(pokračuje Němec S.)
Jestliže českým výrobcům zůstala zachována výhoda obecně vyšší koncentrace, znamená to, že se jim nabízí určitý podnikatelský prostor, ale jen těm nejvýkonnějším a marketinkově připraveným.
Agrární politika musí se znalostí věci napomáhat našim podnikatelům přiblížit se v relativně krátké době výkonnostně okolnímu světu při zachování přiměřené konkurenceschopnosti. Je nepochybné, že dosavadní agrárně politická koncepce se nevyvarovala řady chyb a z těch je nutno se poučit.
Reálným východiskem musí však být pravdivá analýza zachycující silnější, ale zejména slabší stránky českého zemědělství.
Zemědělcům je třeba také jasně říci, že Evropská unie je si vědoma, že podnikatelům nově vstupujícím do Evropské unie musí být za účasti státu, ale i ze zdrojů společné pokladny vytvořeny podmínky, které jsou srovnatelné s členskými zeměmi Evropské unie. Z toho ale také vyplývá, že západoevropské zemědělství strukturované jako zemědělství rodinného typu koncipuje většinu opatření tak, aby sloužila především této formě hospodaření.
Z této skutečnosti nutně plyne, že většina nařízení, směrnic a doporučení Evropské unie vytváří podmínky pro rozvoj rodinných farem. Připravovaný vstup zemí střední a východní Evropy a připojení bývalé NDR si nepochybně vyžádá určité změny v koncepci společné zemědělské politiky, ale základní východiska této orientace nikdo nezmění.
Nemůžeme tedy na jedné straně argumentovat tím, že se ve všech směrech hodláme přizpůsobit legislativě Evropské unie i všem základním principům společné zemědělské politiky, a na druhé straně vytvářet podmínky pro přežívání majetkových vztahů a technologických postupů pro Evropu v principu nepřijatelných a v zásadě i neefektivních.
Evropská unie nám jistě nebude předepisovat, jak velké mají být například koncentrace zvířat, ale veškeré podpory směřující do této oblasti budou pro vlastníky velkochovů zkrátka nedosažitelné.
Na druhé straně, a nasvědčuje tomu i praxe v SRN, lze očekávat, že specializovaným velkovýrobním formám na úseku zejména rostlinné výroby budou dány podstatně výhodnější podmínky v důsledku vysoké koncentrace půdní držby.
Všechny tyto tendence má právo český zemědělec znát a je povinností vlády mu informace o nich nezkresleně poskytnout. Veřejnost musí jednoznačně vědět, že na kolchozy Evropa nečeká.
Pan ministr Fencl se vyjádřil k programu dotační politiky v tom smyslu, že čeští zemědělci nemohou jít do Evropy jako žebráci. S tím samozřejmě nelze než souhlasit. Argumentace s výší ekvivalentu produkčních subvencí je však velmi ošidná a nepřijatelná. Celý poválečný vývoj zemědělství v hospodářsky vyspělé části Evropy vycházel ze zcela odlišných historických podmínek a nelze po 40 letech kolektivního hospodaření u nás srovnávat naše podmínky s podmínkami zemědělců v Evropské unii.
Výše podpory v zemích Evropské unie je výsledkem dlouhodobě uplatňované strategie podpory rodinného podniku jako v podstatě jediné životné vlastnické formy. Tato koncepce byla a je podporována, protože našla zřejmý ohlas v nezemědělské veřejnosti. Společenství povětšině bohatých zemí Evropské unie si mohlo takovouto koncepci zemědělské politiky po mnoho let dovolit, ale to neznamená, že je v této podobě akceptovatelná i pro nás a teď. Je tomu tak z jednoduchého důvodu, a to proto, že na ni nemáme a mít nebudeme.
Stejně tak je třeba vidět, že společná zemědělská politika se postupně dostala do pozice, která je dlouhodobě neudržitelná i pro tyto země, a to nejen z finančních důvodů, ale především proto, že brání rozvoji liberálnějšího světového agrárního trhu. Společná zemědělská politika Evropské unie je v současnosti už zmíněným pohyblivým cílem, protože rozsah agrárních podpor a z toho vyplývající relativně vysoký stupeň ochrany je pro Evropu nadále neudržitelný.
Se skromnými zdroji, které má resort zemědělství reálně k dispozici, je nutno hospodařit tak, aby napomáhaly existujícím podnikatelským formám přizpůsobit se reálným podmínkám.
Pokračující ostrá diferenciace mezi ztrátovými a ziskovými podniky ukazuje, že zemědělství je za účinné, ale přiměřené podpory státu schopno se s nastavenými parametry vyrovnat.
Závěrem snad jen tři drobné poznámky ke třem kuriózním formulacím, které agrární část vládního prohlášení obohacují možná částečně i kouzlem nechtěného.
Za prvé se mi zdá, že tzv. zabezpečení potravinové bezpečnosti z domácích zdrojů je v situaci, kdy téměř u všech zemědělských komodit se potýkáme s nadprodukcí, skutečně těžko pochopitelným úkolem, který si vláda klade.
