(pokračuje Payne)
Dokumenty o lidských právech říkají, co stát nesmí vůči občanovi provést, že mu nesmí bez zákona vyvlastnit majetek a bez náhrady, že mu nesmí omezovat jeho osobní svobodu, že mu nesmí zasahovat do jeho poštovního, listovního, telefonního a jiného tajemství atd. To, co tam vláda píše, že bude dbát na to, aby pachatelé majetkové trestné činnosti atd. byli stíháni, to je otázka trestního práva, a nikoliv lidských práv. To je úplně jiná role, protože trestní právo reguluje vztahy mezi dvěma občany navzájem, když si něco provedou. Podobně občanské právo ve věcech netrestních reguluje vztahy mezi dvěma občany navzájem. Ale já jenom doufám, že sledování lidských práv nebude vykonávat vláda, ale nestátní instituce, které to mají ve svém programu, a že to budou dělat pečlivě a důsledně, protože teď půjde o svobodu a teď budeme muset za svá lidská práva znovu bojovat. (Smích v sále.)
Je to pozoruhodný princip, že vláda netuší, že lidská práva jsou namířena proti ní. Vláda také netuší, že jednání s EU povede vláda a že za to také musí nést odpovědnost. V dokumentu se říká, že vláda bude pečlivě sledovat postup vyjednávání s EU. Zdá se, že některé notorické opoziční návyky vládě doposud zůstaly.
Poslední poznámka se týká daně z nemovitostí. Vláda chce daň z nemovitostí posílit jako zdroj příjmů obcí. Uvědomuje si vláda, co to znamená? Na jedné straně máme regulované nájemné, na druhé straně zvýšíme daň z nemovitostí. Kdo na to doplatí? Doplatí na to majitelé domů, vlastníci rodinných domků v situaci, kdy se snažíme řešit bytovou krizi. Majitel zaplatí více daní z nemovitostí, ale nemůže si to promítnout do ceny nájemného, protože cena je regulovaná. Tomu říkáme sociální politika? Já tomu říkám tunelování občanů.
Dámy a pánové, vláda nám předložila svoji filozofickou vizi, jak chce vládnout. Já s touto vizí hluboce nesouhlasím, jakkoliv tato vize získala sympatie největšího počtu voličů v ČR. Nesouhlasím s touto vizí. Mám na svět a na politiku zásadně jiný pohled. Zdá se, že český národ tradičně přinejmenším od počátku tohoto století je takto rozdělen. Záměrně hovořím o národu, a ne o společnosti, protože národ je pro mne daleko důležitější hodnotou. A v tom se také lišíme s vládou.
Dámy a pánové, nemáme na vybranou, protože stejně žádná jiná vládní koalice, žádná jiná perspektiva jiné vlády zatím na obzoru není, takže nám nezbývá, než se smířit s tím, že většina občanů si přeje znovu zakusit tyto filozofické myšlenky. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Paynovi. Slova se ujme pan poslanec Stanislav Němec a připraví se poslanec Petr Matějů.
Poslanec Stanislav Němec: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vážená vládo, jsem profesí zemědělec, a proto se ve svém vystoupení budu zabývat agrární částí vládního prohlášení a plánovanou agrární politikou nové vlády vůbec.
Protože text vládního prohlášení se pohybuje v obecné rovině, a jinak tomu zřejmě ani nemůže být, snažil jsem se pečlivě vysledovat, jak toto prohlášení ve svých odborných i mediálních vystoupeních konkretizuje pan ministr zemědělství Fencl. Musím bohužel konstatovat, že jak vláda, tak ministr vycházejí z řady cílů a proklamací, které jsou nereálné, neodpovídají možnostem této ekonomiky, nepodávají veřejnosti informace opírající se o fundovanou znalost všech souvislostí a zejména ve vztahu k EU jsou dokonce vytvářeny fundamentálně nesprávné představy, které buď svědčí o neznalosti dané problematiky, nebo záměrně zkreslují skutečnosti.
Je nesporné, že české zemědělství prošlo a dosud prochází obtížným obdobím. Mimochodem já jako soukromý zemědělec to od roku 1990 pociťuji denně na vlastní kůži. Je nepochybné, že na cestě k tržní ekonomice se zákonitě zemědělství nevyvarovalo řady chyb, ale zároveň je i nezpochybnitelný fakt, že vykročilo správným směrem.
