(pokračuje Kühnl)
A naopak nízký, nebo dokonce i záporný statistický růst může překrývat skutečnost, že základy ekonomiky se vyvíjejí zdravě a vytvářejí předpoklady pro budoucí udržitelný růst. Česká ekonomika kolem poloviny devadesátých let rostla rychlým tempem. Její růst byl ale založen na nezdravých základech. Rostly především reálné mzdy, nikoliv produktivita práce. Růst byl tažen spotřebou, která ale rostla rychleji než hrubý domácí produkt. Také investice rostly mnohem rychleji než celková výroba. Celkově tedy růst domácí poptávky převyšoval růst domácí produkce, takže velká část poptávky se nasměrovala do zahraničí. Schodek obchodní bilance a následně i schodek na běžném účtu platební bilance začal dosahovat rizikových rozměrů a ekonomika s určitým zpožděním reagovala zpomalením růstu. V roce 1997 se už neudržitelnost růstu založeného na umělé, to je produktivitou a produkcí nekryté poptávce, projevila naplno.
Kroky zahrnuté potom do tzv. balíčků byly tedy nezbytné. Měly svoji cenu, a ta cena byla tak velká, jak velká byla vytvořená vnější i vnitřní nerovnováha, ale za tuto cenu se podařilo postupně změnit makroekonomické proporce.
Připomínám, že balíčky a následné kroky tehdejší i později Tošovského vlády nespočívaly pouze v rozpočtové restrikci. Důležité bylo i znovuzahájení reforem v oblasti institucionální a v neposlední řadě i snaha o dokončení strukturálních změn a privatizace. Takže kapitálový trh, bankovnictví, cenové struktury, ba i vlastnické poměry, to vše se posunulo do průhlednější polohy. Opatrná měnová politika centrální banky, tolik kritizovaná, přispěla k tomu, že se kohoutky penězovodu neotevřely předčasně znovu.
Posledních 18 měsíců svým způsobem negativně poznamenalo statistiku hospodářského růstu. Zároveň ale došlo k výraznému zmírnění vnější nerovnováhy v naší ekonomice, a vnitřní problémy, jako deficit veřejných rozpočtů nebo inflaci, se podařilo udržet v mezích, které byly snesitelné. Růst se samozřejmě neobnoví zítra, ale až se obnoví, mohlo by to tentokrát být na jiných základech než růst z let 1993 - 1996, pokud to ovšem nezkazíme.
Rostoucí export - o němž tady také pan ministr Svoboda hovořil - a růst zpracovatelského průmyslu za prvních osm měsíců letošního roku ukazují přece jenom na posun v restrukturalizaci na podnikové úrovni. Produktivita práce a výroba zejména ve zpracovatelském průmyslu rostou rychleji než mzdy. Je proto možné očekávat, že vyšší konkurenceschopnost bude i nadále podporovat český export. Postupně to povede k obnově poptávky po investicích a takto může být znovu nastartován celkový růst. Ten pak povede k růstu reálných mezd, ale tentokrát na základě zvýšené produktivity práce. To vše by mělo vytvořit základ udržitelného tempa hospodářského růstu bez zničující inflace a bez zničujících obchodních deficitů. Ještě jednou - pokud to ovšem nezkazíme.
Tím se dostávám zpět k rozpočtu. Existuje totiž řada rizik, že příští růst nebude mít solidní základ, že skončí v nové předbalíčkovské situaci. Návrh rozpočtu bohužel tato rizika zesiluje. Jeho konstrukce totiž vychází z umělého růstu domácí spotřeby bez odpovídajícího růstu produktivity práce a domácí produkce. To nás může přivést do situace, kterou bych nazval situací jalového krátkodobého růstu s dlouhodobě katastrofálními důsledky.
