Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu poslanci Martinu Kocourkovi, a dříve než udělím slovo dalšímu v pořadí - to je kolega Miroslav Kalousek -, chtěl bych vás všechny požádat, jestli byste mohli být tolerantní vůči vaši kolegům, kteří stojí za řečnickým pultem a sdělují nám všem své názory na předložený státní rozpočet. Pan poslanec Kalousek má slovo, prosím.
Poslanec Miroslav Kalousek: Vážený pane předsedo, pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy, vážení pánové, dovolte, abych se ve svém komentáři k návrhu státního rozpočtu věnoval některým okruhům, které považuji za zásadní. Ty se dotýkají především přístupu vlády k predikci hlavních makroekonomických indikátorů, které charakterizují stav a možný vývoj české ekonomiky, dále reálnosti nastavení základních parametrů státního rozpočtu z hlediska jejich objemu a struktury, včetně pojmenování rizikových faktorů, a reálnosti ambicí předloženého návrhu rozpočtu na ovlivnění hospodářského růstu, postavení a úlohy hmotných investic v tomto procesu.
Vláda v návrhu státního rozpočtu deklaruje předpoklad vývoje řady rozhodujících makroekonomických indikátorů české ekonomiky na rok 1999 pozitivněji, než je tomu v letošním roce, přičemž její predikci lze hodnotit ve vztahu k potenciálním rizikům mírně řečeno jako středně optimistickou. To, že předkladatel návrhu si není svými analýzami zcela jist, vyplývá z nastavení vývoje jednotlivých indikátorů do velmi širokých pásem. Takto koncipovaný rozptyl odhadů vývoje hlavních indikátorů umožňuje - a já to chápu - volnější manipulaci v intepretaci celkových vývojových tendencí v ekonomice, ale zároveň tam vnáší příliš silný prvek nejistoty v očekávaných vývojových trendech a snižuje hodnověrnost vypovídající schopnosti indikátorů pro stanovení reálných východisek určujících nastavení základních parametrů státního rozpočtu.
Právě tento signál lze považovat z hlediska konstrukce především příjmové části za znepokojující. Já sice nejsem přívržencem tzv. zaručených odhadů, ale například rozptyl predikce hrubého domácího produktu v rozmezí 0,7 % až po vysoce nadprůměrný růst ve výši 2,9 %, přičemž výpočet vycházel z prostého středu tohoto intervalu 1,8 %, lze považovat téměř za spekulativní nebo minimálně za silně problematickou konstrukci. Hrubý domácí produkt představuje nejen základní makroekonomickou veličinu, která charakterizuje vývojové tendence v ekonomice, ale je právě i důležitou základnou pro propočet dalšího spektra navazujících ukazatelů.
Dále bych chtěl poukázat na vládou velmi optimistické nastavení vývoje deflátorů s vazbou na předpokládanou inflaci. Jsem si vědom, že vládu vedly k tomuto přístupu stále sílící rizikové faktory, které mohou závažným způsobem ovlivnit naši ekonomiku v příštím roce. Obávám se však, že vláda tuto opatrnost neprojevila při sestavování návrhu státního rozpočtu. Mé obavy nevyplývají ani tak ze skutečnosti, že vláda poprvé v historii České republiky preferuje deficitní hospodaření prostřednictvím státního rozpočtu. Tento přístup lze v kontextu se stávající ekonomickou situací země do jisté míry i tolerovat. Ale především považuji za problematickou konstrukci návrhu rozpočtu jako celku.
Návrh státního rozpočtu, tak jak je koncipován, v sobě skrývá řadu téměř nereálných představ, které vyplývají především z nedocenění veškerých rizik a naopak z přecenění vlivu některých akcentovaných opatření. Dovoluji si tvrdit, že navržený rozpočet vykazuje podstatně větší sklon k deficitnímu hospodaření pro rok 1999, než který vláda v objemu 26,8 mld. ve svém návrhu připouští. Dále jsem přesvědčen, že návrh nemá a ani nemůže mít ambice k nastartování hospodářského růstu, tak jak je neustále deklarováno, a nejsou v něm zapracovány ani příslušné stimuly na krátkodobé oživení ekonomiky.
