(pokračuje M. Zeman)
Druhým z oněch pěti problémů, k jejichž řešení chce vláda přispět, je reforma veřejné správy. Tato reforma zahrnuje zpracování přibližně 20 zákonů, jež mají naplnit dosud prázdnou slupku ústavního zákona o vytvoření vyšších územně samosprávných celků, zákona, který vlastně neudělal nic jiného, než uvedl počet a specifikaci těchto celků. Právě to, tedy regionální samospráva, je konkrétním naplněním onoho citovaného principu subsidiarity.
Reforma veřejné správy by se však v žádném případě neměla vyčerpat jen těmito zákony o regionální samosprávě. Měla by zahrnovat i státní správu. Každá předchozí vláda ve svém programovém prohlášení slibovala předložení zákona o státní službě. Tato vláda to slibuje rovněž a Poslanecká sněmovna bude mít možnost ověřit si, jak tato vláda plní své závazky. Zákon o státní službě považujeme za nezbytný především proto, aby konečně došlo ke skutečnému odpolitizování státní správy, aby státní správa - bude-li odborně kvalifikovaná - mohla přežít jakoukoli vládu a nebyla měněna v souvislosti se změnami této vlády. Tento zákon má zahrnovat i tzv. definitivu, služební pragmatiku, kariérový řád a řadu dalších komponent. To je tedy druhý z pěti problémů - decentralizovaná občanská společnost s efektivní administrativou, nikoli hypertrofovanou byrokracií.
Třetí problém, který vláda ve svém programovém prohlášení uvádí a který vyplývá už z neradostných statistických dat o současném stavu naší ekonomiky, je problém oživení ekonomického růstu. Vláda nehodlá v této oblasti vymýšlet žádné originální experimenty, ale chce převzít na základě zahraničních zkušeností vše, co se osvědčilo a co přispělo k dlouhodobé akceleraci ekonomického růstu.
Mnoho let u nás byly tabuizovány takové pojmy, jako je průmyslová nebo proexportní politika. Ale právě tyto pojmy, a nejen pojmy, zejména ty politiky, se desítky let praktikují v zemích Evropské unie v nejrůznějších formách. Mnoho let u nás byl tabuizován sám pojem dlouhodobé či střednědobé koncepce a naprosto nesprávně ztotožňován s komunistickým plánováním. Ale dnes je to právě Evropská unie, která od nás vyžaduje zpracování takových dlouhodobých a střednědobých koncepcí.
Častou otázkou v ekonomické oblasti je to, jak bude tato vláda postupovat v oblasti privatizace bankovního sektoru a jak bude postupovat v oblasti deregulace cen. Ve svém programovém prohlášení na tuto otázku dává vláda jednoznačnou odpověď. Hodláme privatizaci bankovního sektoru dokončit nejpozději do konce roku 2000 a považujeme za nerealistický, a to i v souladu s míněním velké části zahraničních odborníků, kratší termín. Ale jednoznačně říkáme, že výnosy z této privatizace již nebudeme věnovat na sanaci bank nebo jiných institucí, které pak budou poskytovat rizikové úvěry podnikům a budou tak svým způsobem, byť poněkud sofistikovanější formou, opakovat obrovské dotace a lití peněz do černých děr, protože tyto úvěry, jak dobře víme, v mnoha případech nebyly spláceny a podíl těchto úvěrů na úvěrovém portfoliu českých bank přesahuje 30 %.
Vláda chce využít výnos z této privatizace mj. na podporu bytové výstavby, aby se konečně začala řešit zejména situace mladých rodin, na podporu infrastrukturních investic a dalších investic - nikoli spotřeby - podněcujících ekonomický růst.
Pokud jde o deregulace cen, jednoznačně jsme řekli, že považujeme za sociální neprůchodný úmysl předchozí vlády deregulovat tyto ceny do roku 2000 a zavazujeme se k jejich deregulaci do roku 2002, nikoli jen kvůli sociálně únosnému zpomalení tempa deregulací, ale také proto, že nám chybí další naprosto standardní součást tržní ekonomiky, to je nezávislý regulátor kontrolující náklady přirozených monopolů. A i tento nezávislý regulátor je součástí vládního programového prohlášení.
Dovolte mi, abych nyní přešel ke čtvrtému, předposlednímu problému, a tím je problém zahraniční politiky. Chtěl bych jasně říci, že v této oblasti spatřuje vláda nejméně diferencí s politikou předchozích vlád, už proto, že zahraniční politika má být pokud možno kontinuitní a nemá metat salta s každou změnou vlády. Nicméně i zde máme co zlepšovat, a to ve dvou základních oblastech. Považujeme za nutné hlouběji diverzifikovat své vztahy k našim budoucím partnerům v Evropské unii, docenit například význam Francie, Velké Británie, Itálie, ale i malých členských států Evropské unie.
A za druhé nepovažujeme za rozpor s naším úsilím o vstup do Evropské unie, jestliže vláda bude akcentovat více než dosud myšlenky středoevropské regionální spolupráce, protože nedosáhneme-li této spolupráce se svými nejbližšími sousedy, pak o to méně budeme schopni spolupracovat se vzdálenějšími zeměmi.
Dovolte mi, abych přešel k pátému a poslednímu problému, který - až bude konkrétně projednáván z hlediska záměrů své legislativní realizace - vyvolá v této sněmovně asi nejvíce důchodů. Je to sociální politika. Vláda především jasně říká, že předloží Poslanecké sněmovně ke schválení Evropskou sociální chartu a pokládáme za ostudu, že se to dosud nestalo, protože právě Evropská sociální charta vymezuje základy moderního sociálního zákonodárství té skupiny zemí zvané Evropská unie, do níž chceme vstoupit.
To opět souvisí s jedním konkrétním problémem, a to problémem minimální mzdy. Vláda bude v souladu s touto chartou navrhovat zvýšení minimální mzdy nad úroveň životního minima, protože chceme-li, aby člověk byl motivován k práci, a nikoli pouze k často ponižujícímu pobírání sociálních dávek, je absurdní, aby minimální mzda byla nižší, než je životní minimum.
***