(pokračuje Recman)
Vláda má ambici se svými analytickými závěry lišit od předchozích vlád, ale zatím má prázdné ruce. Věřme, že do konce roku předloží to, co slibuje ve svém vládním prohlášení, tedy inventuru stavu české společnosti. Rok 1999 má být pro ČSSD jakýmsi stabilizačním obdobím, kdy zatím žádná zásadnější opatření nebudou přijímána. Hospodářský manévr, který sociální demokracie nabízí, může přinést výraznější výsledky minimálně ve střednědobém období. Je tedy otázkou, na jaké parametry chce nastavit svoji hospodářskou politiku v dalších letech. O tom bohužel mnoho nevíme.
Rozsah prorůstových opatření nové vlády rovněž není nijak dramatický, a zaznělo to i v řadě předchozích vystoupení. Základní rozdíl návrhu ČSSD je v odlišném pojetí vyrovnanosti rozpočtu. Předložený návrh obsahuje historický oficiální deficit státního rozpočtu od roku 1993. Domnívám se, že tento fakt se zbytečně dramatizuje. Již rok 1996 byl zlomem tendencí formálně přebytkových rozpočtů, neboť skončil deficitem 1,6 mld., jak jsem již uvedl. Představovalo to jednu desetinu hrubého domácího produktu. Od té doby začal boj o udržení vyrovnanosti. Ve zvýšené míře se problémy projevily v roce 1997 i v letošním roce.
Hlavním východiskem návrhu vlády je minimalizace deficitu, aby byla zajištěna fiskální neutralita, transparentnost veřejných financí i stabilizace rozpočtové pozice. ČSSD zjevně odmítá provádět více aktivní fiskální politiku, přelévající nerealizované úspory a zdroje z veřejného dluhu do konkrétních rozvojových projektů. Hrubší fiskální zásahy hodlá použít jen při větším rozdílu mezi agregátní nabídkou a poptávkou. Zdrženlivá fiskální politika a stejně tak i finanční politika dává prostor pro tvorbu rovnováhy dosahované tržně jen ve stabilizovaných podmínkách. Její prorůstový účinek považujeme proto za nedostatečný.
ČSSD se také dostává do pasti rozporů mezi akumulací a spotřebou, která v kenesiánské hospodářské politice končí většinou opakovanou sekvencí "go - stop - go". Rizika alternativy sociální demokracie pro konec devadesátých let jsou především vyšší nezaměstnanost, nárůst cen a vnější zadluženost. Nejasná je i zemědělská politika vzhledem k orientaci sociální demokracie na Evropskou unii. Silným tlakem budou působit i vnější problémy, především světová hospodářská recese a reforma Evropské unie.
Za pozitivní je možné považovat skutečnost, že vláda deklaruje úmysl vyrovnat se s nastolováním celkové rovnováhy stlačením agregátní poptávky. ČSSD v této souvislosti hovoří spíše o nepřímé podpoře poptávky jako oživujícím faktoru než o konkrétních projektech na přímou podporu strany nabídky. Hovoří o postupném oživení hospodářského růstu. Její odhad růstu HDP v roce 1999 se pohybuje mezi 0,7 a 2,9 %. Tento růst by měl být provázen restrukturalizací nabídkové strany ekonomiky. Toto oživení v roce 1999 má být provázeno oživením spotřeby v sektoru domácností ve vazbě na vývoj reálných příjmů.
Spotřeba vlády má ale ještě klesat. Při hledání zdrojů rozvoje vláda tak spíše sází na podporu domácích úspor a zachování přílivu zahraničního kapitálu, zejména pobídkovým systémem pro investory.
I nadále absentuje diskuse o vnitřním dluhu. Míra veřejného dluhu v České republice oficiálně dosud byla udržována v souladu s konvergenčním kritériem Evropské unie, který hovoří o 60% podílu veřejného dluhu na HDP. Otázkou je rozbor jeho vnitřní struktury, činitelů, které ho vyvolávají ve vazbě na výkonnost ekonomiky a schopnost tento dluh umořovat. Nezanedbatelný v této souvislosti je např. i vývoj zaostalosti výrobní základny.