Proč jsem přesvědčen, že návrh státního rozpočtu vykazuje sklon k mnohem hlubšímu deficitu? Je to samozřejmě zejména ta skutečnost, že příjmy počítají s právní úpravou, která dosud neplatí a pravděpodobně v některých bodech platit nebude. Dále je to nasazení hladiny příjmů v návrhu státního rozpočtu zejména ve vazbě na výnos daně z přidané hodnoty a představuje spíše optimističtější variantu, než odpovídá ekonomickým možnostem a rizikům, která mohou výnos daně ovlivnit. Postavení celého odhadu výnosu DPH pro rok 1999 na předpokladu přiblížení se indexu deklarované konečné spotřeby meziročnímu indexu konečné spotřeby ve srovnání s rokem 1998 v té proporci, jak je zapracována v návrhu rozpočtu, to - podle mého názoru - posunuje tuto problematiku do ryze spekulativní roviny. Možnosti výpadků výnosů daně v průběhu roku jsou tak velmi reálné. Vzhledem k tomu, že DPH patří k nejdůležitějším daňovým příjmům, nelze tento faktor podceňovat.
Vezměme v úvahu, že stávající návrh státního rozpočtu na rok 1999 je navržen schodkově, včetně neupravených právních norem v celkové výši 42 mld. Kč. Připočteme-li ztrátu Konsolidační banky za rok 1998, která je nutně zátěží státního rozpočtu, připočteme-li stávající rizika garancí a vezmeme-li v úvahu i předpokládaný deficit rok 1998, dostáváme se k riziku, že v období let 1998-99, v této dvouleté periodě, státní finance hospodaří s deficitem ve výši kolem 80 mld. Kč. Vezmeme-li v úvahu dále veřejné rozpočty, pohybuje se částka rizika deficitu v tomto dvouletím období kolem stovky miliard. Riziko důsledků takovéhoto deficitu je nepřehlédnutelné. Nárůst státního dluhu, destabilizace finanční soustavy a zvýšený tlak na růst inflace omezuje centrální banku v její vůli zpřístupnit úvěrové zdroje soukromému sektoru. Z hlediska efektů pro hospodářský růst by tak mohlo být dosaženo zcela opačného účinku, než jaký vláda očekávala.
Já tímto a priori schodek jako výjimečný prostředek financování neodmítám, ale považuji za nutné, aby takovýto přístup podléhal jednoznačným pravidlům, která budou mimo jiné obsahovat například vymezení účelů, pro jejichž krytí je deficit možné výjimečně považovat za efektivní, pregnantní strukturování výdajů, které by měl deficit krýt, zajištění přísných podmínek jakéhosi zvláštního režimu pro vynakládání výdajů financování v rámci deficitu. Neměli bychom zapomenout na kvantifikaci budoucích přínosů státního rozpočtu z deficitního financování v čase a formách. Já si uvědomuji, jak obtížná by byla tato úloha, ale mám pocit, že pokud bychom chtěli veřejnosti sdělit, že si musíme a chceme půjčit, že bychom také měli sdělit, na co a proč si půjčujeme a co to přinese.
Dovolím si ale tvrdit, že návrh státního rozpočtu, tak jak je předložen, nebude působit ani stimulovat krátkodobé oživení ekonomiky. Povšimněme si prosím, že hlavním principem vládního návrhu státního rozpočtu je jeho deklarovaná prorůstovost. Vláda předpokládá, že hlavní stimulace bude uplatňována prostřednictvím dvou základních forem. Je to aplikací přímých kapitálových výdajů, které jsou zdrojově kryty státním rozpočtem, územními rozpočty a úvěry Evropské investiční banky.
***