(pokračuje Emmerová)
Přitom nemůže jít jenom o etiku odběru ze zemřelého, ale především je nutné se zamyslet, zda je etické nechat umírat nemocné jedince, u kterých je realizovatelná transplantace a kterým by mohl být zachráněn s největší pravděpodobností kvalitní život i po stránce sociální.
Když už bychom měli zmiňovat i finanční náklady, potom z tohoto hlediska jde o řešení, které se každopádně tzv. rentuje. Například nemocný s chronickým selháním ledvin, který musí minimálně třikrát v týdnu absolvovat relativně nákladnou hemodialyzační léčbu s vyhlídkou, že pokud se za další dva dny nedostaví k této proceduře, zemře, tak po jeho transplantaci dochází k úplně jiné situaci. Samozřejmě, že se hned neuzdraví, ale každopádně jeho následná léčba je daleko levnější než ta předchozí.
O předpokládaném souhlasu již tady bylo hovořeno. Stejně tak bylo mluveno o tzv. předpokládaném nesouhlasu. Jinak je rozhodující v tomto případě názor příbuzných, a to tedy znamená, že tito příbuzní musí být bezprostředně po úmrtí potenciálního dárce dotazováni, poněvadž jinak je nebezpečí z prodlevy, odebraný orgán je pak málo kvalitní a po další časové prodlevě vlastně ohrožuje účinnost transplantačního zákroku.
Co se týká této problematiky, nejlepším řešením by byl následující kompromis. Živý jedinec by měl na dárcovské kartě vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s odběrem orgánů po event. úmrtí, anebo by dokonce zde mělo být zaznamenáno lékařem onemocnění, která jsou kontraindikací dárcovství s ohledem na příjemce. Tato úprava by do jisté míry omezila možnost event. "neoprávněného podnikání" s lidskými orgány, což považuji za lepší termín než výraz "obchodování".
Navrhované doplňky obou trestních zákonů přicházejí v době, kdy v transplantologii stále platí směrnice č. 1 z roku 1984, což už zde bylo řečeno. Bohužel však doposud nebyla Poslaneckou sněmovnou přijata fundamentální zákonná norma, kterou si tato problematika viditelně tak naléhavě vyžaduje. Přitom návrh transplantačního zákona, který byl výborem českého Transplantu předložen Ministerstvu zdravotnictví ČR v únoru 1994 a záhy i Poslanecké sněmovně k projednání, přijat dosud nebyl. Tento zákon při posuzování současného poslaneckého i vládního návrhu chybí zvláště proto, že neexistují jasné definice podmínek odběru tkáně a orgánů ze zemřelých a vyvstává proto otázka, jaká kritéria tedy existují pro výrok o "neoprávněném nakládání s lidskými tkáněmi a orgány", a tedy i oprávněnost event. následných sankcí definovaných v tomto návrhu. Pokud je za oprávněné nakládání s lidskými tkáněmi a orgány považováno ustanovení v citované směrnici č. 1 z roku 1984, pak je navrhovatel do jisté míry oprávněn sankce stanovovat. Přesto je však nutno konstatovat, že podle názoru odborníků je tato směrnice stará a v mnohých ohledech překonaná. Například zde není počítáno s privátním sektorem v našem zdravotnictví, s nutností uzavírání smluv s pojišťovnami apod. Je také nutno vzít v úvahu, že úprava uvedená v § 8 vyhlášky č. 19/1998 Sb. je v rozporu s právními předpisy vyšší právní síly s ohledem na to, že osoba má právo na ochranu tělesné integrity i po své smrti. Zejména se však jedná z hlediska právních norem o rozpor, kdy zákonná norma o provádění určité činnosti chybí, zatímco sankce přicházející v úvahu při jejich chybném vykonávání jsou definovány v zákoně. Autoři návrhu se odvolávají na jakýsi zvláštní předpis, což už tu bylo opakovaně připomínkováno, o jehož přesné citaci se nezmiňují. Pravděpodobně se i jim nedostává zákonné normy obsažené ve zmiňovaném transplantačním zákoně.
Na druhé straně je třeba konstatovat, že navrhovanou právní úpravu lze považovat za žádoucí, a to zejména vzhledem k odkazům na skutečnosti, které jsou uváděny v důvodových zprávách obou návrhů.
Dopracování návrhu na úrovni výborů je velmi žádoucí a bude vyžadovat doplnění mnoha přesných definic. Jde totiž také o to, aby lékaři, kteří se tomuto progresivnímu oboru věnují i přes zhoršující se podmínky v našem zdravotnictví, nebyli nakonec sankcionováni. Užité termíny totiž připouštějí mnohotvárný výklad a sankce by mohly snadno následovat. Za vhodnější lze tedy považovat přijetí komplexní právní úpravy v této oblasti a neomezovat se pouze na doplnění trestního zákona. Přesto bych se připojovala k tomu, aby obě novely byly projednány ve výboru pro sociální politiku a zdravotnictví a v ústavněprávním výboru a náležitým způsobem doplněny.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Emmerové, slova se ujme paní poslankyně Eva Dundáčková a je poslední přihlášenou do obecné rozpravy. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.
Poslankyně Eva Dundáčková: Pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, uvědomuji si, že jsem poslední a budu se snažit mluvit stručně a přehledně nehledě na to, že se mohu po právní stránce v podstatě ztotožnit se svými předřečníky. Jakkoliv cítím potřebu nové právní úpravy v této oblasti a považuji to za věc velmi problematickou, domnívám se, že současný poslanecký návrh stejně jako návrh vládní nepostihuje v celé šíři úpravu a každopádně by mu měla předcházet novelizace ostatních zdravotních předpisů. Pokusím se je krátce shrnout.
Poslanecký návrh navrhuje sankcionovat každé obchodování, tedy každý nákup za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, což se mnohdy děje v tuto chvíli v souladu s právními předpisy, tedy oprávněně, a naopak nespecifikuje, co se rozumí neoprávněným nakládáním. Otázka oprávněného a neoprávněného nakládání je v tuto chvíli podle současné platné právní úpravy sporná.
Pokud se týká nedovoleného odběru lidských tkání a orgánů, tady se domnívám, že je dostatečně sankcionován jinými ustanoveními trestního zákona, neboť nepovolený odběr bude zpravidla spojen s ublížením na zdraví. Motivace, kterou pan poslanec Janeček odůvodňoval návrh, může být podle mého názoru zohledněna např. ve výši trestní sazby příslušného ustanovení současné platné právní úpravy.
Vládní návrh je složitější o to, že kromě úpravy nedovoleného nakládání s tkáněmi se týká i nové úpravy tzv. úplatkářství. Pro mě úprava navrhovaná vládním návrhem je přijatelnější, přesto považuji za velmi problematické přistoupit v tuto chvíli k propuštění tohoto vládního návrhu do druhého čtení, neboť se domnívám, že současné znění vyhlášky č. 19/1988 o postupu při úmrtí a pohřebnictví vyvolává velkou řadu otazníků, na které bychom si měli odpovědět dřív, než přistoupíme k trestněprávní úpravě.
***