(pokračuje Zeman M.)
Právě v tomto smyslu, v podmínkách menšinové vlády, podle našeho názoru bude těmito parlamentními diskusemi posílena, a nikoliv utlumena parlamentní demokracie.
Jak jsem již řekl, při posuzování jednotlivých dílčích zákonů se někdy ztrácí vědomí celku, kontext, souvislosti. A dovolte mi proto, abych se ve třech bodech odpovídajících úvodním stránkám programového prohlášení právě na tento kontext soustředil. Těmito třemi body jsou: 1. cíle, které si vláda před sebe klade, 2. situace, z níž vychází, a konečně 3. nejdůležitějších, nejpalčivějších pět problémů, k nimž by vláda ráda přispěla návrhy konkrétních řešení.
Cíle, které si vláda klade, lze formulovat na nejrůznějších rozlišovacích úrovních. Jistě všichni souhlasíme s tím, že chceme svobodnou a prosperující společnost. Ale hledáme-li cesty, jak této společnosti dosáhnout, můžeme se samozřejmě lišit ve svých názorech. Vláda ve svém programovém prohlášení považuje za svou povinnost formulovat jakousi vizi, chcete-li, jakýsi sen s vědomím, že existoval a existuje spor o to, zda vize má v programovém prohlášení vlády vůbec co dělat. Plně si uvědomuji, že jsou vize manipulativní, vize vnucující občanům vůli mocenského centra, vize, které spoutávají společnost do svěrací kazajky či ji natahují na Prokrustovo lože. Pouze bych chtěl říci, že to nejsou vize jediné. Jsou i vize, které naopak otevírají prostor ke svobodné iniciativě občanů a občanskou společnost právě vyslovením onoho snu, který rovněž patří do politiky, stimulují. Takovou vizí byl například Rooseveltův Nový úděl, takovou vizí byla Kennedyho Nová hranice. A protože se vláda domnívá, že i v těchto našich podmínkách je účelné, byť s vědomím všech omezení, takovou vizi formulovat, pokusila se ji v programovém prohlášení Poslanecké sněmovně předložit.
Tato vize je založena na třech pilířích, které by se snad daly shrnout pod jednoho společného jmenovatele, a tím je určitá realokace investic, pokud je samozřejmě v omezené míře vláda může ovlivnit, z investic do fyzického kapitálu do investic do lidského kapitálu, tedy do sociálních investic, přičemž za nejdůležitější formu sociální investice považuje vláda ve svém programovém prohlášení investice do vzdělávání. Aby to nezůstalo jen prázdnou deklarací, chtěl bych upozornit na to, že tato teze nabývá i konkrétní podobu rozpočtové priority, že vláda, byť byla střídmá v kvantifikacích v programovém prohlášení, vyslovuje úmysl usilovat o to, aby podíl výdajů na vzdělání z dnešních 4,2 % hrubého domácího produktu vzrostl alespoň na 6 % hrubého domácího produktu na konci jejího funkčního období, tedy v roce 2002.
Proč klademe takový důraz na tuto prioritu, třebaže si uvědomujeme, že jí nelze získat politické body, neboť investice vkládané do vzdělání se projeví časově zpožděným efektem přesahujícím čtyřleté funkční období. Je tomu tak proto, že společnost 21. století bude zřejmě společností založenou především na kvalifikaci občanů, vzdělanostní či znalostní společností, kdy nejdůležitější surovinou bude informace a nejdůležitějším strojem bude počítač. Potřebujeme systém celoživotního vzdělávání a potřebujeme ho právě proto, abychom do 21. století vstoupili jako společnost s vysokou produktivitou práce, schopnou konkurence v globalizované ekonomice a globalizované společnosti. Toto je tedy první jasně vyjádřená vládní priorita.
Druhým pilířem naší vize je spoluúčast, protože pouze možnost participace svobodných občanů při řízení věcí veřejných umožňuje využívat potenciál vytvořený kvalifikací. Tato vláda je možná první, která se po listopadové revoluci ve svém programovém prohlášení explicitně hlásí k baťovským tradicím. Protože právě Baťa byl jeden z těch, kdo dokázal stimulovat na základě principu spoluúčasti své zaměstnance. Domníváme se, že chceme-li obnovit hrdost na tento stát, musíme obnovit i hrdost na podniky, v nichž zaměstnanci pracují, že musíme na základě decentralizovaných struktur občanské společnosti umožnit i participaci na správě věcí veřejných, že musíme na základě principu subsidiarity hlásaného Evropskou unií dosáhnout vytvoření regionální samosprávy tak, aby stále více občanů rozhodovalo nikoliv z pražských ministerských pracoven, ale blíže místu svého rozhodování a na základě kvalitnějších informací. To je tedy druhý princip této vize.
A konečně třetí princip je princip solidarity. Chtěl bych jasně říci, že solidaristický stát není státem paternalistickým. Paternalistický stát se snaží pomáhat někdy i proti jejich vůli všem. Solidaristický stát se snaží pomáhat pouze těm, kdo to skutečně potřebují. Vzpomínám si na film režiséra Juraje Jakubiska s názvem Je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. Je to jistě pravda. Ale v naší společnosti existují jak chudí, tak nemocní.A domnívám se, že stačí opakovat to, co je napsáno na toto téma v úvodní části programového prohlášení.
***