(pokračuje Matulka)
Pro rozhodování sněmovny však není podstatné, zda přijetím či odmítnutím nějakého návrhu si získá či nezíská přízeň části médií, nýbrž věcné posouzení všech pro a proti jakéhokoli návrhu. Pokusím se tedy připomenout aspoň některé přednosti současné ústavní úpravy, ačkoli jsem v roce 1992 patřil mezi ty poslance, kteří na rozdíl od dr. Výborného a dalších pro Ústavu České republiky nehlasovali.
Ve prospěch současného znění ústavy lze uplatnit mj. tyto argumenty. Jestliže má mít Poslanecká sněmovna určité kontrolní pravomoci vůči výkonné moci, pak je zapotřebí, aby i členové této komory rozhodovali skutečně nezávisle na výkonné moci. O nezávislé rozhodování poslance se však rozhodně nemůže jednat, jestliže budou vědět, že se zakrátko, třeba za pár měsíců či týdnů, dostanou pod kuratelu právě oné moci, aniž mají v obecném zájmu, tedy nikoli pro své zájmy, vykonávat kontrolní funkci.
S přihlédnutím i k tomuto argumentu je zřejmé, že pokud by měla ochrana poslance, příp. senátora trvat jen po dobu trvání mandátu, čemuž dokonce předchází nesouhlas komory s trestním stíháním, pak motivace poslance být poslancem nadosmrti je rázem zcela jiná, než jaká by měla být a na níž je postavena parlamentní demokracie, totiž svobodná soutěž politických sil. Do tohoto principu se totiž náhle naroubuje zájem jednotlivců vyhýbat se jinak neodvratnému trestnímu stíhání. Případný argument, že člověka, se kterým má být možná zahájeno trestní stíhání, přece stejně nikdo nezvolí, je argumentem jednak slabým a jednak vzhledem k zásadě presumpce neviny i scestným.
Systém ochrany členů parlamentu jen po dobu trvání jejich mandátu, tak jak je navrhováno, neřeší hlavní nedostatek, kterým je podle mého přesvědčení nerozlišení mezi různými typy trestného chování. Zůstávají pod ochranou vlastně jen verbální delikty a z nich jen ty, které jsou spáchány přímo ve sněmovně nebo v jejich orgánech. V tom je potíž. Správné by zřejmě bylo zakotvit ochranu verbálních deliktů obecně, nejen pro parlamentní jednání. Jaký je totiž rozdíl mezi pomluvou spáchanou vůči jinému politikovi či občanovi třeba na předvolebním mítinku anebo ve sněmovně? Žádný. Přitom ústavní ochrana je založena nikoli na druhu deliktu, ale na místě jeho spáchání. A to je přece hloupost.
Zajímavé je, že na druhé straně si jistě nikdo nepřeje rozdíl v režimu ochrany, jestliže zavraždím jiného poslance ve sněmovně nebo kdekoli jinde. Správné je tedy vést hranici ochrany nikoli podle toho, kde poslanec či senátor něco spáchal, ale co spáchal, a to neřeší dobře ani současné znění ústavy. Návrh poslance Výborného situaci v tomto směru jen zhoršuje, protože ochranu založenou pouze na místním principu spáchání deliktu nechává ve hře jako jedinou.
Pokud bychom měli uvažovat o racionalitě řešení navrhovaného v tisku č. 20, zdá se promyšlenější vůbec nepočítat s nějakým souhlasem či nesouhlasem komory s trestním stíháním. Je totiž zcela evidentní, že pokud má být poslanec hájen jen po dobu trvání mandátu, není vlastně o čem rozhodovat. Časový posun zahájení trestního stíhání je zcela bezvýznamnou maličkostí, kvůli které nestojí za to pořádat parlamentní šibřinky před televizními kamerami. Rozhodování komor by v takovém případě bylo zcela formální a veskrze k ničemu.
