což je mimochodem např. situace současná, takže pokud by příští rok se řídilo případné provizorium tím, pokud by rozpočet nebyl schválen a tato novela byla, loňským rozpočtem, tedy přesně řečeno letošním, rokem 1998, zvýšeným o inflaci, tak je možné, že by to automaticky znamenalo zvýšení podílu výdajů státního rozpočtu na HDP.
Takže z tohoto důvodu není žádoucí dávat možnost započítávání inflace do provizoria a také je nutné říci, že tady nemůže dojít k nějakým dramatickým nárazům, pokud by vláda velmi rychle se snažila připravit řádný návrh rozpočtu, protože náběhová křivka státních výdajů je taková, že v prvních týdnech roku je čerpání většiny výdajů velmi postupné a zdaleka nedochází k vyčerpání plné kvóty nebo alikvótní části dvanáctiny roku.
Poslední věcí, kterou bych zmínil, jako často se objevující argument v diskusích okolo tohoto návrhu, je otázka toho, zda nebude omezeno právo vlády, nebo zda by tímto nebylo omezeno právo vlády např. platit mandatorní výdaje, výdaje ze zákona atd.
Tady bych rád podtrhl, že tento návrh počítá s tím, že by vláda byla limitována celkovou sumou, kterou může utratit, nikoli podrobným členěním její struktury. Čili to je klíčový protiargument proti oponentní zprávě vlády.
Závěrem mi dovolte už velmi krátce říci dvě věci, tzn. dopady na státní rozpočet a vztah k zákonodárství Evropské unie. Jak jsem již řekl, tento návrh vycházel i z analýzy zákonů v Evropské unii a rozhodně by nebyl v rozporu nejen s obecnými doporučeními, ale i s legislativou velké části zemí.
Pokud jde o dopady na státní rozpočet, tak se domnívám, že mohou nastat situace, kdy by byl velmi příznivý. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji zástupci navrhovatelů. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Ladislav Korbel.
Než dokráčí k řečništi, pro stenozáznam uvádím, že pan poslanec Josef Lux má náhradní kartu č. 7.
Poslanec Ladislav Korbel: Vážený pane předsedající, vážená vládo, paní poslankyně, páni poslanci, předkládám vám jako zástupce rozpočtového výboru návrh poslanců Ivana Pilipa a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon ČNR č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcích v České republice, ve znění zákona ČNR č. 579/1991 Sb., zákona ČNR č. 166/1992 Sb., zákona ČNR č. 321/1992 Sb., zákona ČNR č. 10/1993 Sb., zákona č. 189/1993 Sb., zákona č. 57/1995 Sb., zákona č. 154/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb. a zákona č. 160/1997 Sb.
Projednávání rozpočtu a finančních věcí tvoří zvláštní kategorii parlamentních činností, což reflektuje historii úlohy parlamentu. Rozpočet je sebráním finančních údajů od státu a umožňuje tak srovnání celkových výdajů s celkovými příjmy, umožňuje roztřídění výdajů podle jejich důležitosti, umožňuje ovlivnění ekonomické situace a zefektivňuje parlamentní kontrolu.
Z toho je zřejmé, že rozpočet je v podstatě plán činnosti vlády. Zákonnou závaznost mu může dát pouze parlament. Podle současné právní úpravy i v případě, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky neschválí vládní návrh zákona státního rozpočtu, je neschválený vládní návrh tím, podle kterého se řídí finanční hospodaření České republiky. Tento postup do jisté míry snižuje význam projednávání státního rozpočtu zákonodárným sborem, přičemž tento stav může trvat i celý rok. Navrhovatelé mají za to, že je správné provést úpravu, která určí, že v případě neschválení vládního návrhu státního rozpočtu se řídí finanční hospodaření České republiky schváleným rozpočtem na předchozí rozpočtový rok.
K návrhu tohoto zákona navrhovatele vedly poznatky, se kterými bych vás rád ve zkratce seznámil.
Ve všech zemích platí, že jediným subjektem, který připravuje rozpočet, je vláda. Je to racionální zejména vzhledem k tomu, že rozpočet je vlastně programem vlády a jedině vláda má informace potřebné k jeho sestavení. Nicméně není možné vyloučit parlament z přípravné fáze úplně. Děje se tak většinou prostřednictvím konzultací s poslanci. Ovšem intervence parlamentu do přípravné fáze rozpočtu jsou řídké, ve většině zemí nemá parlament právo iniciativy v rozpočtových věcech. Jeho právem je jen podávání pozměňovacích návrhů, příprava rozpočtu je tedy administrativní záležitostí vlády.
Právo poslance a parlamentu na změnu v rozpočtu je nutno posuzovat s vědomím, že rozpočet je komplexní dokument, který je nutno vypracovat na značnou dobu dopředu, na druhé straně se znalostí a při respektování současné ekonomické situace. Z toho vyplývá, že parlament musí dobrovolně omezit svou pravomoc měnit rozpočet, ale má možnost kontrolovat jeho výkon vládou při skládání účtů.
Ve většině států může poslanec navrhnout změnu příjmů a výdajů rozpočtu. Asi ve třetině států nemůže zvyšovat výdaje a ve zbývajících státech může dělat jen změny uvnitř rozpočtu. Všechny západní státy nechávají pravomoc poslancům navrhnout změnu rozpočtu jako důsledek tradice, že ústavní právo povstalo z finančního práva.
Je možné konstatovat, že rozpočet je považován za komplexní dokument, v němž všechny části jsou úzce svázány. Jako celek reprezentuje politiku vlády před parlamentem. Role parlamentu při posuzování rozpočtu není posuzovat každý detail, ale posoudit jeho vlastnosti jako instrumentu politiky. V kontinentálním systému starých výborů je rozpočtový či finanční výbor jedním z nejdůležitějších. Ve všech zemích, kde se rozpočet projednává jako zákon, jde jeho návrh před vlastním projednáváním v plénu nejdříve do výboru, a to většinou pouze do zvláštního výboru, který se zabývá výlučně finančními věcmi. Ve většině zemí má finanční výbor nejvyšší autoritu a předkládá hlavní zprávu.
Ve všech zemích se projednává rozpočet na jeden rok. Projednávání je přitom nutné organizovat tak, aby rozpočet byl přijat před počátkem finančního roku. Všeobecně je stanoveno ústavou nebo zákonem, že vláda musí předložit rozpočet v určeném časovém odstupu od počátku finančního roku, aby měl parlament dostatek času k jeho projednávání a přijetí. Tato lhůta a její stanovení se různí, většinou však jde přibližně o dva měsíce.
Dále je stanoveno, do kdy musí být rozpočet projednán. Většinou je to do počátku finančního roku. V některých zemích pak je to do dřívějšího termínu, aby se úřady nedostaly pod tlak času.
V případě nepřijetí rozpočtu před začátkem finančního roku má většina zemí přijata opatření k překlenutí rozpočtového výpadku.
***