V návrhu rozpočtu je obsažen deficit, který se snaží být založen na uvolnění rozpočtové restrikce, uvolnění mzdové disciplíny, na umělém zvyšování domácí poptávky rozpočtovou expanzí. A ten rozpočet, pane ministře, expanzivní bezpochyby je. Před chvílí zmíněné základy udržovaného růstu tak mohou být zničeny. Když k tomu připočítáme zjevnou snahu vlády ovlivňovat rozdělování zdrojů v ekonomice administrativními rozhodnutími, pokusy ministrů řídit významné podniky se státní účastí přímo z ministerských kanceláří, v jednom případě snad dokonce z vlastního obývacího pokoje, když k tomu dále připočítáme neskrývané snahy o podkopání nezávislosti centrální banky, vidíme navrhovaný deficit jako součást krátkozrakého plánu na obnovu statistického růstu za jakoukoliv cenu. A cena bude, když to dopustíme, velice vysoká.
Deficit rozpočtu, tak jak je navrhován, je hluboce podhodnocen. Navíc je téměř celý určen ke spotřebě. Jeho výsledkem nemůže být nic jiného než - pokud vůbec - krátkodobý umělý neproduktivní růst. Takový růst nutně musí vést k rychlejšímu růstu mezd než produktivity práce, k vyšší než jinak nezbytné inflaci, k růstu obchodního deficitu, ke snižování konkurenceschopnosti českých podniků, a tím velmi brzy znovu k poklesu ekonomiky. Jaké řešení nám potom vláda nabídne? Znovu deficit, tentokrát ještě mnohem větší, s mnohem horšími následky?
Začal jsem ale tím, že deficit sám o sobě není to nejdůležitější. Důležitá je když už tak jeho povaha. Deficit obsažený v návrhu státního rozpočtu na rok 1999 je dlouhodobě protirůstový. Jeho schválení by vedlo k narušení oněch dobrých, ale stále ještě velmi křehkých výchozích pozic, které se za posledních 18 měsíců přece jen podařilo připravit pro budoucí udržitelný růst. Proto, ale právě jenom proto, je navrhovaný deficitní rozpočet nepřijatelný. Ne proto, že je deficitní, ale proto, k čemu povede.
Poslanci Unie svobody budou v prvním čtení hlasovat pro neschválení vládního návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 1999. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Kühnlovi. Slovo má pan poslanec Milan Zuna, poté je přihlášen předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus.
Poslanec Milan Zuna: Vážená paní předsedající, vážení páni předsedové, vážená vládo, vážené dámy a pánové, k předloženému návrhu státního rozpočtu mám tyto základní připomínky. Návrh státního rozpočtu především není v pořádku po stránce legislativní, neboť vláda zahrnula do rozpočtových příjmů zvýšení spotřebních daní a sociálního pojištění. Obojí - jak víte - nebylo dosud schváleno. Vadí mi především výše navrhovaného deficitu státního rozpočtu a dále mi vadí, že navrhovaný rozpočet v sobě obsahuje ještě další skrytý deficit. Předložený návrh státního rozpočtu minimálním způsobem zabezpečuje prorůstové programy. Jeho schválení v této podobě, jak byl předložen, by znamenalo žít na úvěr.
Navrhovaný státní rozpočet je likvidační pro malé a střední soukromníky, diskriminuje privátní subjekty. Jsem přesvědčen, že vláda by měla začít šetřit především u sebe. Čtyři ministři, kteří nevedou žádné ministerstvo a pro které je budován na úkor daňových poplatníků aparát, to si nedovolí ani hospodářsky silné státy.
Považuji za neekonomické, aby v případech, kdy vláda nenachází systémová řešení, vytvářela různé komise a instituce podle hesla "když nevím kudy kam, zřídím úřad".
Musím konstatovat, že v případě návrhu státního rozpočtu na rok 1999 se pan předseda vlády projevil jako slabý premiér, když nedovedl podpořit svého ministra financí, který se snažil o zpracování a předložení návrhu rozpočtu s minimálním deficitem, a podlehl lobby svých ministrů.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem je předložený návrh státního rozpočtu pro mne naprosto nepřijatelný, a proto navrhuji, aby sněmovna návrh zákona o státním rozpočtu v této podobě neschválila.
K předloženému návrhu o pojistném a sociálním zabezpečení. Jsem poslancem za severočeský region. V tabulce nezaměstnanosti v České republice je v první desítce sedm severočeských okresů.
***