Konkrétně k některým východiskům agrární části vládního prohlášení. V první řadě k zásadní otázce odpovídajícího ekonomického rozměru resortu. České zemědělství výrazně změnilo svůj rozměr. Nikoliv však na základě jakéhosi subjektivního přání, jak bývá často prezentováno, ale jde o výsledek působení tržních sil, jmenovitě zákona nabídky a poptávky. Nastavením reálnějších makroekonomických podmínek v souvislosti s přijatou radikální ekonomickou reformou se musela zákonitě zreálnit i kupní síla českého spotřebitele, s vážnými důsledky i v oblasti nákupu potravin. Došlo k určitému omezení spotřeby potravin, ke snížení agrárních vývozů do bývalých socialistických zemí, ke zpestření nabídky z dovozu apod., což muselo zákonitě vyvolat výrazný tlak na omezování produkce potravinářských surovin a potravin. Je nezpochybnitelné, že zhruba třetinový pokles hrubé zemědělské produkce za posledních devět let přinášel a stále ještě přináší značné problémy českým výrobcům, spojené navíc s tím, že zemědělství fungovalo do značné míry jako inflační polštář. Lze souhlasit i s tím, že tato etapa byla provázena i zvýšenými dovozy řady potravin, ale stejně tak platí, že se podařilo udržet u základních produktů český trh potravin pro české výrobce.
Můžeme diskutovat o tom, zda ochrana českého trhu byla nastavena nepřiměřeně nízko, ale v principu jakékoliv volání, ať přichází z jakékoliv strany, směřující k neúměrné ochraně trhu, je cestou k neefektivnosti, k drahým potravinám, které musí zaplatit převážně spotřebitel a daňový poplatník. Je samozřejmé, že takováto volání jsou velmi populární u zemědělské veřejnosti, nicméně reálnou a pozitivní perspektivu nemají. A mně jako příslušníku této zemědělské veřejnosti se velmi těžko proti těmto voláním vystupuje.
Je pravdou, že transformační proces v českém zemědělství není ještě ukončen a mnohé zbývá ještě dokončit. Ale je strašením veřejnosti, že rozměr českého zemědělství se bude dále zmenšovat. Naše zemědělství nepochybně vykročilo na cestu efektivního rozvoje, což však platí pouze pro ty výrobce, kteří jsou schopni dosáhnout odpovídající konkurenceschopnosti a udržet si pozice na trhu. Česká agrární politika musí nepochybně pečlivě zvažovat všechna agrárně politická rozhodnutí, ale pokud bude hovořit o produkční expanzi s cílem přebytečnou produkci vyvážet na světový trh s podporou dotací, musí narazit na limity vytyčované jak v rámci společné zemědělské politiky EU, tak zejména v rámci ujednání Uruguayského kola GATT. Zemědělec musí jasně slyšet, že s připravovaným vstupem ČR do EU souvisí nezbytnost přizpůsobit se základním principům společné zemědělské politiky a že žádná jiná třetí cesta neexistuje.
Vstup do EU znamená, že si nemůžeme zcela nezávisle koncipovat svoji agrární politiku, protože všichni společně dnes žijeme na úzce propojeném evropském prostoru majícím svá pravidla. Zde je v příkrém rozporu proklamace vlády, která se v zahraničněpolitické části svého programového prohlášení - cituji - zavazuje rozpracovat strategii vstupu do EU s cílem orientovat jednotlivá odvětví na očekávané změny. A naprosto jednoznačně formulovaný záměr ministra zemědělství převzít dotační politiku EU, tak jak ji známe dnes, bez respektování právě oněch očekávaných změn. Vyjádření pana ministra, že nebudeme mířit na pohyblivý cíl, je více než jasné. Zemědělská a dotační politika EU však právě takovým pohyblivým cílem bezesporu je. Ať to již chceme, nebo nechceme slyšet, ve světě není uměním cokoliv vyrobit, ale výrobek alespoň s minimálním ziskem prodat. A draze zaplacené zkušenosti EU s likvidací agrárních přebytků jsou tou základní systémovou překážkou, která před námi stojí, pokud se nebudeme chtít přizpůsobit.
O co v daných souvislostech Evropské unii jde, je skutečnost, že všem novým uchazečům o členství říká ve zjednodušené podobě asi toto: organizujte si své zemědělství jako trvale udržitelné podle svých představ, ale nevytvářejte tržní nerovnováhu tím, že budete vyvážet své agrární přebytky s podporou vývozních subvencí. Prostě zde platí poučení, že rozvíjet agrární sektor na úkor daňových poplatníků a spotřebitelů, to je cestou masivních subvencí ze státních rozpočtů, a to nejen k exportním, ale i k produkčním účelům, je neperspektivní, finančně náročnou a dlouhodobě neakceptovatelnou cestou.
Zemědělec se musí dozvědět, že zásadním východiskem, jak se lépe prosadit na trhu vnitřním i zahraničním, je pokles nákladů výroby. Je správné, zdůrazňujeme-li, že z hlediska existující půdní držby máme určité komparativní výhody, ale tyto výhody musíme umět také využít. Pohybuje-li se naše výkonnost měřená průměrnými hektarovými výnosy či dosahovanou užitkovostí zhruba na parametrech o 20 - 30 % nižší oproti Evropě, pak pochopitelně vyrábíme draho. Cesta plošných dotací, jako je například proklamovaná zelená nafta, však ke zvýšení konkurenceschopnosti nevede. Spíše se jedná o další drahé a populistické gesto, které jestli něčemu může pomoci, tak jedině další konzervaci nedotransformované struktury našeho zemědělství.
***