(pokračuje Václav Havel)
Zdá se, že na této schůzi budete hovořit o možné účasti naší vojenské polní nemocnice v Kosovu. Není-li to vládní návrh, třeba to bude poslanecký návrh, já nevím. Ale velmi bych se divil, kdyby o tom nebyla rozprava, o tomto tématu na této schůzi. A dovolíte-li, já bych využil této příležitosti k tomu, abych řekl pár slov na toto téma.
Oč běží? Běží o to, že mezinárodní společenství a speciálně Evropa obvykle zasahuje pět minut po dvanácté místo v jedenáct nebo v půl dvanácté. Vnímavý pozorovatel musel už 15 let vědět, že dříve či později dojde k explozi v Kosovu. Nic se nedělo, čekalo se na tuto explozi a nyní probíhají horečná jednání. Jako by se Evropa nepoučila ze všech tragických dějů 20. století, jako by se nepoučila z toho, co bylo v Bosně a Hercegovině, jako by se nepoučila z toho, co předcházelo druhé světové válce, která možná vůbec nemusela být, kdyby existovalo jakési silnější povědomí či silnější vůle k preventivním zárukám bezpečnosti, k preventivní obraně lidských životů. Dobře, stalo se. Opět si mezinárodní společenství vzpomnělo na jedno z možných ohnisek evropského konfliktu v poslední chvíli. Nezbývá, než to vzít jako fakt a přemýšlet o tom, co se dá dělat.
Podle mého mínění je třeba dosáhnout všemi možnými prostředky toho, aby začalo jednání, aby se u kulatého či čtverhranného stolu sešli představitelé nové Jugoslávie, většiny albánského obyvatelstva v Kosovu, ale i představitelé Albánie a Makedonie jako zemí, kde může exploze vzniknout za pár let, aby garantem jejich jednání byla Evropská unie, aby přítomna byla i Severoatlantická aliance jako jediná síla, která může i mocensky vytvořit podmínky k jednání, aby bylo přítomno i Rusko jako partner aliance podle fundamentálního aktu podepsaného, nemýlím-li se, před rokem a aby tato jednání začala a paralelně aby byl vytvořen prostor pro záchranu statisíců lidských životů, aby bylo zabráněno té humanitární katastrofě, která tam hrozí, aby se všichni uprchlíci mohli vracet do svých domovů, aby byly znesvářené strany odzbrojeny.
Zda prostor k tomuto jednání lze vytvořit přemlouváním, či zda je třeba vycenit zuby, nejsem schopen v tuto chvíli posoudit. Přijme-li prezident Miloševič podmínky vyplývající z usnesení Rady bezpečnosti OSN a z rezultátu kontaktní skupiny, pak pravděpodobně aliance nebude muset vycenit zuby. Nepřijme-li je, zuby vycení, budou padat bomby na vojenské cíle v Srbsku, v nové Jugoslávii. Lepší by bylo, kdyby se to bez toho obešlo. Ale neobejde-li se to bez toho, pak to bude pouze a jen znaková předehra toho hlavního, co má následovat, tj. jednání.
To jednání možná bude trvat rok, možná dva roky, možná pět let. To není rozhodující. Důležité je, aby se nevedly boje, aby nestrádali lidé, aby se jednalo. Pravděpodobně prvním tématem takových jednání by měla být obnova té autonomie, kterou mělo Kosovo v době Titovy Jugoslávie. Pravděpodobně politické jednání se neobejde bez fyzické účasti mírových sborů. Neumím si představit, že nějaké bomby či bombardéry či rakety mohou odzbrojit znesvářené strany, mohou zpřístupnit ten prostor humanitárním organizacím, masmédiím, vyjednávačům, pozorovatelům. Mám dojem, že se to neobejde bez fyzické přítomnosti pozemních sil.
Ať už tomu ale bude jakkoliv, zdá se mi být samozřejmé a v bytostném zájmu České republiky, abychom se tohoto procesu účastnili, ať už tam pošleme nemocnici či cokoliv jiného. Protože nejde pouze o to, že jako budoucí členové aliance musíme ukázat svou ochotu podílet se na evropské bezpečnosti spolu s ostatními, ale jde o cosi hlubšího, že musíme překročit rámec jakéhosi tradičního českého provincionalismu, egoismu, musíme na sebe vzít svůj díl spoluodpovědnosti za svět. Pak máme naději, že nám svět pomůže, dostaneme-li se sami do úzkých.
Promiňte mi tuto přednášku, ale když už jsem měl příležitost k vám promluvit, cítil jsem jako svou povinnost toto vám zde říci. Zda budete, či nebudete souhlasit, je věc vaší svobodné rozpravy.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Václav Klaus: Dovolte mi, abych jménem jistě vás všech panu prezidentovi za jeho slova poděkoval. Chtěl bych ho ubezpečit, že jsme jeho slova pozorně poslouchali, chtěl bych ho ubezpečit, že sněmovna svou úlohu bere velmi vážně a že to jistě projeví jak v jednáních velmi aktuálních o státním rozpočtu, tak i v jednáních, jako jsou například složité věci z oblasti zahraničněpolitické.
Jsem informován o tom, že pan prezident má svůj další neodkladný program hned v následujících chvílích, a proto mi dovolte, abych se s ním jménem vás všech rozloučil, abych ho doprovodil, vyprovodil z našeho jednacího sálu. Poprosím paní místopředsedkyni Buzkovou, aby se ujala dalšího řízení naší schůze. Děkujeme.
(Prezident s doprovodem odchází ze sálu a poslanci povstali.)
***