Za velice podstatnou a nepřehlédnutelnou považuji především námitku vlády, že imunita je nejen věcí poslanců a senátorů, ale i soudců Ústavního soudu. Koneckonců to již zmínil pan zpravodaj. I vláda však ignoruje fakt, že totéž lze říci i o imunitě prezidenta, a že by tedy měl být obdobně změněn když už tak také článek 65 odst. 3 ústavy. Hodlají-li totiž navrhovatelé skutečně upřímně řešit problém, který je trápí, nechť jej tedy řeší v principu, a nikoli výběrově jen podle toho, koho mají všemocná média v nejkratším zorném poli. Domnívám se, že pokud by měla sněmovna základní myšlenku obsaženou v tisku 20 akceptovat, bylo by zapotřebí minimálně v tomto směru návrh doplnit.
Z toho, co jsem uvedl, je zřejmé, že návrh předložený poslancem Výborným a dalšími považuji za nepříliš potřebný, ale především za návrh špatný. Současně se ovšem nebráním tomu, aby poslanecká imunita byla v ústavě pojata jinak než dosud. Pokud ovšem bude navrženo řešení lepší než současné a nikoli horší.
Protože si nedělám iluze o tom, že by bylo vhodné a schůdné návrh novely ústavy významnějším způsobem měnit v rámci dalšího projednávání ve výborech a ve druhém čtení pozměňovacími návrhy, navrhuji za sebe i za poslanecký klub KSČM, aby se sněmovna usnesla, že tento návrh vrací předkladatelům k přepracování. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Přestože jsem dostal písemnou přihlášku do rozpravy, přihlašovatel souhlasil s tím, že slovo má nyní pan poslanec Jičínský, byť jeho přihláška do obecné rozpravy byla formou jakou? Ústní.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, návrh, který tu předložil poslanec Výborný, projednávala v podstatě myslím v nepříliš odlišné podobě již Poslanecká sněmovna v minulém období, kdy ho podali poslanci Uhde, Marvanová a další. Diskuse, která probíhá teď, se konala už v minulém období.
Osobně jsem tehdy vyslovil názor, který opakuji i teď. Já se této úpravě nebráním. Myslím, že omezení ve smyslu, který poslanec Výborný předkládá, je v zásadě možné, ale nemyslím, že je účelné provádět takovouto změnu izolovaně, a to ze dvou důvodů. O jednom jsem hovořil včera. Podle mého soudu není možné měnit ústavu po jednotlivých ustanoveních, to je jedna věc. Druhá věc je posouzení dosahu této změny. Tato změna má povýtce význam symbolický než praktický.
Jestliže se některý člen sněmovny dopustí vážného kriminálního činu, nepochybně jej sněmovna vydá k trestnímu stíhání. Nebezpečí, že by z této široké poslanecké imunity hrozily nějaké vážné důsledky z hlediska právní rovnosti občanů, toho se osobně neobávám. Samozřejmě mohou tu být určité hraniční případy, kdy sněmovna rozhodne jistým způsobem, a pak to má určité právní důsledky. Připomínám tu jednání o vydání bývalého ministra financí Kočárníka k trestnímu stíhání. Já jsem osobně byl přesvědčen, že ho sněmovna měla vydat ne proto, že bych vycházel z toho, že bude soudně shledán vinným, ale aby spravedlnosti byl učiněn průchod. Sněmovna rozhodla způsobem, kterým další trestní stíhání v této věci vyloučila. Ale to jsou skutečně případy hraniční, běžně tomu tak není.
Jiná otázka je, zda by neměla být - a to se týká včerejší problematiky - přesněji vymezena možnost zániku mandátu, aby vážný trestný čin, kterého se poslanec dopustí, byl důvodem pro ztrátu mandátu. Ale to je zase odchylná problematika.
V této věci jsem tedy pro to, aby se tato otázka posuzovala jako součást širší úvahy o změně ústavy, a pokud sněmovna s tím bude souhlasit, tak samozřejmě to stanovisko vlády v této věci, aby toto omezení imunity se vztahovalo i na soudce Ústavního soudu, považuji za logické.
***