Pokračování schůze Poslanecké sněmovny
14. října 1998 v 9.00 hodin
Přítomno: 199 poslanců
(Schůze opět zahájena v 9.00 hodin.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, je 9.00 hodin a mně nezbývá nic jiného, než zahájit druhý jednací den 5. schůze Poslanecké sněmovny a všechny vás zde přítomné i zatím nepřítomné přivítat. Prosím, abyste se všichni přihlásili svými identifikačními kartami, případně mi oznámili, kdo žádá o vydání náhradní karty. V této chvíli mám sdělení pana poslance Holáně, že má náhradní kartu č. 1.
Na dnešní jednací den mi byly doručeny omluvy dvou kolegů, a to je pana poslance Cisára ze zdravotních důvodů, nicméně písemná omluva nebyla Kanceláři Poslanecké sněmovny předána. Pan poslanec Cyril Svoboda z důvodů zahraniční cesty. Jiné omluvenky nemám, jiná oznámení o náhradních kartách také nemám.
Dnes budeme pokračovat v projednávání včera přerušených bodů č. 6, 7, 8 a 9 schváleného pořadu schůze. Rád bych ještě připomněl, že těsně před polední přestávkou projednáme body č. 1 a 26, což jsou tajné volby, bod č. 1 jsou volby členů prezidia Fondu národního majetku a bod č. 26 je volba předsedy stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu použití operativní techniky Policie ČR, a je to druhé kolo první volby.
Budeme tedy pokračovat v obecné rozpravě, do které jsou ještě přihlášeni poslanci Ivan Pilip, Martin Kocourek, Miroslav Kalousek, Svatomír Recman, Stanislav Volák a paní poslankyně Vlasta Parkanová. Pan ministr Grulich má náhradní kartu č. 3. Prosím tedy, aby se slova ujal pan poslance Ivan Pilip a připravil se pan poslanec Martin Kocourek.
Jsem tolerance sama, čekám, zdali tato zpráva doletí k panu kolegovi Pilipovi, zpráva letí, nicméně kolega Pilip ne. Tím tedy přichází o slovo a já uděluji slovo druhému v pořadí přihlášenému, alespoň tak, jak na něj v dnešní den vyšlo místo, a to je kolega Martin Kocourek.
Poslanec Martin Kocourek: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych i já vyslovil svůj názor k námi projednávanému tématu, vládnímu návrhu státního rozpočtu na rok 1999. Vláda předložila návrh státního rozpočtu na rok 1999, který je pro mě ve třech oblastech zcela něčím novým. Jde o první návrh státního rozpočtu, který je sestavený vládou sociální demokracie, jde o první návrh deficitního státního rozpočtu a jde o první návrh státního rozpočtu, který je charakterizován speciálním přívlastkem "prorůstový".
Má tedy jít o návrh státního rozpočtu, který je sestaven politicky, metodicky a filozoficky odlišně, než jaké návrhy předkládaly vlády předchozí. Stručně a komplexně lze návrh státního rozpočtu na rok 1999 podle deklarovaných charakteristik nazvat jako návrh klasicky levicový.
Musím se osobně přiznat, že mě výše uvedená proměna charakteristik rozpočtu jak v osobě předkladatelů, tak v pojetí i úloze rozpočtu v první řadě motivovala k tomu, abych si opětovně osvěžil ekonomické znalosti a zkušenosti, a to zejména z pohledu levicových ekonomů, jejich pohledu na svět, návrhů řešení a jejich cílů. Očekával jsem fundamentální odbornou debatu. Tuto debatu jsem očekával se zájmem i proto, protože jsem sledoval předvolební a volební kampaň sociální demokracie a její jednoduché recepty, ale zejména i proto, že tato vláda je menšinová, přičemž tato vláda jasně deklarovala, že je připravena o každém svém návrhu široce diskutovat a přesvědčovat oponenty hlavně odbornou argumentací, nikoli argumentací politickou nebo populistickou. V tomto smyslu jsem se na debatu o státním rozpočtu na rok 1999 v jistém slova smyslu těšil, neboť diskuse o rozpočtu na letošní rok mohla být rovnocenným argumentačním střetem základních pohledů a receptů na fungování ekonomiky a hospodářství. Jsem toho názoru, že tyto základní koncepční střety a jejich výsledky mohou vyústit vždy pouze v celkový prospěch naší země, neboť v nich jsou vždy úspěšnější ti, kteří jsou lépe připraveni, a já jsem na tento střet připraven byl a věnoval své přípravě jak teoretické, tak praktické mnoho svého času.
Bohužel musím nyní říci, že jsem zklamán. Čekal jsem záplavu seminářů, na kterých budou opoziční poslanci ze strany vládních ekonomů a mnoha nových analytiků z Úřadu vlády doslova "ukamenováni" hypotézami, grafy a čísly. Bohužel žádné takové měření sil se nekonalo. Naopak slyším spíše demagogické výzvy k opozičním škrtům v rozpočtu, politické apely spočívající v tvrzení, že státotvorná opozice musí tento rozpočet podpořit. To je zcela něco jiného než deklarovaná diskuse a odborná argumentace.
Dovolte mi tedy, abych zhodnotil vládní návrh státního rozpočtu z mého subjektivního pohledu. V této souvislosti bych se rád opět v první řadě věnoval filozofickému zaměření rozpočtu. Z mého pohledu existují dva základní přístupy k úloze státního rozpočtu v národní ekonomice. Z pohledu konzervativně-liberálního má státní rozpočet funkci spíše pasivní, tedy stabilizačně-signální, což znamená, že zajišťuje základní funkce státu, vyrovnává výkyvy ekonomiky, a jeho signální efekt spočívá v jeho maximální vyrovnanosti, čímž se všem subjektům ekonomiky sděluje, že se nemá žít na dluh. V tomto pojetí je státní rozpočet spíše azimutem ekonomiky. Tak byly koncipovány všechny rozpočty polistopadové.
Druhým přístupem k úloze rozpočtu je přístup levicový, který státní rozpočet považuje za aktivní nástroj ekonomiky, nástroj, který má ekonomiku směřovat určitým, vládou naplánovaným směrem. V tomto pojetí je tedy státní rozpočet spíše kormidlem a motorem ekonomiky, s čímž osobně nesouhlasím, neboť podle mě je motorem ekonomiky spíše soukromý sektor a iniciativa.
V návaznosti na to nám vláda deklaruje úlohu rozpočtu spíše v tom druhém pojetí, to je v pojetí aktivním, prorůstovém. Respektuji tento názorový přístup k tvorbě a k úloze státního rozpočtu, nicméně polemika s vládou navrženým tzv. prorůstovým rozpočtem je pro mne jako zastánce rozpočtu stabilizačního velmi obtížná, ne-li nemožná, neboť:
1. Z metodického hlediska bych očekával, že pro tak zásadní obrat v pojetí státního rozpočtu bude stejně jako v letech 1989 nebo 1992 provedena také zásadní úvaha o základních veličinách naší ekonomiky, to je zejména o agregátní nabídce a poptávce, jejich charakteristikách a struktuře, že budou naznačeny cíle, jak by v tzv. prorůstovém pojetí měly obě veličiny vypadat, měnit se, a zejména jakou roli mají sehrát dva hlavní nástroje, to je politika fiskální a politika monetární.
***