ČSSD očekává od politiky naší centrální banky pozitivní dezinflační efekty. Sama nemá příliš jasno o své protiinflační politice. V jejím programu zřejmě není inflace klíčová a jistá míra inflace je zřejmě přijímána jako zdroj rozvoje. Předmětem nátlaku nepochybně bude i postoj ČSSD k deregulacím, jejichž nutnost v zásadě přijímá a chce je dokončit do roku 2002. Jestliže návrh předpokládá inflaci mezi 7 % a 8,5 %, domnívám se, že pravděpodobnější vývoj bude v míře inflace 11%.
Podceňován je zřejmě vliv inflačních očekávání, tzv. setrvačná inflace, rovněž i kursové rozdíly včetně zavedení eura a naše vyšší fixace na marku. Vzhledem k devalvačním tlakům je návrh ČSSD rozporný, hovoří o mírné depreciaci. Neuvažuje se o obnově fixních kursů zřejmě kvůli obavám z neschopnosti zvládnout měnové intervence.
Devizová pozice země se v posledních měsících zlepšila o 1,2 mld. dolarů, ale jde o nárůst devizových rezerv komerčních bank a devizové rezervy České národní banky nadále klesají. Při hodnocení platební bilance za první pololetí letošního roku se totiž ukazuje, že pokračují dosavadní negativní tendence. Běžný účet vykazuje sice jen schodek 15 mld. Kč, což odpovídá 2 % hrubého domácího produktu, a finanční účet posílil, ale zřejmě jen jednorázově, a to díky vstupu Nomury do Investiční a Poštovní banky.
Pro novou vládu bude problémem s vazbou na udržení sociálního smíru realizace práva na práci. Ve vládním návrhu rozpočtu se uvažuje nezaměstnanost v rozmezí 7,5 % - 8,4 %, což odpovídá 420 tis. až 450 tis. nezaměstnaných. ČSSD neodmítá požadavky na zpružňování trhu práce, čili stlačování mezd, i když hovoří o tom, že nízká cena práce by neměla být naší hlavní komparativní výhodou. Důraz na kvalitu pracovní síly, návrh na posílení předčasného odchodu do důchodu, vstřícnost vůči Bruselu, který se obává tzv. sociálního dumpingu, a další návrhy naznačují, že technologická nezaměstnanost a vytěsňování méně adaptabilních z výroby budou pro další vývoj v této zemi typické. Reálnější odhad nezaměstnanosti se blíží spíše 9 % ke konci roku 1999. ČSSD přitom zdůrazňuje potřebu neoslabit motivaci k práci a nutnost snahy řešit své problémy vlastními silami. Já se však ptám, jestli jsou pro to v České republice podmínky.
Předchozí pravicové vlády cílevědomě snižovaly váhu veřejných financí. Výraznou charakteristikou je v tomto ohledu daňová kvóta, to je podíl daňových příjmů na hrubém domácím produktu. Pravice vládě ČSSD vytýká opačný přístup, tedy snahu přerozdělovat více prostředků. Nová vláda ale sama prohlašuje, že volí jen cestu pomalejšího snižování. Již nyní jsme ale pod evropským průměrem a další snižování váhy veřejných financí by jen omezovalo nezbytné funkce státu. Snaha po snížení daňového břemene je někdy zdůvodňována prorůstovými účinky. Teorie daňového optima ale zažila svoji konjunkturu již před dvaceti lety. Praxe ukázala, že samotné snížení daní nemusí přinést odpovídající efekt. V současných nestandardních podmínkách naší transformující se ekonomiky s rozvrácenými hospodářskými vazbami není zárukou, že takto uvolněné zdroje budou použity efektivně. Proto je reálné, že pokles sazeb nebude kompenzován dostatečným růstem daňového základu a celková masa příjmů státního rozpočtu by mohla ještě více poklesnout. Není možné jít už nyní cestou plošného snižování daňového břemene, ale cestou daňových úlev.
Odrazem stavu reálné ekonomiky je růst příjmů. Plánovaný růst příjmů v roce 1998 nepokrývá ani inflaci, takže se jedná o reálný propad. Pro KSČM je klíčovou otázkou, jak reálný bude pohled na naplnění příjmové stránky státního rozpočtu.
***