Velmi pěkný je i závazek vlády, že "budou přijata legislativní opatření pro dokončení restitučních a transformačních procesů". Pikantní na celé věci ovšem je, že to byla právě organizace, jejímž dlouholetým předsedou byl pan ministr Fencl - mám na mysli Svaz zemědělských družstev - která byla zejména v procesu restitucí velice silnou brzdou po celé minulé období.
A do třetice věta, že "vláda považuje lesy za celospolečenské vlastnictví", celkem výstižně dokládá, jaký poměr zřejmě vláda má k vlastnictví soukromému.
Dámy a pánové, jako reálně hospodařící zemědělec mám přirozený a přímo životní zájem na tom, aby české zemědělství vzkvétalo. Naznačený agrární program této vlády mi však takovouto perspektivu nedává, a proto je pro mě nepřijatelný.
K toleranci vlády s takovýmto programem mě nenutí to, že bych byl snad socialistou, jak nás včera označil pan poslanec Mlynář, ale nutí mě k tomu právě to, že jsem realistou, ale hlavně to, že neexistuje jiná reálně politická alternativa a tolerance vlády bude pro mě velkým osobním sebezapřením. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Němcovi. Slova se ujme poslanec Petr Matějů, připraví se poslanec Miroslav Kalousek.
Poslanec Petr Matějů: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážená vládo, vážení kolegové poslanci, rád bych nejprve připomenul, že Unie svobody bezprostředně po zveřejnění textu programového prohlášení zdůraznila, že vedle velmi problematických návrhů, které jednoznačně odmítáme jako pokus o návrat k socialistickému přerozdělování a všemocnému státu v rukou jedné strany, obsahuje tento dokument i myšlenky, které nedogmatickému a zejména nezmobilizovanému občanu s liberálními sklony klidně mohou přijít rozumné a hodné podpory.
Nebudu znovu vyjmenovávat pozitivní prvky a ani je nebudu vyvažovat seznamem všech nepřijatelných návrhů, jak zde učinil kolega poslanec Payne.
Také bych se neodvážil jako poslanec Payne tvrdit, že 32 % voličů v této zemi představuje většinu. To by bylo možné v případě, že bychom jako součet 100 % brali počty hlasů pro ODS a ČSSD, což je situace, která zde ještě nenastala.
Jako analytika mě v tomto prohlášení, o kterém diskutujeme, zaujalo tvrzení, že nám dosud chybí systematické zhodnocení prvních osmi let po listopadu. Myslím, že je na tom hodně pravdy. Něco takového bychom skutečně měli jako zodpovědní reprezentanti občanů mít v rukou.
Proto považuji v podstatě za správné rozhodnutí vlády "do konce roku 1998 předložit veřejnosti i Poslanecké sněmovně komplexní inventuru stavu české společnosti nezatíženou ideologickým balastem a opřenou o tvrdá statistická data".
V této souvislosti možná neuškodí připomenout, že analýza příčin ekonomické stagnace a politické krize, která vyvrcholila rozpadem vládní koalice na podzim minulého roku, byla jedním z požadavků, které Unie svobody formulovala jako východisko pro jednání o vzniku pravostředové koalice. A možná bude stát za to také připomenout, že to byla právě ODS, která tento požadavek odmítla s tím, že vládní dohoda "musí reflektovat budoucí spolupráci, a že proto nemá smysl se obracet do minulosti".
Přesto na první pohled pozitivní návrh připravit zprávu o stavu společnosti může vzbuzovat velké obavy. To proto, že sociální demokracie už před volbami naznačila, co si její experti pod objektivní analýzou společnosti představují. Mám na mysli předvolební pamflet zvaný Modrá kniha, který jste nepochybně již četli.
Miloš Zeman ji sice v úvodu přirovnal ke zprávě o stavu unie pravidelně předkládané prezidentem americkému Kongresu, k té má ale tato publikace skutečně hodně daleko. Není totiž objektivním, nýbrž velmi tendenčním zhodnocením vývoje a současné situace. Škoda jen, že autoři jednotlivých kapitol jsou skryti a s nimi i většina informačních zdrojů.
Upozorním na některé problémy této zprávy o stavu české společnosti, jak zní její skutečný název, které by měly být varováním, pokud jde o další takový případný počin, který je programovým prohlášením vlády avizován.
Už letmý pohled na obsah vypovídá o naprosto nesystematickém přístupu. Zatímco zemědělství, dopravě a dalším oblastem jsou věnovány samostatné a dlouhé kapitoly, kapitola o průmyslu prostě chybí. A takovým klíčovým otázkám, jako je struktura vlastnictví, finanční trhy nebo právní stát, není věnována vůbec žádná pozornost.
Přístupy použité v jednotlivých kapitolách se velmi liší. Někde jde o zničující kritiku jako v kapitole o sociální situaci - pochopitelně -, jinde hlavně o suchý popis institucí bez jakékoli kritiky.
***